I. ÚS 644/05
I.ÚS 644/05 ze dne 23. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BIOSAN, spol. s r.o., se sídlem v Hrušovanech u Brna, Žižkova 607, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem v Brně, Lidická 57, proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 437/2004-72 ze dne 29. 7. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 437/2004-72 ze dne 29. 7. 2005, jímž byl ve výroku o nákladech řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči č.j. 8 C 913/2003-46 ze dne 31. 3. 2004 tak, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalovanému. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na vlastnictví a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: Odvolací soud prý aplikoval jednoduché právo způsobem, který je v příkrém rozporu s jeho účelem a smyslem. Odvolání stěžovatelky do rozhodnutí o nákladech řízení shledal neopodstatněným, aniž se blíže zabýval odůvodněním svého názoru, a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 150 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka za překvapivé s ohledem na dosavadní stav řízení a stav dokazování, neboť byla v řízení před soudem I. stupně plně úspěšná a soud I. stupně jí náhradu nákladů řízení přiznal, byť podle jejího názoru v nesprávné výši. Právě proto se odvolala.

Stěžovatelka dále tvrdí, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř., aniž by dostatečně zjistil podklady pro takové rozhodnutí. Odůvodnění jeho rozhodnutí vychází ze skutečností, které zčásti nemají oporu v provedených důkazech a z části nemají žádný význam pro posouzení otázky, která je předmětem rozhodnutí.

Stěžovatelka dále tvrdí, že s přihlédnutím k existujícímu procesnímu stavu a s ohledem na námitky uplatněné v odvolání nemohla přepokládat výsledek řízení u odvolacího soudu. Proto by bylo s ohledem na zásadu rovnosti stran spravedlivé, aby jí soud umožnil vyjádřit se k novým důkazům a vyjádřením žalovaného. Odvolací soud jí však toto neumožnil a rozhodl bez jednání.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a aby jí přiznal proti České republice právo na náhradu nákladů právního zastoupení.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 913/2003 vedený u Okresního soudu v Třebíči. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobce a domáhala se zaplacení částky 2.756,- Kč s příslušenstvím z titulu neplacení kupní ceny ve sjednaných splátkách za zboží odebrané žalovaným (deka z koček a 1 ks speciálního povlečení). Okresní soud v Třebíči žalobě vyhověl a uložil žalovanému platebním rozkazem č.j. Ro 1298/2003-10 ze dne 13. 11. 2003 zaplacení požadované částky s příslušenstvím a uložil mu rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 5.250,- Kč. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor. Podáním ze dne 22. 1. 2004 doplnil právní zástupce stěžovatelky vyúčtování nákladů řízení o přiznání daně z přidané hodnoty ve výši 22 %.

