I. ÚS 645/05
I.ÚS 645/05 ze dne 24. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. B., zast. JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem, sídlem Vídeňská 13, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.8.2005, sp.zn. 17 Co 212/2005, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13.4.2005, č.j. 4 C 480/2004-70, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Zemědělského obchodního družstva Miroslav, sídlem Nádražní 1207, Miroslav, a Zemědělského družstva Miroslav, sídlem Nádražní 1207, Miroslav, jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení (nesprávně označené jako "rozsudek") Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") a domáhal se jejich zrušení. Uvedl, že nesouhlasí s výrokem I., II. a III. krajského soudu a se všemi odvoláním napadenými výroky rozsudku okresního soudu a že v postupu a rozhodování soudů spatřuje porušení ústavních práv, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v řízení navrhoval, aby krajský soud z důvodů uvedených v § 150 obč. soudního řádu nepřiznal náhradu nákladů řízení žalovaným 1 a 2 (tj. vedlejším účastníkům). K vlastnímu řízení dodal, že si je vědom své povinnosti označit účastníka, s nímž hodlá vést spor, jasně a srozumitelně, aby nemohlo dojít k záměně. Ve sporu vystupoval jako oprávněná osoba z transformace proti povinnému, přičemž je typické, že označení žalovaného se v průběhu času měnilo, měnil se počet subjektů, na něž se majetek účelově převáděl, s úmyslem poškodit a neuspokojit oprávněné osoby. Protože nebylo možno postavit najisto (stěžovatel neměl přístup k transformačnímu projektu), který subjekt je pasivně věcně legitimován, označil za žalované, pro jistotu, oba dva subjekty. Stěžovatel považuje za prokázané, že to byli vedlejší účastníci, kteří zavinili, že nebylo možno bez transformačního projektu a jeho příloh určit, který z nich za závazky vůči oprávněným osobám odpovídá. Do obsahu ústavní stížnosti zařadil stěžovatel i popis potíží spojených se získáváním transformačního projektu u krajského soudu (v obchodním rejstříku). Domnívá se, že nelze ani přehlédnout přístup soudu a že porušení ústavních práv rozhodováním soudu a nepořádky v činnosti obchodního rejstříku vedly k tomu, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele umožňující použití § 150 obč. soudního řádu.

