I. ÚS 619/09
I.ÚS 619/09 ze dne 28. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Ř., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem, se sídlem Družstevní 411, 257 41 Týnec nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 4 T 121/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 76/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1503/2008, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 4 T 121/2007 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl shledán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 76/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1503/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že zastrašoval poškozeného V. R., se kterým měl dlouhodobě spory, a třikrát vystřelil legálně drženou zbraní do jeho blízkosti, čímž vyvolal u poškozeného obavy o život a zdraví své a své rodiny a střelami způsobil škodu na jeho majetku.

Stěžovatel uvádí, že v procesu nebyly zkoumány souvislosti svědčící v neprospěch poškozeného V. R. Policie po příjezdu na místo ihned nezajistila zbraně poškozeného, aby zjistila, zda jeho brokové pušky byly zkompletované a připravené ke střelbě anebo zda byly rozebrané a uskladněné v trezoru, jak později nepravdivě tvrdil. Pokud by policie konala jak měla, pak by jeho tvrzení, že V. R. vyšel z domu s nabitou brokovnicí a ohrožoval jej bylo prokázáno. Nebyla vyslechnuta klíčová svědkyně J. R., která tvrdí, že je nemocná a k soudu se odmítala dostavit, ačkoliv je viděna v obci jak sama jezdí s vozidly poškozeného. Soudem nebyl zjištěn profil osobnosti V. R., který je skutečným viníkem celé události. Stěžovatelem navrhovaní svědci k osvětlení tohoto profilu nebyli vyslechnuti. Poškozený je osobou, která vyhrožuje zastřelením občanům v obci a jeho okolí, nosí u sebe neustále zbraně, se zbraněmi manipuluje a předvádí je na místech veřejnosti přístupných, v hostinci apod. Z jeho jedné zbraně bylo již i v hostinci vystřeleno do stropu, což V. R. přiznal. Tvrzení poškozeného a J. T., že stěžovatel měl střílet po dětech na zahradě, bylo vyvráceno expertizou, kdy bylo prokázáno, že na nikoho na zahradě nestřílel a tudíž ani nemohl způsobit otvor v plechu vraku vozidla, který nebyl způsoben výstřelem. Stěžovatel má za to, že celá situace by měla být hodnocena jako nutná obrana z jeho strany, kdy požadoval vysvětlení od poškozeného proč autem ohrožoval jeho manželku. Tím, zda jednal v nutné obraně či tzv. putativní obraně se soudy vůbec nezabývaly. Stěžovatel uvádí, že pohrůžka zbraní nebo i varovný výstřel je dle odborníků tou nejvhodnější prevencí, aby nemusela zbraň být použita vůči člověku.

Stěžovatel není spokojen s postupem orgánů činných v trestním řízení ani pokud jde o stanovení výše škody. Policie nedala do spisu fotografie údajného poškození elektrocentrály a nebylo tak prokázáno, jaká centrála byla poškozena. Znalec uvedl soud v omyl, když tvrdil, že magneto poškozené elektrocentrály je neopravitelné. V dnešní době je technika opravářských dílen na takové úrovni, že umí opravit i nefunkční díly pro vojenské veterány od roku 1940 včetně elektrodílů, jejich dynam, centrál.

Stěžovatel má za to, že došlo k porušení základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud uvedl, že většinu námitek uplatněných v dovolání tvořily výhrady vůči skutkovým závěrům učiněným soudy. Soud prvého a druhého stupně nicméně přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním názorům na jejich základě dospěly. Učiněná skutková zjištění co do obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i závěry soudů jsou takto přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Závěry učiněné v rámci dokazování soudu prvního a druhého stupně též vylučují, že stěžovatel v předmětné věci jednal v rámci nutné obrany. Proto má Nejvyšší soud za to, že v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nebyla zasažena stěžovatelem uváděná základní práva ani jiné právní normy účinné v České republice a navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ostatní účastníci a vedlejší účastníci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 121/2007 (dále jen "spis 4 T 121/2007"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Skutkový děj zjištěný obecnými soudy je v dané věci podložen výpověďmi svědků a dalšími důkazy, které se navzájem podporují a tvoří ucelený řetěz, usvědčující stěžovatele. Závěr o výši škody vzniklé poškozením elektrocentrály je výsledkem znaleckého zkoumání, které Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat svými úvahami.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, řádně odůvodnily (viz str. 3 rozsudku okresního soudu, str. 3 usnesení krajského soudu).

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Co se týče stěžovatelova tvrzení, že se obecné soudy vůbec nezabývaly tím, zda nejednal v nutné obraně, Ústavní soud konstatuje, že se nezakládá na pravdě. S touto jeho obhajobou se naopak řádně vypořádaly (srovnej str. 3-4 rozsudku okresního soudu, str. 3 usnesení krajského soudu).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.