I. ÚS 640/05
I.ÚS 640/05 ze dne 24. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci stěžovatele Zemědělské družstvo Peruc, se sídlem Peruc 304, PSČ: 439 07, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Louny, Beneše z Loun 50, PSČ: 440 01, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2005, čj. 8 Nc 166/2005 - 379, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že postupem soudu a uvedeným pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením krajský soud rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Lounech, JUDr. Eva Kopecká, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. 5 C 1186/2002. Stěžovatel uvedl, že krajský soud v tomto rozhodnutí pouze odkázal na předchozí ve věci vydané usnesení z roku 2003 a na ustanovení § 14 odst. 4 OSŘ. S takovým paušálním odkazem nesouhlasí a tvrdí, že uvedená soudkyně ukládá právnímu zástupci stěžovatele povinnosti, které ze zákona nemá a vynucuje je pohrůžkou uložení pořádkové pokuty. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 s tím, že při rozhodování o nepodjatosti krajský soud nevycházel z kompletního hmotněprávního rozboru skutečností vedoucích k pochybnostem o nepodjatosti zmíněné soudkyně. Podle stěžovatele nelze očekávat, že tato soudkyně bude nezávisle a nestranně rozhodovat.

Ze spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 5 C 1186/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vystupuje ve sporu o náhradu za znehodnocené budovy jako žalovaný. V říjnu 2003 vznesl stěžovatel poprvé námitku podjatosti soudkyně JUDr. E. Kopecké. Usnesením ze dne 25. 11. 2003, čj. 10 Co 820/2003 - 331, Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovateli nevyhověl.

V červnu 2005 stěžovatel namítl opět podjatost téže soudkyně. Usnesením ze dne 30. 9. 2005, čj. 8 Nc 166/2005 - 379, krajský soud rozhodl, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci.

Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281).

Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s tím, jakým způsobem obecný soud vyložil ustanovení podústavního právního předpisu - § 14 odst. 4 OSŘ. Tuto interpretaci, spolu s tím, jakým způsobem bylo usnesení krajského soudu odůvodněno (odkazem na odůvodnění usnesení z roku 2003), označuje stěžovatel za zásah do svých ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel také odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 105/01. Uvedený nález se sice zabývá rozhodováním obecných soudů o podjatosti ve věci rozhodujícího soudce (potud je odkaz stěžovatele na něj relevantní), ale byly v něm řešeny odlišné právní otázky než ve stěžovatelově případu. Proto je odkaz stěžovatele na tento nález nepřípadný.

Ústavní soud v rozsáhlém počtu případů judikoval, že nesprávnou interpretací a aplikací obecného práva může dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod (k tomu blíže nález sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98, str. 17]). Podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu výše uvedené judikatury. Procesní postup a aplikace podústavního práva - relevantních ustanovení OSŘ - ze strany krajského soudu byla ústavně konformní, takže nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.