I. ÚS 60/05
I.ÚS 60/05 ze dne 15. 6. 2005

N 123/37 SbNU 555
Právo osoby zúčastněné na řízení podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 15. června 2005 sp. zn. I. ÚS 60/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. p. N. P., a. s., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004 č. j. 7 Afs 127/2004-50, jímž byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení.
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 7 Afs 127/2004-50 se zrušuje.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Napadeným unesením Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), podle něhož soud odmítne usnesením návrh, jestliže o této věci již u soudu probíhá řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že o věci již probíhá řízení, neboť proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") byla již dříve podána kasační stížnost správcem konkursní podstaty stěžovatelky. Stěžovatelka s názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, neboť má za to, že v řízení před krajským soudem byli účastníky řízení JUDr. M. J. jako žalobce a Finanční úřad v Nové Pace jako žalovaný, nikoli stěžovatelka, která byla osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Stěžovatelka odkazuje na ustanovení § 102 a § 105 s. ř. s., z nichž dle jejího názoru vyplývá, že pokud podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové kasační stížnost JUDr. M. J. jako účastník původního řízení, jsou účastníky řízení o kasační stížnosti JUDr. M. J. a Finanční úřad v Nové Pace. Pokud však podala kasační stížnost proti témuž rozsudku stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení, pak jsou účastníky řízení o kasační stížnosti stěžovatelka, JUDr. M. J. a Finanční úřad v Nové Pace. Je tedy zřejmé, že okruh účastníků řízení není totožný. Řízení o kasační stížnosti podané stěžovatelkou má více účastníků, než řízení o kasační stížnosti podané dříve JUDr. M. J. Použití § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tak vyloučeno, neboť není vedeno řízení o téže věci (není dána totožnost účastníků řízení).

Stěžovatelka tvrdí, že odmítnutím kasační stížnosti Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, dále vyjádření JUDr. M. J., správce konkursní podstaty stěžovatelky, a Finančního úřadu v Nové Pace jako vedlejších účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že osobou zúčastněnou na řízení se může stát osoba, která má materiální znaky specifikované v ustanovení § 34 odst. 1 s. ř. s., pokud soudu výslovně oznámila, že bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Teprve tímto projevem vůle se tato osoba stává zúčastněnou osobou, která má práva uvedená v § 34 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatelku nelze považovat za osobu zúčastněnou na řízení, neboť byla sice v žalobě označena jako osoba zúčastněná na řízení, Krajský soud v Hradci Králové ji však nevyrozuměl o probíhajícím řízení a ani ji nevyzval ke sdělení, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, neboť ji za takovou osobu nepovažoval, a proto jí ani nedoručil rozhodnutí ve věci. Zákonnost tohoto procesního postupu krajského soudu však Nejvyšší správní soud nezkoumal, neboť odmítl kasační stížnost pro nesplnění podmínek řízení; v této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Dále Nejvyšší správní soud upozorňuje, že s ohledem na znění § 68 obchodního zákoníku a § 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je pouze správce konkursní podstaty aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně a rovněž pouze správce konkursní podstaty je aktivně legitimován podat proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud má za to, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelkou napadený rozsudek bude přezkoumán Nejvyšším správním soudem na základě kasační stížnosti podané správcem konkursní podstaty stěžovatelky, nebylo zasaženo do jejích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.

JUDr. M. J., správce konkursní podstaty stěžovatelky, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost stěžovatelky za důvodnou, neboť sdílí přesvědčení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud svým postupem z důvodů uvedených v ústavní stížnosti stěžovatelkou zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Finanční úřad v Nové Pace se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6.2004 č. j. 31 Ca 169/20003-17 byla zamítnuta žaloba správce konkursní podstaty stěžovatelky JUDr. M. J., kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Nové Pace ze dne 6. 10. 2003 č. j. 21201/03/240970/3240 a rozhodnutí Finančního úřadu v Nové Pace ze dne 20. 8. 2003 č. j. 19532/03/24097/3240. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal správce konkursní podstaty stěžovatelky JUDr. M. J. kasační stížnost, která byla doručena Krajskému soudu v Hradci Králové dne 2. 8. 2004. Proti témuž rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost také stěžovatelka, její kasační stížnost byla doručena Krajskému soudu v Hradci Králové dne 3. 8. 2004. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky usnesením ze dne 27. 10. 2004 č. j. 7 Afs 17/2004-50 odmítl s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud odmítne usnesením návrh, jestliže o této věci již u soudu probíhá řízení.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná, neboť postupem Nejvyššího správního soudu došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky) zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

