I. ÚS 596/05
I.ÚS 596/05 ze dne 29. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1. K. T. (C. J. T.), a 2. Dr. K. E. T., obou zastoupených JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem Masarykova 1250, 289 22 Lysá nad Labem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, č. j. 19 Co 117/2005-116, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 12. 2004, č. j. 30 C 116/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k včas napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu financí, kterou se stěžovatelé domáhali vyplacení finanční náhrady podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Jak stěžovatelé blíže rozvedli v ústavní stížnosti, jsou oba občany ČR s trvalým pobytem v cizině. Dne 26. 4. 1999 uplatnili vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na finanční náhradu za nemovitosti podle ust. § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to s odkazem na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 153/1998 Sb. Poté, co jim nebylo vedlejším účastníkem vyhověno, obrátili se se svým nárokem na obecné soudy.

Oba obecné soudy zamítly podle stěžovatelů žalobu ze dvou důvodů: stěžovatelé podle obecných soudů nedoložili nemožnost předchozího fyzického (naturálního) vydání nemovitostí, jichž se týkala žádost o finanční náhradu, a uplatněný nárok byl prekludován, tj. stěžovatelé jej vznesli až po uběhnutí zákonem stanovené lhůty.

Stěžovatelé argumentovali tím, že již při uplatnění nároku na finanční náhradu za tovární objekt v Boskovicích uvedli, že nemovitosti nelze fyzicky vydat, neboť byly v mezidobí převedeny v rámci privatizačního procesu do vlastnictví soukromé právnické osoby, která není osobou povinnou k vydání. V průběhu soudního řízení pak navrhli důkaz privatizačním projektem. Soud prvního stupně tento důkaz neprovedl a uvedl, že stěžovatelé měli tvrdit a prokázat nemožnost naturální restituce. Dle obecných soudů totiž mohli stěžovatelé uplatnit nárok na fyzické vydání již k 1. 7. 1994. Odvolací soud se pak již touto námitkou stěžovatelů, totiž že naturální restituce byla vyloučena v důsledku ust. čl. II. 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož nelze věc vydat, byla-li po 1. 1. 1991 nabyta do vlastnictví jinou osobou než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o privatizaci, vůbec nezabýval ani neodůvodnil proč neprovedl navrhovaný důkaz privatizačním projektem.

Obecné soudy podle stěžovatelů striktně dovodily, že nárok na finanční náhradu musel být stěžovateli uplatněn ve lhůtě do 1. 7. 1995 ve smyslu čl. II. odst. 4 zákona č. 116/1994 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. Soudy pominuly argumentaci stěžovatelů, že mohli uplatnit nárok z více restitučních titulů. Obecné soudy podle stěžovatelů nevěnovaly pozornost tomu, že možnost uplatnit nárok na finanční náhradu za nevydané nemovitosti se pro oprávněné osoby otevřela právě jen pro restituční titul nově založený zákonem č. 116/1994 Sb., jenž zavedl novou kategorii oprávněných osob, které pozbyly majetku v době okupace v důsledku mj. rasové persekuce. Pro oprávněné osoby, které uplatnily svůj nárok z jiného právního titulu (v souzeném případě se podle stěžovatelů jednalo o ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. v důsledku znárodnění vykonaném v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy), se lhůta uvedená v čl. II. odst. 4 zákona č. 116/1994 Sb. nevztahovala a tato lhůta byla otevřena až nálezem Ústavního soudu publ. pod č. 153/1998 Sb. Stěžovatelé se domnívají, že pokud mohli uplatnit nárok z více restitučních titulů, z nichž pro jeden byla otevřena lhůta k 1. 11. 1994 (na základě nálezu 164/1994 Sb.) a pro druhý až dnem 8. 7. 1998 (na základě nálezu č. 153/1998 Sb.), pak jim nelze přičítat k tíži, že nevyužili lhůty pro uplatnění jednoho z restitučních titulů a nárok uplatnili až podle druhého titulu. Restriktivní výklad by byl podle stěžovatelů v rozporu s účelem a smyslem restitučních zákonů.

Navíc závěr obecných soudů je podle názoru stěžovatelů v rozporu s principem rovnosti občanů a rovné ochrany práv. Čeští občané s pobytem mimo území ČR byli znevýhodněni již tím, že se jim zkrátila lhůta pro uplatnění nároku na finanční náhradu (zatímco pro ostatní občany byla roční, plynula od 1. 7. 1994 do 1. 7. 1995, pro tuto kategorii občanů se zkrátila na 8 měsíců, plynula až od 1. 11. 1994). V důsledku závěru obecných soudů by pak stěžovatelé byli dále omezeni v nemožnosti uplatnit své nároky podle jiného restitučního titulu, pro jejichž uplatnění byla otevřena občanům ČR s pobytem mimo území ČR lhůta až nálezem č. 153/1998 Sb.

