I. ÚS 62/12
I.ÚS 62/12 ze dne 20. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Ing. M. P., zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem U Radbuzy 4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2011, č. j. 10 Co 289/2011-90, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 17. 6. 2011, č .j. 10 Nc 1792/2009-70, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše označených usnesení Krajského soudu v Plzni (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu Plzeň-sever (dále také "soud prvního stupně"). Usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce se zamítá. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít i k zásahu do práv a principů garantovaných čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako povinný.
II.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní stížnost se soustředila zejména na otázku správnosti exekučního titulu, primárně tedy nikoliv na správnost postupu obecných soudů v exekučním řízení. Ústavní soud se však plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že při nařizování exekuce a rozhodování o její přípustnosti je možné zkoumat pouze formální a materiální náležitosti exekučního titulu. Již ze samotné podstaty rozlišování řízení nalézacího a exekučního je zřejmé, že v exekučním řízení není možné přezkoumávat věcnou správnost titulu vydaného v řízení nalézacím. V souzené věci byla vymáhána povinnost specifikovaná v exekučním titulu vydaném Západočeskou univerzitou v Plzni. Jak správně uvedl soud prvního stupně v napadeném usnesení, pokud stěžovatel nesouhlasí s jeho věcnou správností, resp. poukazoval na jeho nicotnost, měl využít prostředky nápravy, které mu právní řád nabízí. Mezi ně však nelze řadit návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

K dalším argumentům stěžovatele Ústavní soud konstatuje následující. Podle ustanovení § 269 odst. 2 občanského soudního řádu skutečně platí, že o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) občanského soudního řádu soud rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Z této formulace však nevyplývá jednoznačná povinnost soudu takto postupovat, což vyjádřil i soud odvolací, že pokud není prováděno dokazování, zda nastal některý z důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí, není nutno nařizovat jednání. Co se týče argumentu stěžovatele, že v odvolacím řízení mělo být rovněž nařízeno jednání, Ústavní soud uvádí, že v souzené věci stěžovatel namítal pouze věcnou nesprávnost exekučního titulu. Proto není porušením práva na spravedlivý proces, pokud jednání nařízeno nebylo. Nemůže-li totiž ani soud prvního stupně ani soud odvolací provádět dokazování ve vztahu k povinnosti uložené exekučním titulem, nemůže se zde uplatnit ani povinnost nařídit jednání pro provádění dokazování. K tvrzení stěžovatele, že odvolací soud musí v případě rozhodování o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nařídit jednání, Ústavní soud konstatuje, že uvedený důvod zastavení exekuce mohl být podřazen pod důvod vymezený ustanovením § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nikoliv tedy pod tzv. "jiný" důvod. Další výtka se týkala způsobu vypořádání se s námitkou rozporu exekučního titulu s hmotným právem. Soudy měly v odůvodněních pouze uvést, že tento rozpor neshledaly, přičemž z nich není zřejmé, které skutečnosti považovaly za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění apod. Stejně tak obecné soudy měly pochybit tím, že při rozhodování nepřihlédly k námitkám stěžovatele, žádný z důkazů neprovedly a takový postup ani nijak nezdůvodnily. Odvolací soud se dle stěžovatele rovněž nevypořádal s tvrzenou nepřezkoumatelností usnesení soudu prvního stupně. Ani těmto argumentům stěžovatele nelze přisvědčit, neboť obecné soudy správně konstatovaly, že v exekučním řízení nemohou přezkoumávat správnost exekučního titulu. Proto nebylo jejich povinností se s důkazy a tvrzeními stěžovatele (a rovněž oprávněného) k této otázce vyjadřovat. K argumentu stěžovatele, že mu nebyly zaslány stejnopisy vyjádření oprávněného, Ústavní soud konečně uvádí, že předmětem těchto vyjádření nebyly skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce. Oprávněný v nich vždy pouze upozorňoval na skutečnost, že v exekučním řízení nelze uplatňovat věcnou nesprávnost exekučního titulu.

Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud rovněž konstatuje, že nedošlo ani k porušení dalších uvedených práv a principů. Soudy při rozhodování nevybočily z pravidel ústavnosti a rovněž jejich postup nepředstavoval zásah do rovnosti účastníků. Ústavní soud navíc dodává, že v souzené věci nebylo možné řešit zásah do práva na bezplatné právní vzdělání. Předmětem souzené věci totiž nebyla otázka oprávněnosti uložení poplatkové povinnosti, nýbrž zastavení exekuce pro jiný důvod její nepřípustnosti.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

III.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.