I. ÚS 603/05
I.ÚS 603/05 ze dne 19. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 603/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. K., zast. JUDr. Ivem Koulou, advokátem, sídlem Masarykova 29, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.7.2005, č.j. 11 Co 169/2005-41, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Štefánikova 32, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), jímž bylo potvrzeno, ve výroku o nákladech řízení, usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 29.12.2004, č.j. 12 C 205/2004-36. Pozn. Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvedl, že žádá zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 19.5.2005, č.j. 11 Co 879/2003, nicméně z obsahu podání a jeho přílohy vyplývá, že napadeným je specifikované usnesení. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že označené usnesení krajského soudu napadá z důvodů porušení jeho ústavně zaručených práv: 1) Práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), 2) Práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž došlo v důsledku nesprávné aplikace norem hmotného i procesního práva krajským soudem jako orgánem veřejné moci a v důsledku masivního porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve výroku u nákladech řízení usnesení okresního soudu, kterým bylo zastaveno řízení ve věci samé v důsledku zpětvzetí žaloby a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s ohledem na skutečnost, že stěžovatel, jakožto provozovatel motorového vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, odpovídal za způsobenou škodu spolu s přímým původcem škody společně a nerozdílně, a proto byla žaloba i proti němu podána důvodně. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud si v rámci odvolacího řízení přivlastnil funkci soudu I. stupně, hodnocením důkazů učinil skutková zjištění, kterými se soud prvého stupně vůbec nezabýval a připravil tak stěžovatele o možnost před soudem jednat či reagovat na prováděné důkazy. Stěžovatel ve vyjádření k žalobě popřel, že by v době dopravní nehody byl provozovatelem uvedeného motorového vozidla a k tomuto svému tvrzení označil i důkaz, a to listinu ze dne 13.10.2004 (pozn. Ústavního soudu: na tomto místě ústavní stížnosti pravděpodobně uvedl stěžovatel nesprávné datum), a nemusí si proto vysvětlit, co vedlo krajský soud k závěru, že tato jeho námitka zůstala pouze v poloze tvrzení, když evidentně označil na podporu svého tvrzení důkaz, avšak v řízení mu nebylo umožněno důkaz provést, a to aniž by byl jako nadbytečný zamítnut. Dále stěžovatel připouští, že byl v době nehody evidován jako držitel předmětného motorového vozidla, avšak že takovou osobu není možné zaměňovat za provozovatele vozidla, jak činí krajský soud. Do registru motorových vozidel byl zapsán ještě před účinností vyhlášky č. 243/2001 Sb., avšak vozidlo v době nehody neprovozoval, neboť jej v roce 1994 prodal a k této skutečnosti označil soudu shora uvedený důkaz; jeho neprovedením obecné soudy porušily právo na soudní ochranu. S poukazem na tyto skutečnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Z textu předloženého usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že u okresního soudu byl vede spor, v němž se Česká kancelář pojistitelů domáhala vůči D. L. a vůči stěžovateli zaplacení částky 11 479,- Kč s příslušenstvím, a to jako náhradu za plnění, které žalobce poskytl z garančního fondu za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění. Dne 2.10.2000 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil první žalovaný, jako řidič motocyklu. Provozovatelem tohoto motocyklu byl druhý žalovaný, tj. stěžovatel. První žalovaný žalovanou částku po podání žaloby zcela uhradil, proto žalobce vzal svůj návrh na zahájení řízení zpět. Z těchto důvodů okresní soud usnesením ze dne 29.12.2004, č.j. 12 C 205/2004-36, zastavil řízení, žalobci vrátil soudní poplatek a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání směřující do výroku o nákladech řízení. V něm namítal, že žaloba bylo od počátku proti němu nedůvodná a proto mu měl okresní soud přiznat náklady řízení podle § 146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu, neboť zastavení řízení zavinil žalobce. Krajský soud neshledal stěžovatelovo odvolání důvodným, tudíž usnesení okresního soudu, jako věcně správné, potvrdil. Konstatoval, že okresní soud rozhodl správně, když nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce vzal návrh na zahájení řízení zpět pro chování žalovaných. Jelikož žalobce měl právo na náhradu nákladů řízení, ovšem svého nároku se vzdal, tak okresní soud nepochybil, když žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; krajský soud toliko upozornil, že okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, když je třeba nárok na náhradu nákladů posuzovat dle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé obč. soudního řádu.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva a konstatuje že žádné porušení nebylo zjištěno. V posuzované věci je předmětem ústavní stížnosti aplikace tzv. jednoduchého práva, a to konkrétně ustanovení § 146 obč. soudního řádu. Jde o ustanovení obsahující jednu z výjimek obecné zásady pro náhradu nákladů řízení, kterou je náhrada podle úspěchu. Podle citovaného ustanovení však platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení, kromě jiných případů, bylo zastaveno. V takovém případě však soud zkoumá, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, pak je evidentní, že žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (typicky v případech, kdy žalovaný po zahájení řízení splnil požadovaný nárok). Důvodnost podání návrhu je třeba opět uvažovat procesně, nikoliv hmotněprávně. Nastane-li taková situace, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatněné svého práva. Z těchto hledisek je zřejmé, že soudy, za použití ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení, rozhodly o nákladech řízení v dané věci. Stěžovatel si musí uvědomit, že žaloba byla vůči němu podána jako subjektu, který byl v příslušných evidenčních seznamech veden jako provozovatel vozidla, z jehož provozu vznikla škoda. Jestliže v současné době tvrdí, že toto vozidlo v minulosti prodal, bylo též jeho povinností zajistit, aby již nadále takto označen nemohl být. Je notorietou, že v souvislosti se změnou právní úpravy tzv. povinného ručení (správně pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel) byla vedena mediální kampaň, v níž byly zdůrazňovány negativní důsledky podobných pochybení a opomenutí. Jestliže stěžovatel tyto důsledky nerespektoval, nemůže se dovolávat důsledků svého opomenutí.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.