I. ÚS 6/05
I.ÚS 6/05 ze dne 30. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Mys, spol. s r.o. se sídlem nad Rybníkem 134, Praha, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábř. 39/51, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2004, č.j. 4 Afs 14/2004-101, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hl. město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4.1.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla pro opožděnost odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky podaná dne 2.1.2004 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.11.2003, č.j. 38 Ca 661/2002-60. Stěžovatelka uvádí, že při podání kasační stížnosti vycházela z doložky právní moci vyznačené Městským soudem v Praze na výše cit. rozsudku. Touto doložkou právní moci bylo vyznačeno, že rozsudek nabyl právní moci dnem 18.12.2003. Vzhledem ke skutečnosti, že vedlejšímu účastníkovi byl tento rozsudek doručen dne 5.12.2003, vycházela stěžovatelka ze skutečnosti, že jí byl rozsudek doručen dne 18.12.2003. Dodejka o doručení rozsudku stěžovatelce přitom nebyla v soudním spise ke dni nahlížení stěžovatele do spisu založena, stěžovatelka převzala proto rozsudek osobně ze soudního spisu. Stěžovatelka také upozorňuje na skutečnost, že v předkládací zprávě Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2004 je uvedeno, že "Stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno dne 18.12.2003, kasační stížnost byla podána osobně dne 2.1.2004 a je podána včas". Stěžovatelce dle jejího tvrzení nelze přičítat k tíži, že při podání kasační stížnosti vycházela z obsahu předmětného soudního spisu a řídila se ohledně běhu lhůty k podání kasační stížnosti doložkou právní moci vyznačenou soudem na rozhodnutí napadeném kasační stížností. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zasahuje dle stěžovatelky do jejích ústavně zaručených práv a svobod, neboť stěžovatelce bylo v důsledku nesprávně vyznačené právní moci kasační stížností napadeného rozhodnutí znemožněno věcné projednání její kasační stížnosti. Takový postup Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatelky v rozporu s obecnými zásadami a principy právního státu, stejně tak jako s ústavními zákony, především s ust. čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, s ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s ust. § 36 odst. 1 s. ř. s. s ust. čl. 96 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst.1: Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo,v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 90 Ústavy zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 95 odst. 1 Ústavy zní: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Čl. 96 odst. 1 Ústavy zní: Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hl. město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím neporušil stěžovatelkou uváděná ustanovení Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy ČR, či soudního řádu správního. V důvodech proto Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a zdůrazňuje, že jen skutečnosti, s nimiž zákon spojuje posuzování otázky včasnosti kasační stížnosti jsou pro posouzení věci významné a rozhodné. Dle Nejvyššího správního soudu posuzování otázky včasnosti kasační stížnosti zákon nespojuje s datem vyznačení právní moci soudem v tzv. doložce právní moci na originálu či stejnopisech napadeného rozsudku, toto vyznačení nemusí odpovídat skutečnosti, jak se podle názoru Nejvyššího soudu v dané věci stalo. Pokud se stěžovatelka dovolává ustanovení § 54 odst. 5 s. ř. s., podle tohoto ustanovení je v právní moci rozsudek, který byl doručen účastníkům, nelze z něj však dle Nejvyššího správního soudu dovodit, že od vyznačení data právní moci napadeného rozsudku soudem je třeba počítat lhůtu pro podání kasační stížnosti. V daném případě je nutno za datum doručení napadeného rozsudku pokládat den 15.12.2004, tedy poslední den lhůty počítané podle § 46 odst. 4 o. s. ř., skutečnost, že zástupce stěžovatelky převzal po uplynutí lhůty uvedené v § 46 odst. 4 o. s. ř. osobně stejnopis napadeného rozsudku, zůstává z hlediska všech rozhodných zákonných ustanovení zcela bez vlivu na posouzení otázky včasnosti podané kasační stížnosti, neboť i za této situace je třeba vycházet z fikce doručení písemnosti. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.