Při ústním jednání dne 29. 3. 2004 rozšířila stěžovatelka žalobu o další nezaplacené částky na celkovou výši 6.890,- Kč s příslušenstvím a požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 600,- Kč za soudní poplatek a 7.320,- Kč včetně DPH na nákladech řízení. Okresní soud v Třebíči žalobě vyhověl a rozsudkem č.j. 8 C 913/2003-46 ze dne 31. 3. 2004 uložil žalovanému zaplatit částku 6.890,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 7.726,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách. Věcně tedy žalobě zcela vyhověl. Náklady řízení v částce 7.726,- Kč zahrnovaly 600,- Kč za zaplacený soudní poplatek a 7.126,- Kč na nákladech právních zastoupení. K těmto nákladům nepřiznal naúčtovanou DPH s odůvodněním, že vyhláška č. 110/2004 Sb. nabyla účinnosti dne 10. 3. 2004 a s odkazem na její článek II ji na daný případ nelze použít. Odvolání do rozsudku soudu I. stupně podala pouze stěžovatelka, která napadla výrok o náhradě nákladů řízení, protože podle jejího názoru jí náleží rovněž účtovaná daň z přidané hodnoty. Po uplynutí odvolací lhůty podal ještě i žalovaný žádost o zproštění povinnosti platit náhradu nákladů řízení s poukazem na své majetkové a sociální poměry. K výzvě soudu doplnil žalovaný standardní dotazník ke zjištění osobních a majetkových poměrů, k němuž doložil - k původní lékařské zprávě - i novou lékařskou zprávu (invalidita pro řadu onemocnění), potvrzení o výši částečného invalidního důchodu a rozpis inkasa s náklady na domácnost.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením č.j. 12 Co 437/2004-72 ze dne 29. 7. 2005 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovatelce ji nepřiznal, současně jí uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 22,- Kč. Odvolacím návrhem nebyl vázán [§ 212 písm. d) o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř.]. Uvedl, že v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které odůvodňují použití ustanovení § 150 o.s.ř., spočívající jednak v majetkových poměrech a zdravotním stavu žalovaného a jednak i v okolnostech případu. Finanční příjmy žalovaného se pohybují na úrovni životního minima a jeho životní úroveň je značně snížena zdravotními potížemi. Právě nepříznivý zdravotní stav dle obsahu spisu motivoval žalovaného k uzavření kupní smlouvy na odběr zboží, které podle "předsmluvního přesvědčování žalobkyně" mělo vést ke zlepšení jeho zdravotního stavu, a které by si jinak žalovaný vzhledem k jeho ceně a své finanční situaci nikdy nekoupil. Jestliže k tomuto zlepšení dle lékařské zprávy i věrohodných tvrzení žalovaného nedošlo, ač je prokazatelně v propagačním materiálu žalobkyně slibováno, pak jde o okolnosti, které z hlediska dobrých mravů je třeba zohlednit při rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska ust. § 150 o.s.ř.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka má nepochybně pravdu v tom, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení a je zapotřebí jim věnovat stejnou pozornost jako rozhodování ve věci samé. Na druhou stranu je však nutno si uvědomit, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti a nevztahují se na ně plně obecné zásady kontradiktorního řízení, jak tomu bezpochyby je při rozhodování o věci samé. V této souvislosti má Ústavní soud na mysli především námitku stěžovatelky, v níž tvrdí, že se v dané věci jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, k němuž neměla možnost se vyjádřit a uvést svá tvrzení a důkazy. Ústavní soud sice ustáleně rozhoduje, pokud jde o tzv. překvapivá rozhodnutí, leč pouze v případech, kdy se jedná o rozhodování ve věci samé, nikoliv při rozhodování o nákladech řízení, kde - jak výše uvedeno - rozhoduje obecný soud z úřední povinnosti a není vázán návrhy účastníků řízení. Použití ustanovení § 150 o.s.ř. je zcela v pravomoci obecného soudu, který je samozřejmě povinen své závěry a důvody, pro něž tyto závěry přijal, v příslušném rozhodnutí řádně rozebrat a vysvětlit.

Podle přesvědčení Ústavního soudu se to také v souzené věci stalo.

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně postupoval standardní cestou. Prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči zjistil majetkové poměry žalovaného a měl k dispozici vyplněný dotazník, který soud pravidelně pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků používá. Skutečnosti, které žalovaný v dotazníku uvedl, také doložil příslušnými potvrzeními. Odvolací soud na základě těchto skutečností a s přihlédnutím k tomu - jak sám uvedl - že výše náhrady nákladů řízení přesahuje částku, která byla předmětem sporu, náhradu nákladů stěžovatelce nepřiznal. Přitom právem akcentoval výše zmíněné specifikum vedoucí žalovaného (odběratele) k uzavření smlouvy se stěžovatelem (dodavatelem). Ústavní soud v tomto postupu obecného soudu neshledal rozpor s příslušnými právními předpisy, ani nedospěl k závěru, že by byl odvolací soud aplikoval právní předpisy ústavně nekonformním způsobem.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že odvolací soud rozhodl o nákladech řízení bez jednání, poukazuje Ústavní soud nejdříve na příslušné procesní předpisy, které takový postup umožňují [§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.]. Je sice pravda, že v rámci odvolacího řízení byly blíže doloženy finanční příjmy a zdravotní stav žalovaného, takže - na první pohled - by bylo bývalo třeba provést dokazování k těmto otázkám při jednání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazoval žalovaný na svůj zdravotní stav, což je podle obsahu spis doloženo lékařskou zprávou z 12. 1. 2004, takže další doklady předložené v odvolacím řízení nemohly pro stěžovatele znamenat úplné novum. Nelze ostatně nevidět, že se v souzené věci jednalo o rozhodování nikoli ve věci samé, ale o nákladech řízení, kdy jinak striktní požadavek na nařízení ústního jednání nelze přeceňovat. Za tohoto stavu věci - a s přihlédnutím ke všem důvodům, pro něž nebyla žalující firmě-stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení - má Ústavní soud za to, že postup odvolacího soudu, který nenařídil jednání, nešel v tomto konkrétním případě tak daleko, že by byl tímto způsobem dosáhl roviny ústavnosti, jak se stěžovatel domnívá.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, jich se dovolává.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.