I. ÚS 612/16
I.ÚS 612/16 ze dne 15. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Petra Houdka, zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem Radyňská 479/5, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 480/2014-264 ze dne 10. 2. 2015, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4474/2015-361 ze dne 11. 11. 2015 a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, především právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti ve věci vydaných rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, na jehož podkladě byla již zahájena exekuce na jeho majetek.

Z obsahu přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 42 Cm 162/2011-126 ze dne 3. 4. 2013 ponechal vůči druhému a třetímu žalovanému v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz č. j. 42 Cm 162/2011-19 ze dne 1. 9. 2011, ve znění opravného usnesení č. j. 42 Cm 162/2011-131 ze dne 3. 4. 2013, jímž uložil žalovaným, tj. společnosti RVS - byty, s. r. o., stěžovateli (označenému jako druhý žalovaný) a Janu Šlaisovi, společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni JUDr. Michaele Klimentové částku 1 500 000 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 5 000 Kč a náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 5 Cmo 480/2014-264 ze dne 10. 2. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně, nakolik se týkalo stěžovatele, potvrdil a uložil mu uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu následně dovolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně dne 3. 4. 2013 jednal v jeho nepřítomnosti, přestože stěžovatel požádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Pochybení odvolacího soudu spočívalo pak v tom, že se s takovým postupem ztotožnil. Dále stěžovatel upozornil, že žaloba byla podána proti třem subjektům, což značilo, že o jejich námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nemohlo být rozhodováno samostatně. Nejvyšší soud nicméně jeho argumentům nepřisvědčil a usnesením č. j. 29 Cdo 4474/2015-361 ze dne 11. 11. 2015 dovolání odmítl. Svůj krok odůvodnil tím, že stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek zakotvených v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "o. s. ř."), považuje za splněné. Stran námitky stěžovatele, že mu byla odňata možnost osobně se účastnit jednání soudu, Nejvyšší soud poznamenal, že se jedná o tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která způsobilým dovolacím důvodem není.

S popsaným výsledkem řízení stěžovatel nebyl spokojen, a proto se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti se ohradil proti závěrům vrchního soudu, že se záměrně vyhýbal soudním jednáním. Zdůraznil, že k podání žádosti o odročení jednání jej vždy vedly zdravotní důvody, pro které nebyl objektivně schopen se jednání u soudu zúčastnit a které řádně doložil lékařským potvrzením (tzv. neschopenkou). Dle názoru stěžovatele měly obecné soudy vycházet výlučně ze zprávy ošetřujícího lékaře, kterému jedinému přísluší posoudit zdravotní způsobilost či nezpůsobilost jedince k výkonu určité činnosti. Bez odborných znalostí v oblasti medicíny lze stěží medicínské záležitosti vyhodnocovat a spekulovat o nich, jak to činil vrchní soud v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel pak vyjádřil přesvědčení, že v jeho věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., v důsledku čehož byl významně zkrácen na svém právu osobně se zúčastnit jednání soudu a vyjadřovat se k projednávané věci. Stěžovatel nesouhlasil ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Měl za to, že jím uplatněné dovolací důvody byly v dovolání jasně identifikovány a byly též podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání stěžovatel dále považoval za přípustné, neboť směřovalo proti rozsudku ve věci samé. Skutečnost, že je tato forma rozhodnutí zmiňována v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., možnost uplatnění dovolání dle stěžovatele nevylučovala, jelikož nepřípustnost dovolání je založena pouze ve vztahu k usnesení soudu, jež je napadnutelné žalobou pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř.
Ústavní soud zvážil stěžovatelem předložené námitky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud předně nesdílí výhrady stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení přípustnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Dlužno připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl. S jeho závěry, podle nichž stěžovatel nevyhověl požadavkům na obsah dovolání, se přitom Ústavní soud ztotožňuje.

Právní úprava ukládá dovolateli za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v § 237 o. s. ř., považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy, dovolatel je povinen ve svém podání uvést okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žádný z těchto údajů však v dovolání stěžovatele obsažen není. Tvrdí- -li stěžovatel v ústavní stížnosti v oponentuře k tomu, že řádně uplatnil dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., svědčí tato jeho argumentace o určitém nepochopení příslušné právní úpravy. Stěžovatel zjevně totiž nerozlišuje otázku přípustnosti dovolání (zde ve smyslu § 237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Stěžovatel se dále mýlí i stran projednatelnosti jeho námitky, poukazující na odnětí možnosti jednat před soudem, v dovolacím řízení. Jak správně poznamenal Nejvyšší soud, uvedená námitka představuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která způsobilým dovolacím důvodem není. Dovolací soud k ní může v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (zde ve smyslu § 237 o. s. ř.), což v předmětném případě nenastalo.

Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že mu bylo postupem Nejvyššího soudu odepřeno právo na soudní ochranu, přehlíží, že podmínky a podrobnosti výkonu práv upravených v čl. 36 Listiny jsou upraveny vždy zákonem (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny). Uvedené znamená, že systému opravných prostředků nelze využívat dle libosti každého z účastníků soudního řízení, nýbrž pouze podle příkazů zákonodárce. Jmenovitě institut žaloby pro zmatečnost byl koncipován za účelem nezahlcování Nejvyššího soudu specifickým druhem námitek, k jejichž posouzení jsou lépe vybaveny soudy nižších stupňů, které mohou kupř. snadněji posoudit obsah vlastního spisu, provést případné šetření podezřelých okolností, či doplnit již provedené dokazování (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2387/16 ze dne 25. 10. 2016, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Byl-li tedy stěžovatel přesvědčen, že řízení před soudem prvního stupně trpělo vadou, na kterou pamatuje ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., nic mu nebránilo v tom, aby podáním žaloby pro zmatečnost inicioval přezkum tvrzeného pochybení v rámci řízení před obecnými soudy. Tím, že žalobu pro zmatečnost neuplatnil (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, stěžovatel se připravil o možnost, aby se jeho námitkou týkající se odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně zabýval i Ústavní soud.

Co se týče napadeného rozhodnutí vrchního soudu ze dne 10. 2. 2015, stěžovatel krom výše zmíněné námitky, která byla shledána nepřípustnou, v ústavní stížnosti žádnou argumentaci nepředkládá. Za daných okolností se Ústavní soud omezuje toliko na sdělení, že právní názor, o nějž se rozhodnutí vrchního soudu opírá, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Rozhodnutí odvolacího soudu je současně založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů.

V návaznosti na shora řečené Ústavnímu soudu pak nezbylo, než postupovat dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, konkrétně návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.

Pro úplnost je nutno podotknout, že návrhu na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni č. j. 42 Cm 162/2011-19 ze dne 1. 9. 2011, jakož i jeho rozsudku č. j. 42 Cm 162/2011-126 ze dne 3. 4. 2013 Ústavní soud nemohl vyhovět. Kompetence Ústavního soudu jsou v dané otázce vymezeny v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí za splnění zákonných podmínek. Nelze z něj dovodit oprávnění, aby na návrh stěžovatele odložil vykonatelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno. Domáhá-li se tedy stěžovatel odložení vykonatelnosti rozhodnutí, které petitem ústavní stížnosti nenapadl, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný a je nucen podaný návrh odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.