I. ÚS 606/05
I.ÚS 606/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti S. S., zast. JUDr. Františkem Cinnerem, advokátem, sídlem Jabůrkové 2, Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.8.2005, č.j. 15 Co 552/2005-20, a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12.7.2005, č.j. 24 C 172/2005-13, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě, sídlem Partyzánské nám. č. 7, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jakož i II. část usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") a domáhala se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že se domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud vyhoví její stížnosti na nezákonnost II. části usnesení okresního soudu, tuto část napadeného usnesení zruší a vrátí věc tomuto soudu k novému projednání. V další části stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení žalovaného, nýbrž že soud přiznal náhradu nákladů řízení žalobci, tzn. vedlejšímu účastníkovi. Nezákonnost spatřuje v nesprávném použití ustanovení § 142 - 150 obč. soudního řádu. Stěžovatelka podrobně popsala průběh řízení vedeného u okresního soudu, v němž se vedlejší účastník vůči ní domáhal zaplacení peněžité částky ve výši 1 640,- Kč s příslušenstvím. Po převzetí platebního rozkazu požadovanou částku uhradila, protože nesouhlasila s tou částí platebního rozkazu, podle které měla zaplatit také náklady řízení, podala proti platebnímu rozkazu odpor. V další části řízení vzal vedlejší účastník žalobu zpět pro zaplacení žalované částky a uplatnil náhradu nákladů řízení ve výši 3 150,- Kč. Okresní soud napadeným usnesením stěžovatelku k náhradě nákladů zavázal. Stěžovatelka podala proti výroku II. usnesení soudu I. stupně odvolání, krajský soud prvostupňové usnesení potvrdil. Poté stěžovatelka částku 3 150,- Kč zaplatila. V návrhu posléze stěžovatelka polemizuje s výběrem příslušných ustanovení obč. soudního řádu ohledně rozhodování o nákladech řízení, protože je přesvědčena, že její chování nebylo příčinou zpětvzetí žaloby, nýbrž že pravou příčinou bylo chování žalobce, který zavinil, že jeho nárok nemohl být uspokojen před podáním žaloby, žalobu podal předčasně a tuto pak musel vzít zpět, když stěžovatelka uspokojila jeho nárok splatný teprve doručením žaloby a platebního rozkazu okamžitě po tomto doručení.

Relevantní znění příslušného článku Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 3 Listiny:

Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se v postavení žalobce domáhal po stěžovatelce (jako žalované) zaplacení částky 1 640,- kč s příslušenstvím za vyšetření vzorků vody dle její objednávky. Účtovanou cenu dle faktury stěžovatelka nezaplatila a nereagovala ani na dvě upomínky. Okresní soud ve věci rozhodl platebním rozkazem, proti němuž podala stěžovatelka dne 6.6.2005 včasný odpor. Vedlejší účastník vzal následně žalobu zcela zpět s poukazem na to, že stěžovatelka dluh zaplatila v hotovosti dne 7.6.2005, a žádal náhradu nákladů řízení ve výši 3 150,- Kč za právní zastoupení. Stěžovatelka do protokolu u okresního soudu dne 12.7.2005 potvrdila, že dlužnou částku zaplatila, a to poté, kdy jí byla doručena žaloba. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil a s odkazem na § 146 odst. 2 věta druhá obč. soudního řádu rozhodl o nákladech řízení, když dovodil, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalované, tj. stěžovatelky. Proti výroku o nákladech řízení prvostupňového usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž tvrdila, že fakturu obsahující vyúčtovanou částkou ani upomínku neobdržela. Nezpochybnila, že žalovanou částku zaplatila dne 6.6.2005, má však za to, že žaloba nebyla podána důvodně, že s odvoláním na skutkový děj zastává stanovisko, že vedlejší účastník zavinil, že řízení muselo být zastaveno, poněvadž žalobu podal zcela bezdůvodně. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil výrok o nákladech řízení soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nepřiznal. V odůvodnění zdůraznil právní úpravu zařazenou do § 146 odst. 2 obč. soudního řádu a připomenul, že pokud bylo řízení zastaveno, zkoumá soud při rozhodování o jeho nákladech, co bylo důvodem zastavení řízení a zda toto zastavení řízení zavinil některý z jeho účastníků. Konstatoval, že v dané věci předmět řízení odpadl proto, že po doručení žaloby stěžovatelka požadovanou částku zaplatila dobrovolně, nastal tudíž případ, kdy pro chování stěžovatelky vzal vedlejší účastník žalobu zpět; potřeba autoritativního rozhodnutí soudu o věci samé odpadla. Zavinění na zastavení řízení se zkoumá toliko z hlediska procesního, což znamená, že i když má stěžovatelka za to, že pohledávka vedlejšího účastníka není důvodná, pokud ji zaplatila, z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Pro rozhodování o nákladech řízení není významné, zda stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi předmětnou částku dlužila, či zda dluh činil právě žalovanou výši - významné je pouze to, že žalobou uplatněný nárok dobrovolně uspokojila. Z uvedených důvodů krajský soud napadený výrok jako správný potvrdil.
Na základě zjištěných skutečností Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejího základního práva. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí soudu, toto právo ani porušeno být nemohlo, protože nebylo předmětem řízení. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce, si zcela zjevně neuvědomuje předmět sporu v dané věci, když v něm nebylo rozhodováno o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Ústavní soud důrazně připomíná, že tato skutková podstata se řídí zvláštním zákonem [zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], že odpovědným subjektem je Česká republika a že jedním z nezbytných předpokladů vzniku práva na náhradu škody je zrušení nezákonného rozhodnutí. V tomto smyslu je klasifikace údajného zásahu do stěžovatelčina základního práva vadná.

Ústavní soud neshledal ani porušení jiného základního práva stěžovatelky. V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§ 142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. jednoduchého práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Nicméně Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku). Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§ 142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2 obč. soudního řádu). Je pochopitelné, že pokud bylo řízení zastaveno, nelze hovořit o úspěchu ve věci, proto na prvním místě je náhrada nákladů vyloučena, pokud však některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady; byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (§ 146 odst. 1 a odst. 2 obč. soudního řádu). Tato ustanovení obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, když přesvědčivě zdůvodnily, že zpětvzetí z procesního hlediska svých chováním zavinila stěžovatelka.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.