I. ÚS 598/05
I.ÚS 598/05 ze dne 7. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Praha 1, Krakovská 25, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 10. 2004, čj. 13 C 65/2004 - 73, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, čj. 25 Co 12/2005 - 103, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka včasnou ústavní stížností navrhla zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 10. 2004, čj. 13 C 65/2004 - 73, kterým byla zamítnuta její žaloba na určení, že K. K. byl ke dni své smrti vlastníkem chaty a pozemků v petitu žaloby blíže označených a že stěžovatelka je vlastnicí ideální 1/2 uvedených nemovitostí. Rovněž navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, čj. 25 Co 12/2005 - 103, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen ve věci samé a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že postupem soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy ČR a podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky v řízení před obecnými soudy prokázala absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou K. K., otec stěžovatelky jako prodávající, před svou smrtí převedl na svoji manželku J. K., jako kupující označené nemovitosti. V ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s prováděním a hodnocením důkazů v řízení před obecnými soudy obou stupňů a tvrdila, že hodnocení provedených důkazů soudy bylo neobjektivní, jednostranné a vedené v její neprospěch.

Z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 10. 2004, čj. 13 C 65/2004 - 73, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že K. K. byl ke dni své smrti (dne 25. 11. 2002) vlastníkem chaty a označených pozemků a že stěžovatelka je vlastnicí ideální 1/2 uvedených nemovitostí.

Okresní soud vzal za prokázáno, že stěžovatelka jako dcera a žalovaná J. K., jako pozůstalá manželka, byly účastnicemi dědického řízení po zůstaviteli K. K. V průběhu dědického řízení bylo zjištěno, že zůstavitel uzavřel dne 9. 3. 2000 se svojí manželkou kupní smlouvu (tedy dva a půl roku před svou smrtí dne 25. 11. 2002), kterou na ni převedl vlastnictví k předmětným nemovitostem. Stěžovatelka se domáhala určení, že tato kupní smlouva je neplatná a že její otec byl, ke dni úmrtí, vlastníkem předmětných nemovitostí a že jí tudíž náleží jejich polovina. Soud řešil platnost uvedené kupní smlouvy jako předběžnou otázku a vzal za prokázané, že v době uzavírání kupní smlouvy byl zůstavitel sice vážně nemocen, ale jeho duševní zdraví bylo dobré, navíc v té době ještě podnikal. Nebylo prokázáno, že by uzavíral kupní smlouvu pod nátlakem a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud konstatoval, že i za trvání manželství lze nabývat vlastnictví do výlučného vlastnictví jednoho z manželů za dohodnutou kupní cenu. V řízení bylo prokázáno, že nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví zůstavitele a peníze na kupní cenu poskytl žalované bratr zůstavitele. Pokud zůstavitel, jako manžel žalované, tuto kupní cenu vložil zpět do společné domácnosti, nemá tento úkon za následek neplatnost kupní smlouvy. Pokud jde o rozpor mezi pořizovací cenou nemovitostí, cenou ve znaleckém posudku a kupní cenou, nepovažoval soud tuto cenu za cenu v rozporu s dobrými mravy, neboť kupní cena byla spojena s věcným břemenem práva doživotního užívání a bylo jen na účastnících smlouvy, jakou cenu tohoto věcného břemene si stanovili, a o tuto cenu snížili hodnotu prodávané nemovitosti. Po obsahové stránce má kupní smlouva náležitosti právního úkonu v souladu s ustanoveními § 39 a násl. a § 588 a násl. ObčZ. Byla sepsána advokátem a řádně před advokátem podepsána a došlo i k předání kupní ceny. JUDr. Jan Křeček, který předmětnou kupní smlouvu sepisoval, doložil, že tuto smlouvu prodávající i kupující podepsali v místě bydliště prodávajícího, s ohledem na jeho zhoršenou mobilitu.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, čj. 25 Co 12/2005 - 103, rozsudek okresního soudu potvrdil ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Z tohoto rozsudku se zjišťuje, že odvolací soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatelky v jejím odvolání a věc důkladně rozebral po skutkové i právní stránce. Na vyčerpávající odůvodnění jeho rozsudku nelze než v plném rozsahu odkázat.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Většina námitek, uvedených v ústavní stížnosti, se v podstatě doslovně kryje s argumenty, které stěžovatelka uvedla před okresním soudem, i s námitkami, které uvedla ve svém odvolání. Všemi jejími námitkami se soudy obou stupňů podrobně zabývaly. Tím, že stěžovatelka podstatnou část svých argumentů, použitých v řízení před obecnými soudy, použila i v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nepřísluší s ohledem na čl. 83 Ústavy ČR.

Jak již bylo mnohokrát judikováno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozsudků vypořádaly zcela přesvědčivě se všemi jejími námitkami. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94) .

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.