I. ÚS 621/05
I.ÚS 621/05 ze dne 18. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. O. Š., zast. JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, sídlem Preslova 9, Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2005, č.j. 28 Cdo 1358/2005-158, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1.2005, č.j. 11 Co 651/2004-134, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17.6.2004, č.j. 12 C 133/2003-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Ing. arch. R. Š., zast. Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, sídlem Jana Uhra 4, Brno, podniku Lesy České republiky, s.p., sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, Města Fulnek, sídlem nám. Komenského Fulnek, podniku Vojenské lesy a statky České republiky, s.p., sídlem Pod Juliskou 5, Praha 6, JUDr. Zuzany Běťákové, sídlem K Nemocnici 50, Nový Jičín, správkyni konkursní podstaty úpadce Zemědělské obchodní družstva Suchdol nad Odrou, v likvidaci, sídlem tř. Osvobození 25, Odry, Zemědělského družstva "Odersko", v likvidaci, sídlem tř. Osvobození 25, Odry, jako vedlejších účastníků, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud"). V ústavní stížnosti uvedl, že v roce 1993 uplatnil u Pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí, jejichž vlastníkem byl jeho strýc, který zemřel bez zanechání závěti. Nárok na vydání týchž nemovitostí uplatnil i syn původního vlastníka, vedlejší účastník Ing. arch R. Š., který byl až do 11.2.1993 občanem USA. Pozemkový úřad neschválil dohody uzavřené mezi Ing. arch. R. Š., jako osobou oprávněnou, povinnými osobami s odůvodněním, že Ing. arch R. Š. nebyl v době stanovené zákonem pro uplatnění restitučních nároků státním občanem České republiky, krajský soud rozsudkem ze dne 12.7.2000, č.j. 22 Ca 327/99-55, toto rozhodnutí potvrdil. Obě uvedená rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 5.12.2001, sp.zn. I. ÚS 535/2000, jenž vyhověl ústavní stížnosti Ing.arch. R. Š., když zaujal právní názor, že nevystavil-li správní orgán stěžovateli listinu o udělení státního občanství v důsledku neodůvodněných průtahů ve lhůtě, kterou si stanovil, a jestliže tímto počínáním státu byla promeškána lhůta k uplatnění restitučního nároku, princip přiměřenosti práva velí akceptovat splnění podmínky státního občanství i v tomto případě, kdy k zpožděnému vystavení osvědčení došlo jednoznačně pochybením státu, pokud žadatel včas a úplně splnil podmínky státem mu stanovené a lhůty mu uložené. Následně pozemkový úřad vydal nové rozhodnutí, podle něhož je Ing. arch. R. Š. vlastníkem požadovaných nemovitostí a stěžovatel není jejich vlastníkem. Stěžovatel rozhodnutí napadl žalobou podle části páté obč. soudního řádu, okresní soud napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl s odkazem na právní názor, který ve věci zaujal Ústavní soud. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval tím, že pozemkový úřad i obecné soudy jsou vázány právním názorem Ústavního soudu jen tehdy, nezmění-li se skutkové okolnosti, ze kterých tento právní názor vychází, a dovozoval, že v řízení o udělení státního občanství Ing. arch. R. Š. k neodůvodněným průtahům nedošlo. Krajský soud druhým z napadených rozsudků prvostupňový rozsudek potvrdil a uvedl v něm, že i když po doplnění dokazování bylo zjištěno, že ve správním řízení ohledně udělení státního občanství nedošlo k neodůvodněným průtahům, je soud i za této situace vázán závazným právním názorem Ústavního soudu. Stejný právní názor zaujal i Nejvyšší soud, který třetím z napadených rozsudků zamítl stěžovatelovo dovolání, s tím, že nález Ústavního soudu je pro obecný soud závazný tehdy, když důvody výroku platí i jen částečně, jde však o důvody podstatné (nosné); tyto důvody shledal v okolnostech týkajících se osoby Ing. arch. R. Š., jeho postojů a jednání s příslušnými úřady a odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), přičemž svoje námitky koncentruje do dvou oblastí: 1) Respektuje, že obecným soudům nelze vytýkat, že se řídily právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, domáhá se však postupu podle § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. aby byla věc předložena k posouzení plénu. K tomu dodává, že podle § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), mohla oprávněná osoba uplatnit právo na vydání nemovitosti do 31.1.1993; neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo. Závěr, že Ing. arch. R. Š. je třeba považovat za oprávněnou osobu, i když až do uplynutí stanovené lhůty nebyl občanem ČR, je závěrem praeter a contra legem, obecné soudy byl byly nuceny postupovat v rozporu s čl. 95 Ústavy. 2) Obecné soudy dovodily, že v řízení o udělení státního občanství Ing. arch R. Š. nedošlo k neodůvodněným průtahům a že proto nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci principu přiměřenosti práva, zaujaly však právní názor, že nález Ústavního soudu je pro obecný soud závazný i tehdy, když důvody výroku platí jen částečně, jde však o důvody podstatné (nosné). Tyto doby shledaly jednak v okolnostech týkajících se jeho osoby a dále v jiných pochybeních státních orgánů, které se netýkaly vlastního řízení o udělení státního občanství. Takové pojetí považuje stěžovatel za nesprávné již proto, že obsahu nálezu neodpovídají, protože podle Ústavního soudu princip přiměřenosti práva velí akceptovat splnění podmínky státního občanství výlučně tím, že k opožděnému vydání rozhodnutí o udělení státního občanství došlo jednoznačně pochybením státu., přičemž jako další předpoklad pro tento závěr uvedl Ústavní soud, že žadatel včas a úplně splnil podmínky státem mu stanovené a lhůty mu uložené. Stěžovatel namítá, že Ing. arch. R. Š. nepostupoval v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, neboť žádost o udělení státního občanství podal pouhé tři dny před uplynutím lhůty stanovené v § 13 odst. 1 zákona o půdě, že řízení o udělení státního občanství bylo zahájeno pouhých 26 dnů před uplynutím prodloužené lhůty, že poté, co dnem 1.1.1993 nabyl účinnosti zákon č. 140/1993 Sb., nepředložil žádný z dokladů tímto zákonem vyžadovaných - stěží lze proto dovozovat, že žadatel včas a úplně splnil podmínky státem mu stanovené a lhůty mu uložené; přitom byl po celou dobu zastoupen advokátem. Konstatuje, že pravidla spravedlivého procesu neumožňují opřít vydané rozhodnutí o údaje týkající se osoby Ing. arch. R. Š., protože tyto údaje převzal Ústavní soud jen z tvrzení ústavní stížnosti a nebylo o nich provedeno žádné dokazování.

