I. ÚS 627/05
I.ÚS 627/05 ze dne 12. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. V., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem, se sídlem Sokolovská 24/37, 186 00, Praha 8, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 VZV 13/2004-1157, a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 5 NZT 17/2004, a proti postupu těchto státních zastupitelství spočívajícímu v odepření nahlédnutí do spisu, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2005, stěžovatel napadl usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "Vrchní státního zastupitelství") ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 VZV 13/2004-1157 (dále jen "usnesení Vrchního státního zastupitelství"), kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu dle § 169a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a trestný čin nepřímého úplatkářství dle § 162 odst. 1 trestního zákona a přípravu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona spáchanou ve spolupachatelství. Dále napadl usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 5 NZT 17/2004 (dále jen "usnesení Nejvyššího státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství. Rovněž napadl postup těchto státních zastupitelství, spočívající v odepření nahlédnutí do spisu podle § 65 odst. 2 trestního řádu.

Stěžovateli je, stručně shrnuto, kladeno za vinu, že na žádost spoluobviněného plk. JUDr. Z. P. opakovaně kontaktoval člena senátu 5 To Vrchního soudu v Praze a přinejmenším jej přemlouval, aby zneužil svou pravomoc a ke zneužití pravomoci přiměl i další členy senátu 5 To Vrchního soudu v Praze a to ve prospěch dalšího spoluobviněného Ing. P. K.. Za ovlivnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl, dle obvinění Ing. P. K., plk. JUDr. Z. P. a jeho prostřednictvím stěžovateli přislíben úplatek ve výši dvou milionů korun, s čímž byli plk. JUDr. Z. P. a stěžovatel srozuměni.

Stěžovatel v prvé řadě popírá, že by se dopustil trestné činnosti. Uvádí, že nevěděl o žádné dohodě mezi Ing. P. K. a plk. JUDr. Z. P., pokud vůbec existovala. Tvrzení orgánů činných v trestním řízení uvedená ve sdělení obvinění považuje za nepodložená. Dle stěžovatele chybí řádné zdůvodnění o jaké důkazy či předprocesní materiály orgán činný v trestním řízení své úvahy opírá.

Stěžovatel dále namítá, že obhajoba je vyřazena z možnosti využívat v plném rozsahu práva daná jí Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanoveními zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Dle stěžovatele přes dobu, která uplynula od zahájení trestního stíhání, do podání ústavní stížnosti, má obhajoba k dispozici pouze usnesení o zahájení trestního stíhání a lapidární sdělení Vrchního státního zastupitelství, že z důvodu taktiky vyšetřování odmítá žádost o nahlédnutí do spisu. Stěžovatel má za to, že nejsou respektována ustanovení § 2 odst. 13 a § 33 odst. 5 trestního řádu, dle kterých jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny vždy obviněnému poskytnout plnou možnost uplatnění jeho práv. Dle stěžovatele mělo být odepření nahlédnutí do spisu alespoň lépe odůvodněno. Stěžovatel souhlasí s tím, že v přípravném řízení může být právo nahlédnout do spisu ze závažných důvodů odepřeno. Má za to, že závažným důvodem k odepření uvedeného práva musí být konkrétní možnost ohrožení nebo zmaření výsledků přípravného řízení. Podle stěžovatele je za situace, kdy se usnesení Vrchního státního zastupitelství, jak vyplývá z jeho odůvodnění, opírá o odposlechy provedené v jiné trestní věci, takovéto ohrožení vyloučeno. Stěžovatel připomněl, že má-li mít možnost se reálně a účinně bránit, musí dostat možnost seznámit se alespoň s tím, co bylo podkladem pro zahájení trestního stíhání. Postupem státních zastupitelství je, jak tvrdí stěžovatel, porušováno právo na spravedlivý proces, rovnost stran, i právo na obhajobu jak vyplývá z čl. 36 a násl. a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel také poznamenal, že ač si jeho obhájce vyhradil účast u všech vyšetřovacích úkonů, nedošlo k jeho vyrozumění o výslechu nikoho z členů senátu Vrchního soudu v Praze. Pokud takovýto výslech dosud nebyl proveden, považuje to stěžovatel za nepochopitelné a připomíná své právo na to, aby bylo o jeho trestním obvinění rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

