I. ÚS 634/05
I.ÚS 634/05 ze dne 13. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem Praha 8, Střelničná 18, zastoupené Mgr. Viktorem Šupem, advokátem se sídlem Praha 10, Na Zájezdu 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2005, čj. 7 Afs 86/2004 - 130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, čj. 38 Ca 456/2002 - 87, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 6. 5. 2001, čj. FŘ-1907/13/01, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2000, čj. 155456/00/008911/4750, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2005, čj. 7 Afs 107/2004 - 133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, čj. 38 Ca 530/2001 - 88, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 24. 8. 2001, čj. FŘ-10465/13/00, a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2000, čj. 155418/00/008911/4750, dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2005, čj. 7 Afs 118/2004 - 107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2004, čj. 28 Ca 448/2002 - 59, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 4. 2002, čj. FŘ-1520/13/01, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2000, čj. 155475/00/008911/4750, a konečně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, čj. 7 Afs 154/2004 - 116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, čj. 38 Ca 659/2001 - 66, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 10. 2001, čj. FŘ-224/13/01, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2000, čj. 155393/00/008911/4750, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanými ústavními stížnostmi stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Ústavnímu soudu byla nejprve doručena, dne 14. listopadu 2005, ústavní stížnost nesoucí sp. zn. I. ÚS 634/05, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 86/2004 - 130, rozsudku Městského soudu v Praze čj. 38 Ca 456/2002 - 87, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu čj. FŘ-1907/13/01 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 čj. 155456/00/008911/4750. Označeným rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 8 byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1998 v částce 5 731 029,-- Kč, protože ve smyslu předpisů podústavního práva je předpokladem pro úspěšné uplatnění nároku na odpočet DPH nejen existence řádného daňového dokladu, ale též to, že k uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění fakticky došlo. V projednávané věci stěžovatelka nepředložila žádné důkazní prostředky, jimiž by uskutečnění plnění dokázala.

Dále došla Ústavnímu soudu stížnost téže stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 107/2004 - 133, proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 38 Ca 530/2001 - 88, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu čj. FŘ-10465/13/00, a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 čj. 155418/00/008911/4750. Rozhodnutím finančního úřadu byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1998 v částce 490 094,-- Kč, a to rovněž z důvodů neprokázání faktického plnění, které by odůvodnilo nárok na odpočet DPH. Tato ústavní stížnost byla označena sp. zn. IV. ÚS 734/05.

Dále napadla Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 118/2004 - 107, proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 28 Ca 448/2002 - 59, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu čj. FŘ-1520/13/01 a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 čj. 155475/00/008911/4750. Tímto rozhodnutím finančního úřadu byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1998 v částce 953 142,-- Kč, a to rovněž pro neprokázání faktického plnění, které by odůvodnilo nárok na odpočet DPH. Tato ústavní stížnost byla označena sp. zn. IV. ÚS 733/05.

Konečně došla Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 154/2004 - 116, proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 38 Ca 659/2001 - 66, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu čj. FŘ-224/13/01 a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 čj. 155393/00/008911/4750. Uvedeným rozhodnutím finančního úřadu byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 1997 v částce 100 056,-- Kč, a to rovněž z důvodu neprokázání faktického plnění, které by odůvodnilo nárok na odpočet DPH. Tato ústavní stížnost byla označena sp. zn. III. ÚS 81/06.

Všechny uvedené ústavní stížnosti vycházejí v zásadě z obdobných důvodů. Stěžovatelka nejprve velmi obsáhle shrnula procesní historii svého případu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že i po formálním ukončení daňové kontroly činil správce daně nadále úkony, "jakoby k ukončení daňové kontroly nedošlo", stejně jako získával důkazní prostředky též před formálním zahájením daňové kontroly. Správní soudy se přitom odvolávaly na tyto důkazy získané nezákonným postupem. Důkazní prostředky byly získány v rozporu s § 16 a § 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka uvedla, že i hodnocení jednotlivých důkazů správními soudy, stejně jako finančním úřadem, nebylo racionální, konzistentní a údajné rozpory, které orgány veřejné moci v prokázaných skutečnostech shledaly, nastaly jen s ohledem na důkazy získané nezákonným postupem. Rozsudek městského soudu vypovídá o "nesprávnosti posouzení celého případu". Stěžovatelka rovněž upozornila na řadu formálních pochybení, kterých se dopustily všechny orgány, jejichž rozhodnutí ústavními stížnostmi napadla. Některé její žalobní námitky byly zcela ignorovány. Stěžovatelka konečně tvrdila nicotnost napadených rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8, s čímž se správní soudy opět nesprávně vypořádaly.