Za nedůvodné výtky považuje stěžovatel i ty, které byly vzneseny na adresu Okresního úřadu v Opavě a pozemkového úřadu. První z nich vystavil pouze potvrzení o tom, že Ing. arch. Š. nebyl propuštěn z občanského svazku Československé republiky, což odpovídalo skutečnému stavu věci, a jen takové potvrzení jmenovaný tento úřad žádal. Ing. arch. R. Š. se v podání uplatňujícím své restituční nároky nezmínil o tom, že nabyl občanství USA a naopak tvrdil a občanským průkazem dokládal, že je občanem České republiky, i když věděl nebo měl vědět, že na základě úmluvy z r. 1929 bylo nabytí amerického občanství spojeno se ztrátou československého občanství. Pozemkový úřad byl na spornost jeho státního občanství upozorněn podáním stěžovatelova zmocněnce ze dne 1.10.1992, jenž reagoval dotazem na Ministerstvo vnitra ČR. Tento postup považuje za podnět, že Ing. arch R. Š. dne 28.12.1992 podal žádost o udělení státního občanství České republiky. Jediným pochybením státního orgánu ČR tedy byl postup policisty, který na základě předložení potvrzení o tom, že Ing. arch R. Š. nebyl propuštěn ze státního svazku ČR, mu vystavil občanský průkaz. Pochybení neinformovaného policisty, který vyhověl žádosti o vystavení občanského průkazu, nelze podle stěžovatele považovat za nosný a podstatný důvod k uplatnění takové výjimky ze zákona, podle níž lze považovat za občana České republiky i toho, kdo v rozhodné době ve skutečnosti občanem České republiky nebyl.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Čl. 6 Úmluvy: 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a případných vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení pod obecnými soudy, obsahově tak jde o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na posouzení Ústavního soudu.

Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který považuje za spravedlivý. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.

Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Podle Ing. arch. R. Š. žádá stěžovatel Ústavní soud, aby se zabýval stejným právním stavem a stejnými skutečnostmi a takřka stejnými námitkami, které již byly vzneseny v minulosti, stížnost hodnotí jako "odvolání" proti předchozímu nálezu Ústavního soudu. Proto se domnívá, že je třeba ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, jako další důvod odmítnutí uvádí překážku věci rozhodnuté. K samotnému obsahu ústavní stížnosti formuluje nesouhlasné závěry: - Respektování nálezu Ústavního soudu nemůže být v rozporu s čl. 95 Ústavy, - Jde o restituční věci, při jejímž posuzování by měly orgány i soudy postupovat v souladu s účelem zákona. - Jediná osoba, která zpochybňuje jeho postavení jako oprávněné osoby, je jeho bratranec, jehož cílem je získání majetku, ke kterému nemá z doby minulé naprosto žádný vztah. - Stěžovatel se zaměřuje pouze na řízení o udělení státního občanství, přestože Ústavní soud v předchozím řízení zřetelně a jednoznačně posuzoval jednání konajících orgánů státní správy v rámci celého restitučního procesu.

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.

Další vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili, ač byli řádně vyzvání.

Obec Suchdol nad Odrou a Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka vzdali.

