I. ÚS 64/05
I.ÚS 64/05 ze dne 13. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1) Ing. E. C., 2) Ing. J. T., 3) Ing. M. N., všech zastoupených JUDr. Ph.D. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004, čj. 19 Co 568/2004 - 185, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004, čj. 19 Co 568/2004 - 185, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 9. 2004, čj. 6 C 158/2004 -172, v odvoláním napadených výrocích a ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Označeným usnesením Okresního soudu v Trutnově bylo zastaveno řízení o vydání podílů na nemovitostech žalobců Ing. V. B. a RNDr. K. T. a žalobcům byla uložena povinnost nahradit žalované Ing. M. N. náklady řízení ve výši 29 974,50 Kč a žalovaným Ing. E. C. a Ing. J.T. náklady řízení ve výši 32 475,-- Kč. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že postupem Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6, čl. 13, čl. 14 a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali průběh řízení před soudy obou stupňů a vyjádřili nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem i před soudem odvolacím. Tvrdí, že hodnocení důkazů, k otázce nákladů řízení, se ze strany odvolacího soudu omezilo jen na posouzení jednotlivých ustanovení dohody účastníků o narovnání ze dne 1. 8. 2004. Odvolací soud aplikoval čl. III odst. 5 této dohody, který stanovil, že K. T. a V. B. se zavazují, že bez zbytečného odkladu, po podpisu této dohody, vezmou zpět žalobu projednávanou Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 6 C 158/2001. Současně bylo ujednáno, že každá smluvní strana tohoto sporu si sama ponese náklady, které jí v řízení vznikly.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení. Ten odkázal na své rozhodnutí a doplnil, že dohoda mezi účastníky byla platně uzavřena, což stěžovatelé nezpochybňují. Jednalo se o závazek občanskoprávní, týkající se věci samé, proto odvolací soud vyšel, při rozhodování o náhradě nákladů prvostupňového řízení, právě z této dohody, která řeší i otázku nákladů řízení. Poukázal na zásadu "pacta sunt servanda" s tím, že jednostranně odstoupit od smlouvy je možné pouze za splnění určitých podmínek. Sama dohoda o narovnání účastníků takovou možnost neposkytuje. Ustanovení § 517 ObčZ řešící otázku prodlení dlužníka, jehož znění se stěžovatelé dovolávají, nelze aplikovat, když věřitelem nebyla poskytnuta přiměřená lhůta k plnění a navíc plnit měli stěžovatelé, a nikoliv žalobci. K námitce podjatosti některého ze soudců z důvodu jeho příbuzenského vztahu k žalobcům odvolací soud uvedl, že není dostatečně konkrétní a určitá a neobsahuje podstatné náležitosti k tomu, aby se jí soud mohl zabývat.

Z usnesení Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 9. 2004, čj. 6 C 158/2004 - 172, Ústavní soud zjistil, že řízení o žalobě Ing. V. B. a RNDr. K. T. na zaplacení částky 244 998,-- Kč a vydání podílu na nemovitostech bylo zastaveno. Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit, společně a nerozdílně, žalované Ing. M. N. náklady řízení ve výši 29 974,50 Kč a žalovaným Ing. E. C. a Ing. J. T. náklady řízení ve výši 32 475,-- Kč. Podle odůvodnění usnesení se každý ze žalobců, proti každému ze žalovaných, domáhal žalobou vydání ideálního podílu v usnesení blíže specifikovaných nemovitostí. Dne 11. 8. 2003 uzavřeli dohodu o narovnání, ve které se žalobci mj. zavázali vzít bez zbytečného odkladu žalobu zpět. Ke zpětvzetí žaloby však nedošlo, žalobci naopak uplatnili další požadavky, zpochybnili platnost dohody o vydání nemovitostí z r. 1991, která byla podkladem pro jejich současné nároky, a tím i platnost dohody o narovnání. Teprve při jednání dne 21. 9. 2004 vzali žalobci žalobu zpět a soud řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první OSŘ, podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V daném případě zavinili, z procesního hlediska, zastavení řízení žalobci. I když mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, tato dohoda nebyla žalobci respektována. Žalobci téměř rok po uzavření dohody trvali na projednání žaloby, změnili žalobní petit a teprve při posledním jednání vzali žalobu zpět.

Z označeného usnesení odvolacího soudu bylo zjištěno, že usnesení okresního soudu bylo změněno v odvoláním napadených výrocích pod body II a III, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, stejně jako v řízení odvolacím. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobci v odvolání, které směřovalo proti výrokům o nákladech řízení, zdůraznili, že podle dohody o narovnání by si každý z účastníků měl platit sám náklady, které mu během řízení vznikly. Odvolací soud konstatoval, že z protokolu o jednání ze dne 21. 9. 2004 vyplývá, že žalobci jsou připraveni dohodu o narovnání dodržet, považují ji za platnou, další nároky vůči stěžovatelům vznášet nehodlají, a proto berou žalobu zpět. Ke zpětvzetí žaloby a následnému zastavení řízení okresním soudem došlo tedy především na základě a z důvodu uzavření dohody účastníků o narovnání. Podle této dohody, která upravuje sporná práva a povinnosti smluvních stran ohledně restituce nemovitého majetku, se žalovaní zavázali uspokojit nejen požadované finanční nároky žalobců, ale uzavřeli i dohodu, podle které každá ze smluvních stran tohoto sporu si sama ponese náklady, které jí v tomto řízení vznikly. Písemnou dohodu o narovnání krajský soud vyložil tak, že účastníci se vzájemně vzdávají práva na náhradu nákladů řízení v této věci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelů, že od dohody jednostranně odstoupili, neboť tato dohoda takovou možnost účastníkům nedává a její platnost nebyla jinak zpochybněna.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí porušení celé řady základních práv. V odůvodnění ústavní stížnosti však poukázali pouze na porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Porušení ostatních práv, např. práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, nijak blíže neodůvodnili. Napadli pouze postup odvolacího soudu, spočívající v tom, že při rozhodování o nákladech řízení vycházel z obsahu dohody o narovnání, která nebyla provedena jako důkaz ani před soudem prvního ani druhého stupně. V tom spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů. Před okresním soudem byly provedeny jen některé důkazy, neboť při druhém jednání byla žaloba vzata zpět. Proto již další důkazy neprováděl, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) OSŘ nenařídil ve věci jednání. Při svém rozhodování vyšel z uvedené dohody o narovnání, která byla, jako důkaz, založena ve spise, i když před okresním soudem jako důkaz přečtena nebyla. Pokud žaloba byla vzata zpět a řízení zastaveno proto, že účastníci si upravili svoje vztahy v dohodě o narovnání, včetně náhrady nákladů řízení, nezbylo odvolacímu soudu než respektovat zmíněné ujednání stran a rozhodnout o nákladech řízení v souladu s jejich dohodou. Pokud se jedná o výhrady stěžovatelů, týkající se platnosti jejich odstoupení od dohody o narovnání a jimi tvrzené podjatosti soudců odvolacího soudu, Ústavní soud se zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu, uvedenými v odůvodnění jeho usnesení. V řízení před odvolacím soudem tedy nedošlo k žádnému porušení procesních práv, které by mělo za následek porušení některého ze základních práv a svobod, jak stěžovatelé tvrdí v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.