V dané věci má Ústavní soud za to, že Nejvyšší správní soud nepostupoval v souladu se zákonem (soudním řádem správním), když kasační stížnost stěžovatelky odmítl s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že v okamžiku podání kasační stížnosti stěžovatelkou ve věci již probíhalo řízení, když proti témuž rozsudku krajského soudu byla dříve podána kasační stížnost správcem konkursní podstaty stěžovatelky. Dle § 102 s. ř. s. je oprávněn podat kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo také osoba zúčastněná na řízení. Účastníky řízení o kasační stížnosti jsou dle § 105 odst. 1 s. ř. s. stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že citované ustanovení § 105 odst. 1 s. ř. s. osobu zúčastněnou na původním řízení jako účastníka řízení o kasační stížnosti výslovně neuvádí, je zcela oprávněná námitka stěžovatelky, že osoba zúčastněná na řízení, pokud se chce domáhat zrušení rozhodnutí krajského soudu (jak jí to výslovně umožňuje znění ustanovení § 102 s. ř s.), je nucena podat kasační stížnost samostatně, v opačném případě by nebyla účastníkem řízení o kasační stížnosti podané účastníkem původního řízení. Okruh účastníků řízení o kasační stížnosti je tedy odlišný v případě, že kasační stížnost podá účastník původního řízení, od případu, kdy podá kasační stížnost osoba zúčastěná na původním řízení. Tak tomu je i v dané věci, kdy nelze mít za to, že řízení o kasační stížnosti stěžovatelky bylo toutéž věcí jako řízení o kasační stížnosti správce konkursní podstaty stěžovatelky. Tím, že Nejvyšší správní soud v rozporu se zákonem kasační stížnost stěžovatelky s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, zcela nepochybně porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť zamezil tomu, aby věc stěžovatelky byla soudem projednána.

K námitce Nejvyššího správního soudu uvedené ve vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatelku nelze považovat za osobu zúčastněnou na řízení, neboť nevykazuje materiální znaky osoby zúčastněné na řízení specifikované v ustanovení § 34 odst. 1 s. ř. s., protože byla sice v žalobě označena jako osoba zúčastněná na řízení, krajský soud ji však nevyrozuměl o probíhajícím řízení a ani ji nevyzval ke sdělení, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, neboť ji za takovou osobou nepovažoval, Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s., dle kterého může podat kasační stížnost také osoba, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí. Za takovou osobu lze stěžovatelku nepochybně považovat, neboť z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka považuje za dotčenou na svých právech a povinnostech jak rozhodnutím správce daně, tak i následným rozhodnutím krajského soudu, a že jako osoba zúčastněná na řízení uplatňuje právo osoby zúčastněné na řízení podat kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Současně z obsahu spisu vyplývá, že do vydání rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka výslovně ve smyslu § 34 odst. 1 neoznámila, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat, když nebyla krajským soudem, jak mu to ukládá ustanovení § 34 odst. 2 s. ř. s., jakožto osoba navrhovatelem v návrhu označená, o probíhajícím řízení vyrozuměna. Námitce Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelku nelze považovat za osobu zúčastněnou na řízení, tedy v kontextu se skutečností, že se jedná o právo stěžovatelky napadnout rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti dále uvedl, že s ohledem na znění § 68 obchodního zákoníku a § 14 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání je pouze správce konkursní podstaty aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně a rovněž pouze správce konkursní podstaty je aktivně legitimován podat proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Zde Ústavní soud musí zdůraznit, že není jeho úkolem zkoumat, zda byla stěžovatelka aktivně legitimována k podání kasační stížnosti podle těchto ustanovení, neboť to je úkolem obecných soudů, v dané věci Nejvyššího správního soudu, který se měl uvedenými skutečnostmi zabývat v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky a tyto své závěry uvést v odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zkoumal, zda v dané věci vedlo porušení zákonnosti, ke kterému nepochybně postupem Nejvyššího správního soudu došlo, také k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Zde Ústavní soud přihlížel zejména ke skutečnosti, kterou také namítal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud, že rozsudek krajského soudu napadený kasační stížností stěžovatelky bude přezkoumávat Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti podané správcem konkursní podstaty stěžovatelky. Nejvyšší správní soud má přitom za to, že právě vzhledem k této skutečnosti nebylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Také tomuto právnímu názoru Nejvyššího správního soudu nemůže Ústavní soud přisvědčit. Právo na spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je natolik zásadním pilířem právního státu, že nelze tolerovat odůvodnění jeho porušení tím, že sice bylo stěžovatelce v rozporu se zákonem odepřeno právo na to, aby byla jeho věc před soudem projednána, na druhé straně však bude jím napadený rozsudek přezkoumán na základě opravného prostředku podaného jinou osobou. Předmětem práva na spravedlivý proces není pouze právo na soudní přezkum napadeného rozsudku, ale také celá řada dalších práv, zejména právo být účastníkem řízení, kterého byla postupem Nejvyššího správního soudu stěžovatelka zbavena, a s tím řada souvisejících práv, např. právo činit návrhy na dokazování, právo nahlížet do spisu, právo účastnit se jednání, zejména však právo dispoziční. Právo na spravedlivý proces není zcela jistě zaručeno tomu, jehož úspěch ve věci a dispozice s ní jsou zcela závislé na úkonech jiné osoby, která je účastníkem řízení, v dané věci na správci konkursní podstaty stěžovatelky.

Ústavní soud tedy uzavírá a má za to, že postupem Nejvyššího správního soudu, který odmítl kasační stížnost stěžovatelky s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., byl porušen nejen zákon, tedy citované ustanovení soudního řádu správního, ale také ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť postupem Nejvyššího správního soudu bylo zabráněno stěžovatelce, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud judikoval ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, Nejvyšší správní soud i JUDr. M. J. vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání (Finanční úřad v Nové Pace se ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřil, přičemž byl Ústavním soudem upozorněn, že pokud se ve stanovené lhůtě v tomto smyslu nevyjádří, má Ústavní soud v souladu s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti tomuto postupu nemá námitek), a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má zato, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.