I. ÚS 631/10
I.ÚS 631/10 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Náměstí Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2010, č. j. 12 To 1/2010-637, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2010, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 1. 2010, č. j. 12 To 1/2010-637 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo ke stížnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 34 T 10/2009, a bylo nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Stěžovatel považuje usnesení vrchního soudu za nesprávné. Za prvé je přesvědčen, že má právo být u takového rozhodování přítomen. Za druhé tvrdí, že předmětné rozhodnutí porušuje jeho právo na spravedlivý proces, neboť není náležitě odůvodněno a je tak nepřezkoumatelné. Není z něj totiž seznatelné, zda se vrchní soud vůbec zabýval možností náhrady vazby nabízenými instituty záruky, ani zda přezkoumával stížnostní důvody.

Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku toho i jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle kterého každý, "kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné." Navrhuje proto, aby Ústavní soud porušení těchto práv konstatoval, napadené rozhodnutí zrušil a stěžovatele propustil na svobodu s tím, že se přijímá písemný slib obžalovaného a nad obžalovaným se vyslovuje dohled probačního úředníka.
II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Může se jednat buďto o zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo o vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody a příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, pokud je to možné.

Za situace, kdy navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, mimo jiné, aby Ústavní soud rozhodl tak, že jej propouští na svobodu s tím, že se přijímá písemný slib obžalovaného a nad obžalovaným se vyslovuje dohled probačního úředníka, nezbývá, pokud jde o tuto část uplatněného petitu, než konstatovat, že takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných příslušnými ustanoveními, v důsledku čehož se jedná o návrh, respektive takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat.

Citovaná část stěžovatelova petitu představuje nepochopení úlohy Ústavního soudu. Ústavní soud je (viz čl. 83 Ústavy) orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv soudem trestním, příslušným rozhodovat v řízení o vazbě. V návaznosti na to Ústavní soud musel ústavní stížnost stěžovatele v této části považovat za návrh, k jehož projednání není příslušný. Ve zbytku ji pak shledal zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o stěžovatelův nesouhlas se skutečností, že rozhodování vrchního soudu nebyl osobně přítomen, Ústavní soud má za to, že ani z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení před soudem ve dvou stupních (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 327/06 in http://www.usoud.cz).

Dále Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.

Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v předmětném rozhodnutí je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části jako návrh k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.