I. ÚS 589/17
I.ÚS 589/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1036/2016-47 ze dne 8. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel dovolává i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 52 T 165/2015 uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 15 000 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. 67 To 108/2016 bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu zamítnuto jako nedůvodné. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v roce 2013 a počátkem roku 2014 odhalil opakovanou nevěru poškozené, která tak zavdala příčinu rozpadu manželství a rodiny jako zázemí pro jejich tehdy pětiletou dceru. Poškozená proti němu vyvolala trestní řízení účelově, aby mu znemožnila získat dceru do střídavé péče, přičemž stěžovatel je přesvědčen, že vůbec neměl být trestně stíhán. Poškozená na stěžovatele podala trestní oznámení opakovaně, přičemž poprvé orgány činné v trestním řízení žádný trestný čin nezjistily, ba dokonce nedošlo ani k jeho potrestání formou přestupku. K druhému trestnímu oznámení poškozené byla dodána lékařská zpráva o napadení poškozené stěžovatelem, kterou stěžovatel rozporuje. Rovněž stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti v plné moci, kterou poškozená udělila své advokátce. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě orgány činné v trestním řízení porušily svou povinnost podle § 2 odst. 5 trestního řádu, ukládajícího jim, aby objasnily stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Obecné soudy se v rámci dokazování a hodnocení důkazů vůbec nezabývaly autentičností a věrohodností poškozenou předložených emailů, SMS zpráv, WhatsApp zpráv a dalších listinných materiálu (např. fotografií), o které opírají vinu stěžovatele, zda tyto nebyly upravovány. Dle názoru stěžovatele obecné soudy nedostatečně přihlédly k jeho výpovědím, jeho výslech byl veden zcela tendenčně. Stěžovatel polemizuje i se závěry obecných soudů ohledně věrohodnosti svědků. Stěžovatel dále polemizuje s nejednotným soudním výkladem přečinu nebezpečného pronásledování, tzv. stalkingu, a poukazuje na jeho zneužitelnost v rodinně právních sporech. Jemu vytýkané jednání je totiž následkem toho, co poškozená vyvolala svým jednáním.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů a svého jednání ze strany obecných soudů, nicméně nepředkládá žádné argumenty ústavněprávní povahy. Ústavní soud zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.