I. ÚS 597/05
I.ÚS 597/05 ze dne 20. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. V., Z. H., Ing. I. R., I. U., K. V., J. V., Ing. J. V., I. J., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 39, a stěžovatelů Ing. B. R., P. V., Ing. L. V., P. N., M. S., V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2003, č. j. 19 Co 575/2003-484, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 10. 2005, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Stěžovatelé opírají svou ústavní stížnost o následující důvody: Obecné soudy měly za podanou opožděně podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."), žalobu stěžovatelů podanou podle § 47 odst. 4 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zák, č. 306/1993 Sb. (dále jen "zák. č. 92/1991 Sb."), dle soudů navíc dotčené nemovitosti ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter. Stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a mají za to, že postupovali správně, když uplatnili své nároky podle zák. č. 92/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti přešly na stát dle ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., závěr soudů, že k přechodu došlo na základě § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb. považují stěžovatelé za mylný. Nárok stěžovatelů tedy nebyl prekludován, když jej uplatnili žalobou podanou u soudu do 30. 6. 1995. Stěžovatelé dále uvádějí, že ačkoli v rozmezí let 1948 - 2000 došlo k určitým stavebním úpravám a přestavbám nemovitostí, nedošlo dle revizního znaleckého posudku k zásadní stavební přestavbě nemovitostí. Stěžovatelé se domnívají, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové byly porušeny jejich základní práva a svobody zakotvené v čl. 1, 2, 3, 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 13 C 193/95, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2003, č. j. 19 Co 575/2003-484, dovoláním, které Nejvyšší soud ČR měl za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právními názory odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 28 Cdo 2564/2004-517, tak, že dovolací řízení stěžovatelů Ing. B. R., P. N. a M. S. pro nesplnění zákonem stanovené podmínky povinného zastoupení zastavil a dovolání ostatních stěžovatelů zamítnul, když stěžovatelům vyložil, že vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci bylo povinnou osobou školské zařízení, které není právnickou osobou ve smyslu § 1 zák. č. 92/1991 Sb., je tedy na danou věc nutné aplikovat ustanovení §47a citovaného zákona, podle kterého lze uplatnit nároky oprávněné osoby podle zák. č. 87/1991 Sb. u soudu do 31. 12. 1992, odvolací soud tedy dle soudu dovolacího nepochybil, když žalobu podanou dne 30. 6. 1995 posoudil jako žalobu uplatněnou po uplynutí příslušné prekluzivní lhůty.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Vzhledem ke skutečnosti, že zástupce stěžovatelů nepředložil plnou moc stěžovatelů Ing. B. R., P. V., Ing. L. V., P. N., M. S. a V. V. k zastupování v řízení před Ústavním soudem, byl výzvou ze dne 24. 11. 2005 a ze dne 30. 12. 2005 vyzván k odstranění vad návrhu. Pro odstranění vad návrhu byla zástupci stěžovatelů stanovena lhůta 15 dnů ode dne doručení výzvy. Zároveň byl zástupce stěžovatelů výzvou ze dne 30. 12. 2005 upozorněn na ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, nebudou-li odstraněny vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

Výzva k odstranění vad návrhu ze dne 30. 12. 2005 byla zástupci stěžovatelů doručena dne 5. 1. 2006, zástupce stěžovatelů však ve stanovené lhůtě vady neodstranil, podmínky § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou tedy splněny, neboť lhůta k odstranění vad uplynula marně. Ústavní soud tedy soudcem zpravodajem rozhodl o odmítnutí návrhu Ing. B. R., P. V., Ing. L. V., P. N., M. S. a V. V. pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu určené.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé napadají ústavní stížností pouze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2003, č. j. 19 Co 575/2003-484, ačkoli, jak bylo výše uvedeno, na základě dovolání stěžovatelů rozhodoval o dovolání proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud ČR. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je smyslem a funkcí ústavní stížnosti náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Právě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 28 Cdo 2564/2004-517, je přitom nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2003, č. j. 19 Co 575/2003-484, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Stěžovatelé, kteří v ústavní stížnosti namítají porušení základních práv a svobod pouze v souvislosti s napadeným rozhodnutím Krajského soud v Hradci Králové, si museli být vědomi skutečnostnosti, že v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami proti tomuto rozhodnutí se již vyčerpávajícím způsobem zabýval Nejvyšší soud ČR. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé stejnopis rozhodnutí dovolacího soudu k ústavní stížnosti připojili, aniž žádali přezkum tohoto rozhodnutí (přičemž zněním petitu ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán), vyzval dne 22. 2. 2006 Ústavní soud zástupce stěžovatelů k odstranění této vady podání. Tato výzva byla zástupci stěžovatelů doručena dne 24. 2. 2006, a marně uplynula dne 6.3.2006. Zástupce stěžovatelů však v této lhůtě, ani do dnešního dne, vady neodstranil.

Všechny tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle zákona o Ústavním soudu pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost stěžovatelů R. V., Z. H., Ing. I. R., I. U., K. V., J. V., Ing. J. V. a I. J. jako nepřípustný návrh odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2006

Ivana Janů soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.