Stěžovatel rovněž uvedl, že o věci informovala média s uvedením jeho jména i příjmení a reálně mu hrozí pozastavení výkonu advokacie.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a násl. a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), napadená usnesení zrušil a přikázal "státnímu zastupitelství" aby nepokračovalo v porušování práv obhajoby.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Vrchní státní zastupitelství. Ve svém vyjádření v prvé řadě zrekapitulovalo dosavadního průběh trestního řízení. Uvedlo, že dne 18. 12. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání M. J. pro návod k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona a plk. JUDr. Z. P. a kpt. P. Š. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele ve stádiu pokusu spáchaný ve spolupachatelství. Podkladem pro zahájení trestního stíhání a sdělení obvinění byl obsah odposlechu telekomunikačního provozu pořízený dle § 88 odst. 1, 2 trestního řádu. Poté co byl získaný rozsáhlý materiál přepsán do písemné podoby a vyplynulo z něj důvodné podezření, že mohlo dojít k další trestné činnosti, na které se podílely další konkrétní osoby, bylo dne 5. 4. 2004 zahájeno trestní stíhání plk. JUDr. Z. P., Ing. P. K. a stěžovatele pro předmětnou trestnou činnost (působení na rozhodování Vrchního soudu). Ke stížnosti obviněných bylo usnesení zahajující toto trestní stíhání Nejvyšším státním zastupitelstvím zrušeno. Následně bylo trestní stíhání znovu zahájeno usnesením Vrchního státního zastupitelství. Proti tomuto usnesení obvinění rovněž podali stížnost, avšak Nejvyšším státním zastupitelstvím byla zamítnuta. Na den 25. 10. 2005 byli obvinění předvolání k výslechu, Ing. P. K. se však nepodařilo předvolání doručit, nedostavil se, zdržuje se na neznámém místě a poslední zprávu podal dne 3. 11. 2005 z území Španělska.

Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že v současné době jsou shromažďovány podklady k zajištění přítomnosti Ing. P. K. v trestním řízení, či k jinému rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě. Má za to, že řízení probíhá v rámci daných okolností plynule, přičemž průtahy nebyly shledány ani Nejvyšším státním zastupitelstvím, které na podnět stěžovatele provedlo přezkum.

Práva obviněného jsou dle Vrchního státního zastupitelství zajištěna, má obhájce od počátku řízení a ten je řádně a včas vyrozumíván o všech prováděných úkonech. Žádostem o nahlédnutí do spisu nebylo vyhověno, což bylo obviněnému vždy písemně sděleno. Dle Vrchního státního zastupitelství je v kompetenci státního zástupce určovat postup vyšetřování a provádění jednotlivých vyšetřovacích úkonů tak, aby bylo dosaženo cíle trestního řízení. Nahlédnutí do spisu bude umožněno bezprostředně poté, co to zájem na objektivitě dokazování umožní. Odmítnutí nahlédnutí do spisu je dle Vrchního státního zastupitelství omezením dočasným, které nijak neomezuje práva obviněného na obhajobu, zejména právo vyjádřit se ke skutečnostem uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání.

Vrchní státní zastupitelství souhlasí se stěžovatelem v tom, že trestní řízení může vést k závažným následkům, včetně újmy na společenském postavení i osobním životě. To však, dle něj, nelze klást za vinu státnímu zástupci, který vede řádně zahájené trestní řízení v zájmu ochrany veřejného zájmu za dodržování všech procesních norem a způsobem nepostihujícím obviněného více, než je nezbytně nutné pro vedení trestního řízení. Práv obviněného je přitom důsledně dbáno i při podávání informací sdělovacím prostředkům. Závěrem svého vyjádření navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo také Nejvyšší státní zastupitelství. Ve svém vyjádření v prvé řadě konstatovalo, že v dané trestní věci již bylo několikrát činné. Má za to, že námitky stěžovatele jsou obdobné, jaké již uplatnil ve svých stížnostech proti usnesením o zahájení trestního stíhání a na obě odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství o těchto stížnostech lze odkázat. Nejvyšší státní zastupitelství je přesvědčeno, že usnesení napadená ústavní stížností plně vyhovují jak požadavkům vyplývajícím z příslušných ustanovení trestního řádu, tak i ústavněprávním mezím kladeným na rozhodování orgánů činných v trestním řízení tak, jak byly vymezeny např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 (http://www.usoud.cz).