Relevantní znění příslušného článku Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel návrhem podaným dne 16.2.2004 u okresního soudu se domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude oběma žalovaným (sc. vedlejším účastníkům) uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit mu částku 33 938,- Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že je oprávněnou osobou z transformace bývalého Zemědělského družstva Miroslav, jehož právními zástupci jsou vedlejší účastníci. Byl mu vypočten majetkový podíl ve výši 15 795,- Kč, darem od A. B. získal část jejího majetkového podílu ve výši 50 000,- kč, ze strany družstva mu byla vyplacena pouze částka 31 857,- Kč. Žalovaný č. 1 namítal, že není pasivně legitimován, neboť veškeré závazky z transformace přešly na žalovaného č. 2. Dále žalovaní tvrdili, že žalobce neprokázal, že je oprávněnou osobou, a proto mu nemohla vzniknout pohledávka spočívající v majetkovém podílu z transformace družstva, a že A. B. se stala členkou transformovaného družstva, proto ji nárok na vypořádání majetkového podílu nevznikl a nemohla ani převést jeho část na stěžovatele. Okresní soud po provedeném dokazování stěžovatelovu žalobu napadeným rozsudkem (výrok č. I.) zamítl, když uzavřel, že žalovaný č. 1 není ve sporu pasivně legitimován, neboť veškeré pohledávky mající původ v transformaci přešly na žalovaného č. 2. Stěžovateli vznikl nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace ve výši 15 795,- Kč, tato pohledávka byla zcela uspokojena. Protože A. B. zůstala členkou transformovaného družstva, nárok na vypořádání majetkového podílu jí nevznikl, nemohlo tedy dojít k převodu části její pohledávky na žalobce. Okresní soud o nákladech řízení rozhodl dle § 142 obč. soudního řádu a ve věci úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů účelně vynaložených k bránění jejich práva ve výši 26 797,80 Kč (výrok č. II.) a dále stěžovateli uložil i povinnost zaplatit náklady státu ve výši 343,- Kč (výrok III.). Stěžovatel podal proti výrokům II. a III. odvolání, ve kterém poukázal na důvody, pro které žalobu podal a namítal, že soud I. stupně náležitě neposoudil důvody zvláštního zřetele hodné a nesprávně na daný případ na otázku nákladů řízení neaplikovat ustanovení § 150 obč. soudního řádu. Dále soudu I. stupně vytkl, že soud nezjišťoval osobní, majetkové a výdělkové a jiné poměry všech účastníků řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné. Vyšel ze zjištění, že je zcela nepochybné, že stěžovatel se svojí žalobou nebyl v celém rozsahu úspěšný a že tedy soud I. stupně postupoval zcela správně, pokud ho, jako neúspěšného žalobce, zavázal k povinnosti úspěšným žalovaným nahradit náklady řízení. Předmětem přezkumu krajského soudu zůstala pouze otázka, zda nebyly naplněny podmínky § 150 obč. soudního řádu pro nepřiznání nákladů řízení úspěšným žalovaným a v jakém rozsahu. Přitom dospěl k závěru, že s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka nejsou dány důvody pro aplikaci zmíněného ustanovení (stěžovatel žádné skutečnosti ohledně svých majetkových a výdělkových poměrů nesdělil a nedoložil), že však lze přihlédnout ke skutečnosti, že pro stěžovatele, byť právně zastoupeného advokátem, mohl být skutečně obtížné a komplikované nahlédnout do příslušeného rejstříkového spisu a že z jeho obsahu nemuselo být zcela jednoznačně zřejmé, kdo je právním nástupcem ohledně jím uplatněných nároků a proto nepřiznal žalovaným částečně náhradu nákladů řízení ve výši 20% zvýšení z odměny za zastupování advokátem.

Na základě zjištěných skutečností Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a k porušení základních práv zakotvených ve zbývajících odstavcích čl. 36 Listiny podle povahy sporu k porušení ani nemohlo dojít.

V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§ 142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. podústavního práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Nicméně Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku). Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§ 142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2 obč. soudního řádu). Zjistí-li však soud v konkrétním případě, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 obč. soudního řádu). Posléze uvedené ustanovení nelze považovat za normu, které by zakládalo zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, by bylo možné spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000). Úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci § 150 obč. soudního řádu mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy ČR). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další).

V posuzovaném případě stěžovatel namítá, že právě zde měl být aplikován § 150 obč. soudního řádu, když za důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným vedlejším účastníkům považuje nemožnost přístupu k transformačnímu projektu, proto z opatrnosti žaloval oba subjekty. Stěžovatel se však zjevně mýlí v posouzení příčiny jeho neúspěchu ve sporu (a v návazné povinnosti nahradit náklady řízení). Důvodem jeho neúspěchu nebyl nedostatek pasivní věcné legitimace, nýbrž nedostatek stěžovatelovy aktivní věcné legitimace. Stěžovateli totiž chyběl hmotný nárok, protože se nestal oprávněným subjektem, neboť ani A. B., právní předchůdkyni stěžovatele, nevznikl nárok na vydání podílu podle zák. č. 42/1992 Sb (o právních následcích členství v transformovaném družstvu mohl být informován kvalifikovaným právním zástupcem). Z toho plyne, že stěžovatel byl neúspěšný ve sporu z důvodů na jeho straně, nikoliv na straně žalovaných. Jestliže krajský soud snížil náhradu nákladů řízení, snížil ji na výši, která odpovídá nákladům řízení jednoho žalovaného. Tímto způsobem zohlednil i namítané nejasnosti o povinné osobě a stěžovatelův argument, že žaloval dva nástupnické subjekty z důvodu opatrnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. .

V Brně dne 24. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.