I. ÚS 637/12
I.ÚS 637/12 ze dne 2. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele K. K. st., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 34 C 187/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti postupu Městského soudu v Praze. Opírá ji zejména o následující důvody:

Žalobou na ochranu osobnosti ze dne 24. 11. 2008 se stěžovatel spolu se svojí manželkou a dětmi domáhá omluvy a zadostiučinění v penězích za újmu způsobenou jeho nedůvodným trestním stíháním a odsouzením. Žaloba je projednávána Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 187/2008. V řízení podle stěžovatele dochází k průtahům a k nápravě nevedly ani opakované stížnosti předsedovi soudu, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který soud podle stěžovatele ignoroval.

Stěžovateli, do jehož práva na projednání věci bez průtahů a v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva") je zasahováno, proto nezbývá nic jiného, než se obrátit s právě projednávanou ústavní stížností na Ústavní soud.

Předmětné řízení bylo podle stěžovatele zahájeno dne 1. 12. 2008; posledním úkonem je vrácení spisu od Vrchního soudu v Praze dne 16. 8. 2011, kam byl dne 21. 6. 2011 odeslán za účelem rozhodnutí o věcné příslušnosti. Stěžovatel proto konstatuje, že právní prostředky, které má k tomu, aby čelil nečinnosti obecných soudů, se ukázaly jako naprosto neúčinné, neboť Městský soud v Praze dlouhodobě neplní své povinnosti; jenže nebyl schopen žalobu ani za více než 3 roky meritorně projednat, ale již půl roku setrvává v naprosté nečinnosti a se stěžovatelem prý přestal komunikovat.

Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby vydal nález, že postupem Městského soudu v Praze dochází v řízení pod sp.zn. 34 C 187/2008 k průtahům v řízení a je tak zasahováno do stěžovatelova práva na projednání věci bez průtahů a v přiměřené lhůtě. Městskému soudu v Praze se proto zakazuje, aby v tomto porušování stěžovatelova práva pokračoval.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis evidovaný Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 187/2008. Zjistil, že žaloba na ochranu osobnosti stěžovatele a jeho rodiny došla soudu prvního stupně (tedy Městskému soudu v Praze) dne 1. 12. 2008. Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 9 mil. Kč podle relevantních ustanovení občanského zákoníku (proti stěžovateli bylo totiž vedeno trestní řízení s tím, že měl dopustit trestného činu podvodu; stěžovatel byl však nakonec zproštěn obžaloby). Rovněž tehdy požádali i o osvobození od soudních poplatků a doložili vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Soud prvního stupně na základě pokynů soudce kanceláři ze dne 19. 2. 2009 a ze dne 24. 3. 2009 (srov. rub č. l. 41) vyžádal listinné důkazy navržené žalobci. Usnesením ze dne 15. 6. 2009, č. j. 34 C 187/2008-47 řízení zastavil a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Ministerstvu spravedlnosti České republiky, měl za to, že posuzovaná věc nepatří do pravomoci soudů a tedy nejsou dány podmínky řízení. Proti uvedenému usnesení podali žalobci i žalovaná odvolání (srov. č.l. 48, 53). Odvolací soud usnesením ze dne 27. 12. 2010 č. j. 1 Co 276/2009-62 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Ministerstvu spravedlnosti České republiky. Spis byl přitom vrácen soudu prvního stupně dne 8. 2. 2011 (srov. č. l. 63). Soud prvního stupně v řízení pokračoval pokynem soudních kanceláří ze dne 11. 3. 2011 (výzva žalované i žalobcům - srov. č.l. 64). Dne 23. 6. 2011 pak městský soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce žalované o věcné nepříslušnosti soudu a k rozhodnutí o návrhu žalobců na určení lhůty k procesnímu úkonu (srov. č. l. 99).

Dne 1. 7. 2011 rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č.j. Ncp 1171/2011-101 tak, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Až poté, co byla postavena najisto příslušnost soudů, mohl Vrchní soud v Praze rozhodnout o návrhu stěžovatele a jeho rodiny na určení lhůty k provedení úkonu ve smyslu § 174a zákon o soudech a soudcích.

Uvedený návrh byl usnesením Vrchního soudu v Praze dne 27. 7. 2011 sp. zn. Ul 43/2011 (srov. č.l. 105) zamítnut (výrok I), žalobcům (stěžovateli a jeho rodině) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud totiž neshledal, že by ve věci docházelo k průtahům v řízení. Žalovaná prý ve věci činila úkony, jež jsou jí jako účastníku řízení občanským soudním řádem dány k dispozici (srovnej její odvolání, respektive vznesení námitky věcné nepříslušnosti), přičemž o těchto návrzích (námitkách) musel vždy příslušný soud rozhodnout.