Poukázalo také na to, že Ústavní soud se již předmětným trestním řízením zabýval v rámci rozhodování o ústavní stížnosti spoluobviněného plk. JUDr. Z. P., vedené pod sp. zn. II. ÚS 573/05 (dále jen "ústavní stížnost II. ÚS 573/05"). Ústavní stížnost II. ÚS 573/05 byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, přičemž Ústavní soud shledal, že mu nepřísluší znovu přezkoumávat po věcné stránce napadená rozhodnutí.

Ve svém vyjádření se dále zabývalo stěžovatelem tvrzeným porušením práv obhajoby, ke kterým mělo dojít v důsledku odmítnutí nahlédnutí do spisu. Uvedlo, že stěžovatel podal žádost o nahlédnutí do spisu již ve své stížnosti proti původnímu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 4. 2005, na jejímž základě bylo zrušeno. Až do nového zahájení trestního stíhání pak stěžovatel neměl postavení obviněného a nebyl tedy osobou, které by náleželo právo nahlížet do spisu podle § 65 odst. 1 trestního řádu. Dále požádal o nahlédnutí do spisu ve stížnosti proti usnesení Vrchního státního zastupitelství a při svém výslechu dne 25. 10. 2005. Obě tyto žádosti byly Vrchním státním zastupitelstvím zamítnuty s odkazem na taktiku vyšetřování. S námitkami na postup Vrchního státního zastupitelství se stěžovatel obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství, které jeho podání posoudilo jako žádost o přezkoumání postupu státního zástupce podle § 157a odst. 2 trestního řádu. Stěžovateli bylo vysvětleno, že využití institutu odmítnutí nahlédnutí do spisu je odůvodněno tím, že pořízené odposlechy a záznamy komunikačního provozu obsahují informace, které nasvědčují tomu, že některými obviněnými mohly být spáchány další trestné činy, které jsou ještě předmětem prověřování, přičemž tyto informace nebylo zatím možné oddělit od těch záznamů, které se týkají skutků, pro které bylo zahájeno trestní stíhání. Dalším důvodem je taktika vyšetřování, kdy je nutné zajistit, aby se obvinění nemohli s odposlechy seznámit před tím, než jim budou předestřeny při výslechu. Výslech obviněného Ing. P. K. se nepodařilo provést. Nahlédnutí do spisu bude obviněným umožněno po provedení tohoto nezbytného procesního úkonu.

Rovněž upozornilo, že daný postup spočívající v neumožnění nahlédnutí do spisu byl již předmětem rozhodování Ústavního soudu a to jednak v rámci již zmíněné ústavní stížnost II. ÚS 573/05 a dále v rámci ústavní stížnost II. ÚS 84/05, podané rovněž plk. JUDr. Z. P.. Uvedlo, že Ústavní soud, mimo jiné, konstatoval, že "zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny."

Uvedlo, že nebyly prováděny výslechy svědků a to proto, aby byla minimalizována omezení obhajovacích práv obviněných daná odepřením seznámení se spisovým materiálem. Dalším důvodem neprovádění procesních úkonů bylo rozhodování o různých stížnostech obviněných, kdy v případě jejich důvodnosti by mohly být mezitím provedené důkazy procesně nepoužitelné. Má rovněž za to, že veškeré podněty, se kterými se na něj stěžovatel obrátil, řádně vyřídilo a o způsobu vyřízení jej náležitě informovalo.