Finanční ředitelství pro hl. město Prahu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že k tvrzením stěžovatelky týkajícím se stanovení počátku běhu lhůty pro podání kasační stížnosti je kompetentní vyjádřit se pouze Nejvyšší správní soud, vedlejší účastník pouze potvrzuje, že mu byl kasační stížností napadený rozsudek skutečně doručen dne 5.12.2003, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti. Vedlejší účastník dále uvádí, že není kompetentní hodnotit závěr stěžovatelky, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a tedy i posuzovat důvodnost ústavní stížnosti.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 661/2002, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.

Žalobou ze dne 19.8.2002 se stěžovatelka u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 31.5.2002, č.j. FŘ-7871I/12/2000. Rozsudkem ze dne 18.11.2003, č.j. 38 Ca 661/2002-60, Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku zaslal Městský soud v Praze na adresu zástupce stěžovatelky Jan Hřebíček, ten však nebyl v den doručování, tedy 5.12.2003 na uvedené adrese zastižen, proto byla zásilka téhož dne uložena poště, a protože nebyla v úložní době adresátem vyzvednuta, byla vrácena zpět soudu a založena do spisu (č. l. 77). Ve spise je dále založen úřední záznam (č. l. 75), z něhož vyplývá, že si právní zástupce stěžovatelky Jan Hřebíček převzal krátkou cestou dne 18.12.2003 opis předmětného rozsudku. Dne 2.1.2004 pak stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze osobně kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.11.2003, č.j. 38 Ca 661/2002-60, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu jako opožděná odmítnuta.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Stěžovatelka namítá, že postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ust. § 36 odst. 1 s. ř. s. s ust. čl. 96 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ze spisového materiálu však vyplývá, že do těchto základních ústavně garantovaných práv stěžovatelky postupem Nejvyššího správního soudu zasaženo nebylo.

Postup Nejvyššího správního soudu, kterým odmítl kasační stížnost stěžovatelky pro opožděnost byl v souladu s ustanovením § 106 odst. 2 a § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť kasační stížnost byla podána stěžovatelkou po marném uplynutí zákonné lhůty pro podání kasační stížnosti. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že jí bylo odepřeno věcné projednání její kasační stížnosti pouze v důsledku nesprávného postupu Městského soudu v Praze při vyznačování právní moci kasační stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že k věcnému projednání kasační stížnosti stěžovatelky nedošlo z důvodu procesního pochybení stěžovatelky, která podala kasační stížnost opožděně. V podrobnostech týkajících se počítání běhu lhůty pro podání kasační stížnosti a způsobu doručování kasační stížností napadeného rozhodnutí v dané věci přitom odkazuje Ústavní soud v plném rozsahu na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, s nímž se ztotožňuje. Jakkoli mohlo dojít k pochybení Městského soudu v Praze při vyznačení doložky právní moci na písemném vyhotovení kasační stížností napadeného rozhodnutí či při vypracování předkládací zprávy k předložení spisu k rozhodnutí o kasační stížnosti, tyto skutečnosti, respektive vyznačení nesprávného data nabytí právní moci rozhodnutí nemá v dané věci dopad na stanovení počátku běhu lhůty pro podání kasační stížnosti, neboť zákon takové účinky s datem nabytí právní moci rozhodnutí nespojuje, když § 106 odst. 2 s. ř. s. odvozuje počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí. Co je považováno za den doručení vyplývá z příslušných ustanovení soudního řádu správního a občanského soudního řádu o doručování, v této souvislosti opět Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud má tedy za to, že účastník řízení při podání opravného prostředku musí postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními soudních řádů upravující počátky běhu lhůt pro podání opravných prostředků a v případě doručování náhradním způsobem z ustanovení upravujících doručování, naopak postup, kdy by účastník řízení při stanovení počátku běhu lhůty vycházel z data doručení odvozeného od data nabytí právní moci rozhodnutí vyznačeného v soudním spise (ať již v doložce právní moci, či "předkládací zprávě") by byl s těmito ustanoveními v rozporu. Ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. platného v době doručování předmětného rozsudku stanoví, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl, nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Je na účastníkovi řízení, respektive na jeho právním zástupci, aby sledoval, kdy mu bylo předmětné rozhodnutí ať již přímo či náhradním způsobem doručeno, jakékoli odlišné údaje o dni doručení uvedené v soudním spise nejsou v této souvislosti relevantní.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2005

JUDr. Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.