Stěžovatelé se proto domnívají, že postupem obou soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na majetek podle čl. 11 Listiny, čím ve svém důsledku obecné soudy porušily i čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého mají soudy poskytovat ochranu právům zákonným způsobem. Stěžovatelé s ohledem na to navrhli, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co Ústavní soud konfrontoval tvrzení stěžovatelů obsažená v ústavní stížnosti s obsahem rozsudku Městského soudu v Praze, který byl k ústavní stížnosti v souladu s ust. § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přiložen, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud totiž neshledal porušení základních práv stěžovatelů, tak jak stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, které spatřovali jednak v tom, že obecné soudy dospěly k závěru o prekluzi nároku stěžovatelů na finanční náhradu a že se nezabývaly námitkami stěžovatelů, podle kterých existovala překážka bránící jejich naturální restituci.

Jak Ústavní soud z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze zjistil, obecné soudy skutečně žalobu stěžovatelů zamítly z důvodů, že stěžovatelé neuplatnili nárok na relutární restituci v prekluzivní lhůtě stanovené zákonem č. 116/1994 Sb.

Stěžovatelé jsou osobami, kterým svědčil restituční nárok vložený do zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, právě ustanovením čl. I bodu 1 zákona č. 116/1994 Sb. Podle tohoto zákona bylo lze restituční nárok uplatnit ve lhůtě do 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona, přičemž lhůta k uplatnění nároku na finanční náhradu za majetek, u něhož nebylo lze naturální restituci realizovat, běžela od účinnosti tohoto zákona po dobu 1 roku. Oprávněné osoby tak mohly restituční nároky uplatnit od 1. 7. 1994, kdy nabyl zákon č. 116/1994 Sb. účinnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé neměli na území ČR trvalý pobyt, vztahoval se na ně nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, vyhlášený pod č. 164/1994 Sb., který s účinností od 1. 11. 1994 zrušil v zákoně o mimosoudních rehabilitacích podmínku trvalého pobytu. Od tohoto okamžiku mohli stěžovatelé restituční nárok uplatnit, a to až do 1. 1. 1995. Současně jim běžela i lhůta k uplatnění nároku na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to až do 1. 7. 1995.

Podle Ústavního soudu proto nelze akceptovat výklad zastávaný stěžovateli, že na jejich postavení dopadá nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 1998, vyhlášený pod č. 153/1998 Sb. Účelem tohoto nálezu bylo otevřít cestu k uplatnění nároku na finanční náhradu osobám, kterým s ohledem na podmínku trvalého pobytu, vůbec nikdy lhůta k uplatnění tohoto nároku neběžela. To však není případ stěžovatelů, kteří - jak uvedeno shora - byli oprávněni k uplatnění svých restitučních nároků, byť pouze po krátkou dobu, a to v období od 1. 11. 1994 do 1. 1. 1995, resp. 1. 7. 1995.

Ústavní soud je proto názoru, že obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že nárok stěžovatelů v době jeho uplatnění již prekludoval. Tím spíše pak nelze v takovém závěru shledávat porušení práva na spravedlivý proces.

Porušení tohoto práva Ústavní soud neshledal ani v tom, že by se obecné soudy nezabývaly námitkami stěžovatelů, podle kterých existovala překážka bránící jejich naturální restituci nemovitostí. Jak Ústavní soud zjistil, tuto skutečnost obecné soudy ve svých rozhodnutích hodnotily, když i z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze se podává, že k privatizaci pouze určitého souboru nemovitostí došlo až v dubnu 1995, tedy poté, co stěžovatelům marně uplynula lhůta k uplatnění naturálního restitučního nároku. Tento závěr pak vylučuje i případnou aplikaci jiného restitučního titulu, než podle zákona č. 116/1994 Sb., neboť i v takovém případě je pro posouzení nároku na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích rozhodující to, zda vydání nemovitostí bránila překážka převodu vlastnického práva ze státu na jiný subjekt.

Ústavní soud pak neshledal v napadených rozhodnutích ani porušení práva na ochranu vlastnictví, neboť jak již v minulosti mnohokráte uvedl, ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se dotýká toliko již konstituovaného vlastnictví (naposledy srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, podle kterého restituční předpisy ve skutečnosti legalizovaly přechod majetku na stát a ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci, pokud oprávněná osoba splní restitučními zákony stanovené podmínky), nikoliv situace, kdy se stěžovatelé teprve domáhají před obecnými soudy osvědčení, že splnili podmínky konstituování vlastnického práva k finanční náhradě stanovené restitučními předpisy. S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2005

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.