I. ÚS 61/17
I.ÚS 61/17 ze dne 9. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti L. R., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. listopadu 2016 č. j. KRPP-57454-112/TČ-2015-030571 ve spojení s usnesením téhož orgánu Policie České republiky ze dne 19. září 2016 č. j. KRPP-57454-104/TČ-2015-030571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla dne 6. ledna 2017 doručena ústavní stížnost, jež byla doplněna podáním dne 27. února 2017, ve které se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutím došlo k zásadu do jejího základního práva na účinné vyšetřování, práva na rovnost a práva na spravedlivý proces podle čl. 1, čl. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Na základě trestního oznámení, podaného orgánem sociálněprávní ochrany dětí Úřadu městského obvodu Plzeň ze dne 8. dubna 2015, byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu pohlavní zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit otec nezletilých dětí stěžovatelky. Policejní orgán usnesením ze dne 2. října 2015 č. j. KRPP-57454/TČ-2015-030571 věc odložil, neboť podle jeho názoru se nejedná o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak.

3. Stěžovatelka dne 26. srpna 2016 podala další trestní oznámení s podezřením na spáchání stejného zločinu, dále podala stížnost na příslušný útvar Policie České republiky a návrh na vyloučení policejního orgánu z vykonávání úkonů trestního řízení. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Městské ředitelství policie Plzeň, územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování v usnesení ze dne 19. září 2016 č. j. KRPP-57454-104/TČ-2015-030571 konstatovala, že příslušný policejní orgán z důvodů uvedených v § 30 trestního řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení není.

4. Proti tomuto usnesení ze dne 19. září 2016 podala stěžovatelka stížnost, ve které namítala, že policejní orgán činný v trestním řízení postupoval v rozporu se svými povinnostmi, když se nedostatečně zabýval podezřením ze spáchání zločinu pohlavní zneužití. Stěžovatelka proto navrhovala, aby policejní útvar byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. listopadu 2016 č. j. KRPP-57454-112/TČ-2015-030571 byla podaná stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

5. Stěžovatelka rovněž podala žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 trestního řádu. Okresní státní zastupitelství Plzeň-město přípisem ze dne 16. září 2016 stěžovatelce sdělilo, že v postupu policejního orgánu nebylo shledáno žádné pochybení a s rozhodnutím policejního orgánu o odložení věci se plně ztotožnilo, neboť provedené důkazy neprokazují podezření ze spáchání trestného činu a neshledalo proto žádný důvod k zahájení trestního stíhání. Dále Okresní státní zastupitelství Plzeň-město uvedlo, že na základě podání stěžovatelky vykonalo ve věci dohled Krajské státní zastupitelství v Plzni, které podnět stěžovatelky k výkonu dohledu jako nedůvodný odložilo.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v průběhu trestního řízení, které bylo odloženo ve fázi prověřování, se policejní orgán dopustil mnoha procesních pochybení, jež měly za následek odložení trestního řízení z důvodu, který neodpovídá skutečnému stavu věci. Tato pochybení podle názoru stěžovatelky spočívají v otázce užití znaleckého posudku, který nesprávně vycházel z posudků, jež byly vypracovány v průběhu civilního řízení, v nezabývání se tvrzeními poškozených nezletilých, ve snaze vytvořit z matky osobu manipulující nezletilé a v odmítnutí matce nezletilých nahlédnout do trestního spisu, které nebylo nijak odůvodněno. Dále stěžovatelka namítala, že policejní orgán porušil její právo na rovnost a nejednal z úřední povinnosti, a proto podala návrh na vyloučení policejní komisařky z dané věci. Stěžovatelka má za to, že policejní orgány se návrhem na vyloučení a posléze stížností stěžovatelky vypořádaly zcela nedostatečně a na podporu svých tvrzení odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14.
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

8. Vyšší státní zastupitelství, v tomto případě Krajské státní zastupitelství v Plzni, ve věci dohled vykonalo, tudíž je v této části splněna podmínka vyčerpání účinných právních prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)].

9. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá usnesení, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na vyloučení policejního orgánu z úkonů trestního řízení, Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu.

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených usnesení orgánů veřejné moci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

12. Namítá-li stěžovatelka zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že toto právo nebylo v projednávaném případě vůbec dotčeno. Jak totiž Ústavní soud v minulosti zdůraznil, trestněprávní poměr je vztahem pouze mezi pachatelem trestného činu a státem a neexistuje ústavně zaručené právo třetí osoby na stíhání či odsouzení pachatele [srov. nález ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10, bod 61, č. 232/2011 Sb. (N 123/61 SbNU 767) a usnesení ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 2064/10]. Ve fázi prověřování okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tzn. postupem orgánů činných v trestním řízení podle § 158 odst. 3 až § 159a trestního řádu, proto nelze ve vztahu k potencionálním poškozeným uvažovat o garancích jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13) nebo článku 6 odst. 1 Úmluvy. Obdobný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva, který ustáleně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. října 2006 č. 29858/03 a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13). Tyto závěry lze přitom vztáhnout rovněž na situace, kdy trestní řízení není vůbec zahájeno (srov. usnesení ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 2064/10, ze dne 10. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 1622/15, ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 3850/15 a ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 2621/16). Jestliže tedy v projednávané věci stěžovatelka napadá postup orgánů činných v trestním řízení, které nevyloučily konkrétní policejní orgán z úkonů trestního řízení, tedy procesní stránku věci, nelze na rozhodování policejního orgánu vztáhnout záruky spravedlivého procesu, tak jak jsou upraveny ve shora citovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy.

13. K přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení by z podnětu potenciálního poškozeného ve fázi přípravného řízení (resp. ještě před jeho zahájením) mohl Ústavní soud přistoupit pouze v případě, kdy by ve hře bylo jiné substantivní právo zakotvené v systému Listiny či Úmluvy, z něhož by bylo možno dovodit právo tohoto poškozeného na účinné vyšetřování. Nelze totiž pominout skutečnost, že je povinností státu garantovat ochranu základních lidských práv i prostřednictvím efektivního trestního řízení, přičemž selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat například porušení čl. 2, čl. 3, čl. 4 či výjimečně (v případech nejzávažnějších zásahů do tohoto práva) také článku 8 Úmluvy (srov. nález ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10, usnesení ze dne 17. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).

14. Stěžovatelka zásah do žádného z těchto práv netvrdí a ani Ústavní soud na základě posouzení okolností případu nemá za to, že by k němu mohlo dojít v souvislosti s nevyloučením konkrétního policejního orgánu z úkonů trestního řízení. Za daného stavu nelze tedy uplatňovat námitku údajného porušení práva na spravedlivý proces při rozhodování o podjatosti orgánu činného v přípravném řízení trestním.

15. Nad rámec řečeného však Ústavní soud dodává, že v usneseních, týkajících se nevyloučení policejního orgánu z úkonů trestního řízení, nebyly shledány žádné protiústavní deficity. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci rozhodující orgány činné v trestním řízení se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly.

16. Ústavní soud tedy neshledal ani stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 1 a čl. 6 Listiny. Jak vyplývá z jeho dikce, tyto články poskytují ústavněprávní ochranu svobodě, rovnosti v důstojnosti a v právu na život, přičemž základní práva a svobody jsou podle čl. 1 Listiny nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Z těchto ustanovení však nelze vyvozovat povinnosti pro orgány činné v trestním řízení při jejich rozhodování o vyloučení policejního orgánu z úkonů trestního řízení.

17. K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími orgány, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

18. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.

19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k dotčení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.