V ústavní stížnosti ve věci sp. zn. III. ÚS 81/06 stěžovatelka navíc uvedla, že o její věci rozhodoval soudce Nejvyššího správního soudu, JUDr. Jaroslav Hubáček, který dříve rozhodoval jako soudce Městského soudu v Praze také některé její kauzy. I samotné rozhodování o rozsudcích kolegů z téhož soudu nemůže, podle stěžovatelky, z ústavního pohledu obstát, což je mj. i případ soudce J. Vyvadila.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnosti spisových značek I. ÚS 634/05, IV. ÚS 734/05, IV. ÚS 733/05 jsou podány stejnou stěžovatelkou a skutkově i právně spolu úzce souvisí. Proto usnesením čj. I. ÚS 634/05 - 17, ze dne 28. března 2006, spojil uvedené ústavní stížnosti ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 634/05. Ze stejného důvodu připojil, usnesením ze dne 16. května 2006, ke společnému projednání pod uvedenou spisovou značkou i ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 81/06.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající). Příkladem, kdy Ústavní soud zasáhne a rozhodnutí obecného soudu zruší, jsou případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění (srov. rovněž nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, str. 65 a další). O takový případ se ovšem u ústavních stížností stěžovatelky nejedná.

Stěžovatelka ve svých stížnostech odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 512/02 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, str. 271), sp. zn. II. ÚS 334/02 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, str. 129) a IV. ÚS 121/01 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 205). Tyto nálezy se ale týkají věcí právně i skutkově odlišných od věcí stěžovatelky. Navíc, což je pro účely aplikace práva, počínaje 1. lednem 2003, podstatné, při výkladu těchto nálezů nelze nevzít zřetel na to, že od uvedeného data je to Nejvyšší správní soud, který nově sjednocuje judikaturu správních soudů. Přispívá tak k právní jistotě adresátů veřejnoprávních norem a dbá též o ústavní konformitu interpretace těchto norem ve světle závěrů formovaných nálezy Ústavního soudu. Stěžovatelkou citované nálezy tedy neznamenají, a ani znamenat nemohou, že za nové úpravy správního soudnictví (v rozporu s tím, jak tyto nálezy hodnotí stěžovatelka), bude Ústavní soud neomezeně přezkoumávat výklad předpisů správního práva u každého jednotlivého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Je zásadně na správním soudnictví, aby při respektování judikatury Ústavního soudu určilo, kdy jsou dány podmínky nulity správního rozhodnutí, event. zda určitou námitkou stěžovatelka včas a řádně v řízení argumentovala. Pouze v případě excesu (tedy ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu v případě "extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními", resp. "svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu") Ústavní soud zasáhne. Ve věcech stěžovatelky nebyly pro takový zásah splněny podmínky.

Není povinností Ústavního soudu přezkoumávat veškerá údajná pochybení, jejichž existenci stěžovatelka ve svých stížnostech dovozuje. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na svou konstantní judikaturu (viz nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a další), podle níž není "superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ČR ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv".

Ústavní soud konečně uzavírá, že není protiústavní ani to, pokud soudce Nejvyššího správního soudu rozhodl o věcech stěžovatelky, o kterých rozhodovali jeho bývalí kolegové ze soudu, jehož soudcem v minulosti byl (srov. přiměřeně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 23/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, str. 417). Není protiústavní ani ta situace, pokud o jiných kauzách stěžovatelky rozhodoval tento soudce, jako soudce nižšího soudu (samozřejmě za předpokladu, že nejde o věc identickou), neboť ani to nemůže založit jeho podjatost. Identitu těchto kauz ovšem stěžovatelka ani netvrdí (obecně k výkladu podjatosti srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 429 a sp. zn. II. ÚS 105/01, téže sbírky, sv. 23, str. 11).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, jako zvláštní kategorii návrhů, v § 43 odst. 2 písm. a), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2006

JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.