I. ÚS 622/05
I.ÚS 622/05 ze dne 23. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Opava, ul. 28. října 5, proti usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 6. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 191, Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 197, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2005, čj. 15 Co 78/2005 - 208, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 6. 11. 2005, stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 6. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 191 (dále jen "okresní soud"), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 197, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku téhož okresního soudu ze dne 15. 8. 2002, čj. 9 C 191/2002 - 161, pro opožděnost a zamítnuta její žádost o ustanovení zástupce. Navrhla rovněž zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2005, čj. 15 Co 78/2005 - 208, kterým bylo usnesení okresního soudu ve věci samé potvrzeno.

Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že závěr obecných soudů o odmítnutí jejího odvolání pro opožděnost, obsažený v napadených rozhodnutích, je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů a v žádné možné interpretaci z nich nevyplývá. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a uvedla, že v dané věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry uvedenými v obou rozhodnutích. Stěžovatelka tvrdí, že její pracovní neschopnost v době od 12. 11. 2003 do 9. 12. 2003, kterou před soudem řádně prokázala, absolutně vylučovala, aby v tomto období sepisovala odvolání proti rozsudku, kterému po právní stránce zcela neporozuměla a současně sepisovala žádost o ustanovení právního zástupce. Nebyla okresním soudem řádně poučena, kdy a jakým způsobem je možno žádat o ustanovení právního zástupce. O této možnosti se dozvěděla od třetí osoby až po skončení pracovní neschopnosti. A konečně jí nebylo řádně oznámeno uložení písemnosti na poště. Stěžovatelka zdůraznila, že její onemocnění objektivně vylučovalo možnost sehnat si informace o bezplatném právním zastoupení, učinit v tom potřebné úkony, sepisovat náročné písemnosti, včetně odvolání a dělat další věci.

Stěžovatelka se domnívá, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že krajský soud se jejím odvoláním proti rozsudku okresního soudu vůbec meritorně nezabýval a odvolání odmítl, i když pro to nebyly dány důvody. Tím, že odvolání bylo odmítnuto, stěžovatelka neměla možnost, aby její věc byla odvolacím soudem projednána. Neměla tak možnost vykonat svá práva v odvolacím řízení. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka i v tom, že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna.

Postupem i napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 2 odst. 2 a 4 a čl. 90 Ústavy ČR.

Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 8. 2002, čj. 9 C 191/2002 - 161, bylo usnesením okresního soudu ze dne 29. 6. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 191, jako opožděné odmítnuto a byla zamítnuta i žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce. Podle odůvodnění okresní soud vzal za prokázáno, že rozsudek okresního soudu byl v souladu s ustanovením § 45 a násl. OSŘ zaslán stěžovatelce poštou a byl jí doručován dne 12. 11. 2003 do místa jejího bydliště. Poněvadž v době doručování nebyla zastižena, byla zásilka uložena na poště a stěžovatelce bylo poštovní doručovatelkou zanecháno písemné oznámení o jejím uložení. To potvrdila i sama stěžovatelka, která ve své výpovědi uvedla, že se dne 12. 11. 2003, i v následujících dnech zdržovala v místě svého bydliště, neboť byla v pracovní neschopnosti. Pouze v dopoledních hodinách byla pro svůj úraz ošetřena u lékaře. Vzhledem k tomu, že měla povoleny vycházky v době od 12.00 do 16.00 hodin, nic stěžovatelce nebránilo si předmětnou zásilku na poště vyzvednout. Předmětný rozsudek jí tak byl doručen podle § 46 odst. 4 OSŘ formou náhradního doručení. Stěžovatelce bylo oznámení o uložení zásilky zanecháno dne 12. 11. 2003 a po uplynutí deseti dnů od jejího uložení je nutno mít za to, že tento rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 22. 11. 2003. Od tohoto data počala běžet patnáctidenní odvolací lhůta, podle § 204 odst. 1 OSŘ, která skončila dne 8. 12. 2003. Stěžovatelka však podala odvolání teprve dne 29. 12. 2003, tedy po uplynutí zákonné odvolací lhůty. Pokud stěžovatelka dne 9. 12. 2003 u soudu převzala do vlastních rukou předmětný rozsudek, šlo o opakované doručení, které nemá vliv na běh odvolací lhůty. Při hodnocení včasnosti podaného odvolání nelze vzít v potaz ani sdělení stěžovatelky, že jsou jí do poštovní schránky vhazovány nevyžádané reklamní letáky. Případná ztráta nebo založení písemného uvědomění o uložení zásilky, které bylo v daném případě prokazatelně doručeno do sféry stěžovatelky, neboť je později sama našla, jde v takovém případě na vrub adresáta. Proto okresní soud vyhodnotil odvolání stěžovatelky jako opožděné.

K žádosti stěžovatelky o ustanovení advokáta okresní soud uvedl, že v daném případě záviselo rozhodnutí soudu o této žádosti na vyhodnocení včasnosti jí podaného odvolání. V daném případě bylo odvolání stěžovatelky vyhodnoceno jako opožděné, předmětný rozsudek tedy nabyl právní moci dne 8. 12. 2003. Za situace, kdy řízení je již pravomocně skončeno, nepřichází v úvahu postup podle § 30 odst. 1, 2 OSŘ, tedy ustanovení zástupce z řad advokátů, a proto soud její žádost zamítl.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 7. 2005, čj. 15 Co 78/2005 - 208, shora označené usnesení okresního soudu potvrdil poté, co dospěl k závěru, že okresní soud správně posoudil okolnosti doručení rozsudku stěžovatelce. Stěžovatelka navíc potvrdila, že oznámení o uložení jí bylo zanecháno v doručné schránce. Stěžovatelce tak jde plně k tíži, že si zásilku ve stanovené době nevyzvedla. Skutečnost, že její schránka byla naplněna reklamními letáky, a proto oznámení o uložení zásilky včas nenašla, je z toho pohledu právně nevýznamná.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky a zřetelně a přesvědčivě vyjádřily svůj právní závěr, na který lze v plném rozsahu odkázat. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejích základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatelka pouze vede polemiku s právními závěry obecných soudů a skutečnost, že s jejich závěry nesouhlasí, ještě nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů, i Nejvyššího soudu ČR, nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatelky. Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.