I. ÚS 602/17
I.ÚS 602/17 ze dne 16. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mihaila Atanasova Angelova, t.č. Vazební věznice v Hradci Králové, zastoupeného Mgr. Petrou Němcovou, advokátkou se sídlem Svobody 2084, Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2016 č. j. 11 To 381/2016-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Hradci Králové stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Náchodě č. j. 0Nt 2213/2016-13 ze dne 2. 12. 2016 o jeho vzetí do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Vazba se započítává od 30. 11. 2016. Stěžovatel se měl dopustit zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, spočívající v tom, že najal kurýra k převozu léků ze zahraničí za účelem výroby drog a tyto léky od něj převzal a dále předal spolu s dalšími léky policistům provádějícím povolený předstíraný převod věci. Tablety měly být použity k výrobě drogy pervitin. Krajský soud vycházel z toho, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má znaky uvedeného trestného činu a existují zřejmé důvody k podezření, že tento spáchal právě stěžovatel. Krajský soud poukázal na svědecké výpovědi svědka, který stěžovateli půjčil na smlouvu o nájmu vozidlo Škoda Superb černé barvy, příslušnou smlouvu o nájmu. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat zkoumání nosičů byly prokázány uložené kontakty v telefonu na další osobu, která se k spáchání trestného činu doznala. Odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie prokázalo v převážených lécích pseudoefedrin a stanovilo celkové množství léčiv a množství vyrobitelné drogy. Soud dále odkázal na usvědčující výpovědi dalších dvou osob, které byly zadrženy při obchodování s léčivy, fotorekognice, odposlechy telefonických hovorů a odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. Soud dále poukázal na to, že stěžovatel je ohrožen sazbou odnětí svobody od 10 do 18 let, protože je stíhán pro mimořádně závažnou trestnou činnost. V České republice nemá stabilní rodinné zázemí či majetek. Od počátku prověřování se zdržoval v cizině, pravděpodobně pobýval v Polské republice na blíže nezjištěné adrese. Vedle tzv. útěkové vazby shledaly obecné soudy i podmínky pro uvalení vazby předstižné, neboť se nejednalo o jednorázový počin či ojedinělé dodání menšího množství léků a právě trestná činnost pravděpodobně stěžovateli skýtala významný zdroj příjmů.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud se v napadeném usnesení nevypořádal řádně s odůvodněním jeho stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu, zejména ohledně argumentu, že stěžovatel měl stabilní práci, chodil k lékaři, žil se svou družkou, ale policie důkazy k těmto tvrzením neopatřila. Celým rozhodováním se prolíná zejména odkaz na stěžovatelovu národnost a z toho vyplývající vazby na Bulharsko a dále i Polsko. Bulharsko je jeho rodnou zemí a ve Staré Zagoře má stěžovatel rodinu, za kterou byl na kratší návštěvě. Je přece obvyklé, že rodina udržuje kontakty. Stěžovatel dále poukazuje na nedostatečnost důkazů a zejména polemizuje s výpovědí spolupracujícího obviněného, který proti němu měl svědčit výměnou za nižší trest. Stěžovatel též poukazuje na to, že ve vazbě nedostává všechny léky, které potřebuje (zejména lék, který užíval na závratě a točení hlavy a který mu lékař na svobodě předepisoval bez problémů).
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje zejména námitky ze své stížnosti, které byly vypořádány již v napadeném rozhodnutí. Nesouhlas s rozsahem léčby stěžovatele v průběhu vazby nelze řešit prostřednictvím ústavní stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby, k tomu není Ústavní soud v rámci probíhajícího řízení před ním oprávněn.

6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.