I. ÚS 604/05
I.ÚS 604/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Alenou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Varšavská 40, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 3. 2003, čj. 26 C 42/2002 - 26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, čj. 16 Co 339/2004 - 79, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, čj. 33 Odo 111/2004 - 70, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005, čj. 33 Odo 868/2005 - 98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností navrhla stěžovatelka zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V předmětné věci se jednalo o výklad ustanovení kupní smlouvy ze dne 13. 4. 2001, kterým byla mezi účastníky (prodávající stěžovatelkou a kupujícím J. F.) sjednána smluvní pokuta a právo na odstoupení od smlouvy v případě porušení povinnosti kupujícího zaplatit ve sjednané lhůtě kupní cenu za nemovitosti (dům a pozemky) v plném rozsahu.

Obecné soudy text smlouvy vyložily tak, že povinnost kupujícího zaplatit smluvní pokutu byla vázána na odstoupení od kupní smlouvy ze strany prodávající. Podle tvrzení stěžovatelky ve smlouvě (čl. III.) je jasně uvedeno, že jako prodávající je oprávněna od smlouvy odstoupit, pokud celá kupní cena nebude zaplacena do 31. 10. 2001. V případě odstoupení z tohoto důvodu je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 100 000,-- Kč. Kdyby od smlouvy odstoupila z jiného důvodu, než je nezaplacení kupní ceny, nevznikl by jí nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť by nebyla porušena povinnost, ke které se vznik nároku na smluvní pokutu váže. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle kterých vznik nároku na smluvní pokutu záležel jen na tom, zda své právo na odstoupení od smlouvy vykoná. Podle stěžovatelky, i při přísném jazykovém výkladu daného ustanovení smlouvy, lze učinit závěr, že není v rozporu s kogentním ustanovením § 544 ObčZ, neboť pokuta byla sjednána pro porušení smluvní povinnosti, ale stranami byla dohodnuta další podmínka, tj. odstoupení od smlouvy. Stěžovatelka se odvolala na ustanovení § 36 ObčZ, podle něhož lze vázat vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti na splnění podmínky.

Z označených rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatelka navrhla zrušit, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 3. 2003, čj. 26 C 42/2002 - 26 (dále jen "obvodní soud"), byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci J. F. částku 100 000,-- Kč. Žalobce uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu o převodu nemovitostí, v níž se zavázal zaplatit část kupní ceny při podpisu smlouvy a zbytek do 31. 10. 2001. V čl. III. kupní smlouvy si účastníci ujednali, že pokud celá kupní cena nebude zaplacena do 31. 10. 2001, má stěžovatelka, jako prodávající, právo od smlouvy odstoupit. V případě odstoupení od smlouvy z tohoto důvodu je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 100 000,-- Kč. Při podpisu kupní smlouvy zaplatil žalobce stěžovatelce 100 000,-- Kč, zbytek kupní ceny nedoplatil. Proto stěžovatelka dopisem ze dne 1. 11. 2001 od kupní smlouvy odstoupila a částku 100 000,-- Kč si ponechala na smluvní pokutu. Ke zrušení smlouvy tedy došlo odstoupením stěžovatelky s účinky ex tunc, ve smyslu § 48 ObčZ, čímž vznikla oběma účastníkům, podle § 457 ObčZ, povinnost vrátit si vše, co podle zrušené smlouvy dostali. Výkladem ujednání o smluvní pokutě, obsaženého v čl. III. kupní smlouvy, dospěl obvodní soud k závěru, že vůlí stran bylo vázat zaplacení smluvní pokuty na odstoupení stěžovatelky od smlouvy. Právo stěžovatelky na smluvní pokutu vzniká jejím odstoupením od smlouvy z důvodu prodlení žalobce s placením kupní ceny. Za této situace shledal soud ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatným podle ustanovení § 39 ObčZ pro rozpor s kogentním ustanovením § 544 odst. 1 ObčZ. Právo odstoupit od smlouvy, sjednané ve prospěch stěžovatelky, nemůže být kvalifikováno jako porušení právní povinnosti, na něž by bylo možno vázat povinnost k zaplacení smluvní pokuty. Smluvní pokutu lze platně sjednat dle § 544 odst. 1 ObčZ pouze pro porušení povinnosti jednou ze stran smlouvy, nikoliv pro případ odstoupení od smlouvy, byť i z důvodu prodlení s plněním povinnosti žalobce. To, že žalobce nezaplatil stěžovatelce doplatek kupní ceny, samo o sobě nezakládalo vznik povinnosti platit smluvní pokutu, neboť bylo třeba odstoupení od smlouvy stěžovatelkou. Tento názor opřel soud o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - rozsudek ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1298/96, a rozsudek ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001. Výše uvedený skutkový stav obvodní soud posoudil podle ustanovení § 451 a § 457 ObčZ, podle nichž odstoupením od smlouvy byla smlouva zrušena od samého počátku. Vzhledem k tomu, že soud ujednání o smluvní pokutě shledal neplatným, ponechala si stěžovatelka bez právního důvodu plnění ze zrušené smlouvy, čímž získala bezdůvodné obohacení. Soud proto uložil stěžovatelce žalovanou částku žalobci zaplatit.

O odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku obvodního soudu rozhodl Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, čj. 17 Co 353/2003 - 50, změnil napadený rozsudek tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000,-- Kč, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 33 Odo 111/2004 - 70, dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovolací soud uzavřel, že právo na zaplacení smluvní pokuty v posuzovaném případě nevzniklo v okamžiku, kdy žalobce, jako kupující, porušil svou povinnost zaplatit zbytek kupní ceny, ale až v okamžiku odstoupení od smlouvy stěžovatelkou, jako prodávající. Vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu tedy záležel jen na tom, zda stěžovatelka své právo na odstoupení od smlouvy vykoná. Mohla též nastat situace, kdy žalobce sice svoji právní povinnost poruší, a stěžovatelka přesto od smlouvy neodstoupí. Pro ten případ by, podle ujednání účastníků, nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Není tedy správný ani závěr odvolacího soudu, že stěžovatelka má právo na zaplacení smluvní pokuty. Nejvyšší soud ČR zároveň poukázal na svůj rozsudek ze dne 21. 1. 2002, čj. 33 Odo 771/2001 - 40.

Po této kasaci Městský soud v Praze ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, čj. 16 Co 339/2004 - 79, kterým rozsudek obvodního soudu potvrdil. Vázán právním názorem soudu dovolacího se zabýval institutem smluvní pokuty jako jedním z právních prostředků k zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka, pohrůžkou majetkové sankce, k řádnému plnění závazku. Smluvní pokutu je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svoji smluvní povinnost, bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Ustanovení § 544 odst. 1 ObčZ je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající. Odstoupení od smlouvy, ať ze zákona nebo na základě smluvního ujednání účastníků, nemůže být porušením povinnosti, ale je výkonem práva. V tomto směru obvodní soud správně odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a zcela správně vyložil ujednání účastníků. Pokud se odvolací soud pokusil vyložit jej jinak, jeho názor před dovolacím soudem neobstál. V daném případě nebylo nezaplacení doplatku kupní ceny kupujícím důvodem pro zaplacení smluvní pokuty, ale důvodem pro odstoupení od smlouvy prodávající (stěžovatelkou). Zaplacení smluvní pokuty bylo vázáno na odstoupení od smlouvy prodávající, nikoliv na protiprávní úkon kupujícího. V okamžiku porušení smluvní povinnosti žalobcem ještě nevzniklo stěžovatelce právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť to bylo spojeno až s jejím následným odstoupením od smlouvy. Obvodní soud tedy správně rozhodl, že stěžovatelka je povinna vrátit žalobci částku 100 000,-- Kč.

Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud ČR unesením ze dne 17. 8. 2005, čj. 33 Odo 868/2005 - 98. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolací přezkum se otvírá pouze pro posouzení otázek právních. I když stěžovatelka argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z jejích námitek plyne, že její výtky jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento závěr založil. V této souvislosti poukázal na dva rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 a sp. zn. 20 Cdo 2900/99. Z nich vyplývá, že činí-li soud z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním. Vyvozuje-li, jaká práva a povinnosti pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Zpochybněním právního závěru odvolacího soudu o tom, že nárok na smluvní pokutu nevznikl, argumentací, že obsahem vůle účastníků, vyjádřené v kupní smlouvě, nebylo vázat vznik smluvní pokuty pouze na splnění podmínky odstoupení od smlouvy, ale na kumulativní splnění této a další podmínky porušení smluvní povinnosti (nezaplacení kupní ceny ve sjednané lhůtě), uplatnila stěžovatelka nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí porušení čl. 2 odst. 3 Listiny. Polemizuje s právními závěry obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem vysloveným obecnými soudy, ještě nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, zřetelně a přesvědčivě vyjádřily svůj právní závěr, na který lze odkázat. Věc byla dvakrát předmětem odvolacího i dovolacího řízení. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že došlo k porušení zásady, zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V přezkoumávané věci nebylo tedy zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.