Dále Ústavní soud z vyžádaného spisu městského soudu zjistil, že příslušný soudní spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 4 T 144/2005 vztahující se k trestnímu řízení proti stěžovateli, který městský soud potřeboval k posouzení věci, byl zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ke sp.zn. 10 C 428/2009 (od 11. 5. 2011, srov. č. l. 110); Obvodní soud pro Prahu 2 totiž projednává další žalobu stěžovatele vztahující se k jím uplatňovaným nárokům podle zákona číslo 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nadto Obvodní soud pro Prahu 2 po městském soudu žádal i zapůjčení spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 34 C 187/2008 (dne 28. 12. 2011, srov. č.l. 113 a 114), který je dnes od května roku 2012 zapůjčen Ústavnímu soudu v právě projednávané věci. Městský soud rovněž (ve věci posuzované nyní Ústavním soudem) komunikoval a koordinoval svůj postup, například s Okresním soudem v Pardubicích, kde probíhala další řízení za účasti stěžovatele (srov. č.l. 36) v jiné, exekuční věci.

Konečně, jak plyne z listin přiložených k ústavní stížnosti samotným stěžovatelem, týž podal předsedovi Městského soudu v Praze stížnosti na průtahy v řízení ve smyslu § 164 zákona o soudech a soudcích, datované dnem 4. 3. 2009 a 2. 6. 2009. Na tyto stížnosti bylo reagováno městským soudem přípisy ze dne 11. 3. 2009 a ze dne 16. 6. 2009. V případě první stížnosti, kdy samotná žaloba byla soudu doručena 1. 12. 2008, bylo právnímu zástupci stěžovatele sděleno, že příslušný soudce čerpal mimo jiné dovolenou na zotavenou (byl také v pracovní neschopnosti) a žádal k věci spisy jiných soudů. Interval dva a půl měsíce tedy nelze i vzhledem k celkovému nápadu nových věcí považovat za průtah v řízení. V případě dopisu z 16. 6. 2009 pak byl právní zástupce stěžovatele informován o úkonech v dané věci, jakož i o tom, že městský soud zvažuje aplikaci tehdy aktuální judikatury Ústavního soudu na daný případ - jednalo se o nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1191/08. Proto zatím také nebylo rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků.
III.

V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.

Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s projednávanou věcí a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně dle čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Ústavní soud ve svých nálezech k problematice průtahů v řízení před obecnými soudy již několikrát vyslovil, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) byly respektovány; případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nález Ústavního sodu z 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, C.H.Beck, Praha 2004, str. 35). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS -st. 6/98 z 17. 2. 1998, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10, C.H.Beck, Praha 2004, str. 254).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 [in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 32, C.H.Beck, Praha 2004, str. 219] pak Ústavní soud konstatoval, že pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv; nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (například rozhodnutí ve věci Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko č. 8737/79).

V právě projednávané věci je zřejmé, jak plyne i z rekapitulace učiněné Ústavním soudem pod bodem II tohoto usnesení), že výše uvedená situace nenastala; nedošlo tedy k tomu, že by Městský soud v Praze v dlouhých časových obdobích ve věci nekonal žádné procesní úkony, aniž by pro takovou situaci existoval procesní důvod. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že existovaly zřejmé procesní důvody, pro které Městský soud v Praze nemohl v řízení stěžovatele v určitých jeho fázích pokračovat. Konkrétně například posouzení věcné příslušnosti soudů je pro samo řízení natolik kruciální otázkou, že pokud by jí byl městský soud ignoroval a posléze by se ukázalo, že k projednání věci nebyl v prvním stupni příslušný, zatížil by dané řízení takovou vadou, která by ovlivnila nejen postup činěný k meritu věci samé, ale také např. žádání stěžovatele a jeho rodiny o osvobození od soudních poplatků. Navíc - jak plyne z výše uvedeného - zásadní pochybnosti o procesních charakteristikách stěžovatelem vyvolaného řízení neměl jen samotný soud, ale nezávisle na něm i žalovaná; proto nebylo možno na začátku právě přezkoumávaného řízení rozhodnout ani o osvobození od soudních poplatků. O tom byl však stěžovatel soudem informován a sám v tomto směru - což ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje - činil procesní úkony: odvolával se a podával vyjádření. Konečně, nelze přehlédnout ani výše zmíněnou různorodost stěžovatelem a jeho rodinou vznášených nároků např. vůči České republice (řízení o těchto nárocích vzájemně souvisejí), neboť ani tento aspekt městskému soudu v postupu ve věci právě neulehčoval.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.