Nejvyšší státní zastupitelství nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhlo, aby byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Ústavní soud doručil stěžovateli vyžádaná vyjádření k případné replice. Ve své odpovědi stěžovatel znovu zdůraznil, že obhajoba není seznámena se shromážděnými důkazy. Stěžovatel je přesvědčen, že mezi požadavky spravedlnosti figuruje povinnost orgánů činných v trestním řízení seznámit obhajobu se všemi významnými důkazy, v prvopočátku řízení pak zejména s důkazy, které k trestnímu stíhání vedly. Dále uvedl, že nedosažitelnost spoluobviněného Ing. P. K. nemůže být důvodem, aby trestní věc stěžovatele neprobíhala plynule v intencích trestního řádu. Stěžovatel také dodal, že ani po podání ústavní stížnosti se situace nezměnila a nemožnost nahlédnout do spisu přetrvává. Stěžovatel uzavřel, že je přesvědčen, že ústavní stížnost je důvodná a navrhnul, aby jí bylo v plném rozsahu vyhověno.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat repliku stěžovatele k vyjádření ostatním účastníkům řízení, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal spis Vrchního státního zastupitelství sp. zn. 2 VZV 13/2004 (dále jen "spis Vrchního státního zastupitelství"); rovněž měl k dispozici spisový materiál Nejvyššího státního zastupitelství, které jej zaslalo jako přílohu svého vyjádření k ústavní stížnosti. Po přezkoumání těchto materiálů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.

Pokud jde o napadená usnesení, k posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud připomíná, že se necítí být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.

Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jeho pravomocí nepřísluší, až na uvedenou výjimku, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil na posouzení, zda napadená usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 511/02.

K nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, Ústavní soud považuje za nutné uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených § 134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.

Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. Napadená usnesení obsahují popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v nich uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení Nejvyššího státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu bylo usnesení Vrchního státního zastupitelství přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci.

IV.

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušování práv obhajoby spočívající v neumožnění nahlédnutí do spisu, Ústavní soud v prvé řadě opět upozorňuje na zásadu subsidiarity a připomíná, že je oprávněn zabývat se ochranou základních práv a svobod zásadně až po pravomocném ukončení trestního řízení a poté, co budou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje. Přitom dbá o to, aby proces byl spravedlivý jako celek. Bere na zřetel povahu trestního řízení, v němž má obviněný právo na dvoustupňovou trestní jurisdikci (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Soud druhého stupně je povolán k tomu, napravit případná procesní pochybení soudu prvého stupně. Totéž tím spíše platí pro vztahy mezi orgány činnými v přípravném řízení a trestními soudy. V době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení stěžovatele pravomocně skončeno a naopak se nacházelo teprve v počáteční fázi přípravného řízení. V daném stádiu přípravného řízení Ústavní soud nemůže prejudikovat, zda trestní řízení posuzované ve svém celku bude či nebude spravedlivé. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné protiústavní procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Vzhledem k uvedenému je zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, nepřípustný.

Ústavní soud dále připomíná, že jedním z principů českého trestního procesu je, že je to právě státní zástupce, kdo je v průběhu vyšetřování pánem sporu (dominus litis), který udává směr řízení a jeho taktiku, neboť je to v prvé řadě on, kdo je v průběhu vyšetřování odpovědný za naplňování zájmů státu na vedení trestního řízení a na jeho efektivitě, a kdo pak zájmy státu zastupuje v řízení před soudem. Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 239/04 [http://www.usoud.cz]), že jestliže je státnímu zastupitelství ústavně přikázáno zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení (čl. 80 Ústavy), je zřejmé, že státní zastupitelství není vybaveno nestranností v takovém slova smyslu, jako je tomu u obecných soudů, a že v důsledku toho mu nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (cíle).

Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 (http://www.usoud.cz), "zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stádiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny." Dočasnost je přitom kategorie relativní a za určitých okolností může být ústavně souladné, pokud se obviněný s vyšetřovacím spisem seznámí až při skončení vyšetřování. "Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání."

"Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů v přípravném řízení není absolutní, ale je možno jej odepřít postupem podle § 65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení." V citovaném nálezu III. ÚS 239/04 Ústavní soud rovněž upozornil, že zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (viz např. ustanovení § 147 odst. 2 německého trestního řádu), přičemž ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování" (BVerfG, 2 BvR 1895/03). V nálezu III. ÚS 239/04 Ústavní soud také konstatoval, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva obecně uznává legitimní potřebu státu vést vyšetřování účinně, což v některých případech vyžaduje, aby část shromážděných informací byla dočasně držena v tajnosti, aby se zabránilo falšování důkazů a podkopávání chodu spravedlnosti.