Ještě před podáním ústavní stížnosti zanikl jeden z účastníků předchozích řízení, a to podnik Vítkovice, s.p., v likvidaci.

V průběhu řízení stěžovatel namítl, že u JUDr. Vojena Güttlera je dán důvod k vyloučení z projednání a rozhodování této věci podle § 36 zákona o Ústavním soudu pro jeho poměr k věci. O námitce rozhodl II. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 13.12.2005, č.j. I. ÚS 621/05 č. listu 10, tak, že soudce Vojen Güttler není vyloučen z projednávání v této věci.

Ze spisu okresního soudu sp. zn. 12 C 133/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel u tohoto soudu podal dne 20.6.2003 žalobu podle páté části obč. soudního řádu, kterou se domáhal vydání rozsudku o nabytí vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. V souladu s úpravou obč. soudního řádu šlo o řízení, jemuž předcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu podle zákona, že vlastníkem těchto nemovitostí je Ing. arch. R. Š., nikoliv stěžovatel. V obsáhlém odůvodnění polemizoval se závěry pozemkového úřadu o splnění podmínek restituce podle zákona o půdě, zejména namítal, že Ing. arch. R. Š. nesplnil podmínku státního občanství, že pozemkový úřad v této záležitosti jen odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5.12.2001, sp.zn. I. ÚS 535/2000. Ohledně závěrů tohoto nálezu a jeho závaznosti pro soudy a pozemkové úřady uvedl, že žádost o udělení státního občanství byla doručena ministerstvu vnitra až dne 5.1.1993, tudíž lhůta pro vyřízení žádosti stejně uplynula až po lhůtě určené pro uplatnění nároku na vydání nemovitostí. Z tohoto pohledu namítá, že nebyly prokázány skutkové a zčásti ani právní předpoklady pro aplikaci názoru Ústavního soudu. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl především s odkazem na princip závaznosti nálezu Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy s připomenutím, že nesdílí stěžovatelův závěr, že Ústavní soud vycházel z neprokázaných skutkových okolností. Prvostupňový rozsudek napadl stěžovatel odvoláním opětovně zaměřeném hlavně na posouzení podmínky státního občanství Ing. arch. R. Š. Krajský soud rozsudkem, proti němuž stěžovatel brojí ústavní stížností, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, opět s akcentem na nález Ústavního soudu a jeho závaznost, když výrazně zdůraznil, že Ústavní soud neposuzoval pouze jednotlivost, která byla následným dokazováním vyvrácena (průtahy v řízení u ministerstva vnitra), ale že vycházel ze všech okolností případu (viz odůvodnění na str. 8 a 9). Stěžovatelovo následné dovolání, založené na obdobných argumentech jako předchozí opravné prostředky a vymezující čtyři otázky, pro něž má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud zamítl. Z formulovaných otázek považoval za významnou po právní stránce toliko první z nich, tj. vázanost obecného soudu nálezem Ústavního soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil, za situace, že část odůvodnění nálezu pozbyla síly na základě nových zjištění obecného soudu. Posouzení této otázky zařadil do odůvodnění na str. 5 a 6 akcentací, že nález Ústavního soudu je pro obecný soud závazný i tehdy, když důvody výroku Ústavního soudu platí i jen částečně, jde však o důvody podstatné (nosné).
Po seznámení s listinnými podklady a spisem okresního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se postupem podle páté části obč. soudního řízení přezkumu správního aktu, tj. rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí podle zákona o půdě. Ze spisu se podává, že všechny obecné soudy se v průběhu sporu jeho žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vytvořily mu prostor pro předkládání skutkových tvrzení a pro navrhování důkazů, přičemž argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily adekvátní stanovisko ohledně posouzení jeho tvrzení, jež však stěžovatel odmítá respektovat, když svoji pozornost koncentruje na jednotlivost; neposuzuje případ - na rozdíl od původního nálezu Ústavního soudu a navazujících rozhodnutí soudů obecných - komplexně (včetně faktu, že Ing. arch R. Š. disponoval od 17.5.1991 občanským průkazem). Podstatu ústavní stížnosti tvoří posouzení, zda byly naplněny objektivní a subjektivní podmínky restituce majetku podle zákona o půdě. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal. Uvedené principy je třeba zachovávat též při posuzování konkurence mezi osobami, které by mohly vystupovat v postavení osob oprávněných. V tomto duchu je postup obecných soudů při hodnocení oprávněnosti restitučního nároku Ing. arch R. Š., jako pozůstalého syna osoby přímo postižené bezprávím, které restituční zákony zmírňovaly, zcela korektní a v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že v průběhu restitučního řízení nemohlo dojít k porušení čl 1 odst. 1 Dodatkového protokolu, protože stěžovateli nebylo odňato žádné vlastnictví a - s ohledem na existenci jiné oprávněné osoby - nemůže tvrdit ani legitimní očekávání nabytí majetku.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.