I. ÚS 593/07
I.ÚS 593/07 ze dne 25. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. J. M. a Ing. M. M., obou zastoupených Mgr. Hanou Matějkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 6, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 7. 2006, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 15 Co 416/2006, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 597/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 7. 2006, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 15 Co 416/2006, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 597/2006, a to tak, že stěžovatelka J. M. výslovně napadla všechna uvedená rozhodnutí a spolu se stěžovatelem M. M. napadli usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 597/2006.

Úvodem lze uvést, že stěžovatelé zpochybňují celý komplex rozhodnutí týkajících se zejména otázky osvobození od soudních poplatků a zahrnují veškeré námitky do jediné ústavní stížnosti, přičemž směšují napadení konkrétních rozhodnutí, vydaných v různé době.
Ústavní soud postupoval následujícím způsobem.

1) Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, který napadla stěžovatelka, je rozhodnutím soudu prvého stupně, proti němuž bylo přípustné odvolání; o tom byla stěžovatelka rovněž řádně poučena. To však podle obsahu spisu neučinila. Není však možné podat ústavní stížnost, jež směřuje - jako ve zkoumané věci - pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, jelikož nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozsudku jako nepřípustný návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Pouze pro úplnost je třeba dodat, že i když podstatou věci, řešenou dalšími napadenými rozhodnutími, byla žádost o osvobození od soudních poplatků z podaného odvolání, ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím byla zčásti - jak je dále uvedeno - posouzena jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako podaná po lhůtě k podání ústavní stížnosti; proto těmito dalšími rozhodnutími nemůže být zhojen nedostatek ústavní stížnosti, spočívající v nepřípustnosti napadení výše označeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004.

2) Ústavní soud se u dalších napadených rozhodnutí musel zabývat otázkou, zda byla dodržena lhůta k podání ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 3 citovaného zákona ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 20 C 189/2004 vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 15 Co 416/2006, bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva ve vztahu k usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků; s tímto usnesením souvisí i napadené usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, jímž byla stěžovatelka předtím k zaplacení soudního poplatku vyzvána a proti kterému není odvolání přípustné. Zmíněné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 15 Co 416/2006 převzal stěžovatel jako obecný zmocněnec stěžovatelky dne 22. 9. 2006, ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až 5. 3. 2007, tedy po uplynutí uvedené zákonné lhůty.

Kogentní ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona neumožňuje promeškání uvedené lhůty prominout. Proto nezbylo, než ústavní stížnost ve vztahu k těmto usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

3) Pokud jde o usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 597/2006, které napadli oba stěžovatelé, Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím je přípustná, je podaná v zákonné lhůtě a mohl se jí tedy zabývat věcně.

V tomto směru však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Konkrétně šlo o to, že Okresní soud Plzeň- město vyzval usnesením ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004 stěžovatele M. M., jenž jako obecný zmocněnec zastupoval v určité konkrétní právní věci žalobkyni - stěžovatelku J. M., k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve výši 2.380,- Kč. Jelikož soudní poplatek zaplacen nebyl, bylo řízení usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004 zastaveno. Uvedené usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 597/2006, a současně bylo odmítnuto i odvolání stěžovatele M. M., obecného zmocněnce stěžovatelky J. M. proti citovanému usnesení ze dne 15. 9. 2006 jako podané neoprávněnou osobou, neboť jako obecný zmocněnec byl oprávněn činit podání jen v zastoupení stěžovatelky; mimo to proti napadenému usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku není odvolání přípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti k těmto usnesením v podstatě uvádějí, že soud vyzval k zaplacení soudního poplatku zástupce žalobkyně namísto žalobkyně samé a protestují i proti tomu, že určená lhůta tří dnů je extrémně krátká; to i vzhledem ke dvěma dnům pracovního volna (doručeno bylo v pátek, lhůta uplynula v pondělí) a k okolnostem posílání peněz ze zahraničí (Slovensko). Postup soudů, které tvrzená pochybení nenapravily, považují stěžovatelé za porušení principů právního státu a spravedlivého procesu.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Pravomoc Ústavního soudu je ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech orgánů ostatních; to však, jak je výše objasněno, platí pouze za předpokladu, že ústavní stížnost splňuje všechny stanovené formální i obsahové náležitosti a jiné předpoklady.

Ústavní soud konstatuje, že podstata věci - posuzováno komplexně a v kontextu zkoumaného případu - se jeví poněkud jinak, než tvrdí stěžovatelé. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 597/2006, zjistil, že soud prvního stupně nejdříve vyzval stěžovatelku k zaplacení poloviny soudního poplatku z odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 3. 5. 2006, ta však požádala o plné osvobození od placení soudních poplatků, leč její žádosti nebylo vyhověno. Dne 22. 9. 2006 obdržel obecný zmocněnec stěžovatelky M. M. novou výzvu k zaplacení soudního poplatku, ani ten však uhrazen nebyl a proto soud řízení zastavil. Z obsahu spisu je přitom podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatelka si zvolila na základě plné moci zástupce pro celé řízení a s ohledem na § 49 odst. 1 o. s. ř. pak bylo doručováno tomuto zástupci. Pokud byl zástupce stěžovatelky M. M. vyzýván k zaplacení poplatku za stěžovatelku, je třeba mj. vycházet i z celého obsahu příslušného spisu (kdy již jednou předtím byla sama stěžovatelka vyzývána k placení téhož soudního poplatku), i z toho, že její návrh na osvobození od soudních poplatků v plné výši byl pravomocně zamítnut. Podle krajského soudu nelze ani přehlédnout ani to, že předmět sporu a jeho účastníci byli přesně označeni v záhlaví usnesení soudu prvního stupně, čímž byly vyloučeny pochybnosti o tom, v jakém řízení a kým má být soudní poplatek zaplacen.

S výše uvedenými závěry příslušných obecných soudů se lze - s odkazem na uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) - ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny; ani údajná krátká lhůta ani problematika doručování ze Slovenska se nejeví Ústavnímu soudu v daném případě jako zásah do základních práv stěžovatelů; to platí právě i s přihlédnutím k okolnostem věci, neboť stěžovatelé již dlouhou dobu dobře věděli, že soudní poplatek zaplatit musí a jejich snahou bylo dosáhnout osvobození od jeho placení, což se jim nepodařilo.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny argumenty stěžovatelů, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatelů nebylo neústavně zasaženo. K jejich argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak i podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, a nikoliv pouze účelově a izolovaně.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň- město ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004, usnesení Okresního soudu Plzeň- město ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 20 C 189/2004 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 15 Co 597/2006 jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

4) Souhrnně vzato tedy byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) jako podaná po lhůtě stanové zákonem, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustná a zčásti jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.