Na druhou stranu, postavení státního zastupitelství jako žalobce, jemuž přísluší dbát zájmů státu, nikterak neznamená, že by ve svém postupu, zejména pak tam, kde je mu zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení (§ 174 odst. 1 trestního řádu) nebo pravomoc rozhodnout o podané stížnosti, bylo státní zastupitelství oprávněno k libovůli, jíž se zpravidla rozumí svévole v rozhodování či v provedeném postupu, tedy k rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených jím z právní normy (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02). Právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek jeho práva na obhajobu, zaručovaného čl. 40 odst. 3 Listiny a proto je omezení tohoto práva, i když je zákonem připuštěno, vždy třeba náležitě zdůvodnit. Jinak by totiž omezení uvedeného práva zůstalo bez možnosti je přezkoumat (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 472/2000). Jde o procesní zábranu, která by - z pozice stíhaného - měla bránit překvapivým nebo dokonce obmyslným rozhodnutím veřejné moci, kterou státní zastupitelství v trestním řízení disponuje a která téměř vždy stíhaného rozličným způsobem a v různém rozsahu zatěžuje. Dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které státní zastupitelství vydává, je proto nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny.

Při posuzování dostatečnosti odůvodnění odepření nahlédnutí do spisu je třeba, mimo jiné, vzít v úvahu, že důvody odepření nahlédnutí do spisu nemohou být natolik konkretizovány, že by mohl být zmařen důvod tohoto odepření. Relevantní je též to, v jakém stádiu přípravného řízení k odepření došlo, přičemž zejména na jeho počátku, kdy teprve začíná proces vyhledávání a provádění důkazů a jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu, je možnost maření vyšetřování ze strany obviněného obzvláště vysoká.

V posuzované věci Vrchní státní zastupitelství odepřelo nahlédnutí do spisu "z důvodů taktiky vyšetřování". Ústavní soud konstatuje, že takovéto odůvodnění je nedostatečné, nepřezkoumatelné a vykazuje znaky libovovůle v rozhodování. Předmětné odůvodnění zcela postrádá jakoukoliv individualizaci na konkrétní případ a v podstatě by jej bylo možné aplikovat na jakékoliv trestní řízení. Takové odůvodnění nemůže plnit svoji funkci obrany proti svévolným rozhodnutím veřejné moci. Akceptování takového odůvodnění by zbavilo povinnost odůvodňovat odepření nahlédnutí do spisu smyslu. Státní zastupitelství má, jak již bylo řečeno výše, právo na volbu taktiky vyšetřování, avšak odepření nahlédnutí do spisu nelze odůvodnit pouze tím, že se jedná o taktiku vyšetřování, neboť sama tato taktika vyžaduje odůvodnění.

Přes uvedené hodnocení odůvodnění odepření nahlédnutí do spisu Vrchního státního zastupitelství však Ústavní soud neshledal ústavní stížnost důvodnou, neboť nesprávný postup Vrchního státního zastupitelství byl rektifikován ústavně konformním postupem Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství se k podání stěžovatele, posouzenému podle § 157a trestního řádu jako žádost o přezkoumání postupu státního zástupce, zabývalo předmětným postupem Vrchního státního zastupitelství. Dle Nejvyššího státního zastupitelství došlo k odepření nahlédnutí do spisu proto, že "pořízené odposlechy a záznamy komunikačního provozu obsahují informace, které nasvědčují tomu, že některými obviněnými mohly být spáchány ještě další trestné činy, které jsou ještě předmětem prověřování, přičemž tyto informace nebylo zatím možné oddělit od těch záznamů, které se týkají skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 21. 7. 2005. Dalším důvodem je taktika vyšetřování, když je nutné zajistit, aby se obvinění nemohli s odposlechy seznámit předtím, než jim budou předestřeny při výslechu." Ústavní soud shledává takovéto odůvodnění dostatečným a to tím spíše, že přípravné řízení se stále nachází v poměrně ranném stádiu.

Ani v dalších stěžovatelem uváděných skutečnostech Ústavní soud neshledává důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Pokud jde o dopad trestního stíhání na život stěžovatele, jako praktikujícího advokáta, jde sice o jde sice o stav nepříjemný, avšak dle názoru Ústavního soudu, nezpochybňující naplnění podmínek stanovených § 160 odst. 1 trestního řádu pro sdělení obvinění, zvláště s přihlédnutím k tomu, že bylo trestní tíhání po zákroku Nejvyššího státního zastupitelství zahájeno znovu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.