I. ÚS 587/10
I.ÚS 587/10 ze dne 27. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 9-11, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2009, č. j. 21Co 459/2009-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaného usnesení krajského soudu. Opírá jí zejména o následující důvody:

Stěžovatel tvrdí, že krajský soud vydáním tohoto rozhodnutí porušil principy řádného a spravedlivého procesu, a to čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a konečně i čl. 4 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o jeho odvolání do výroku o jeho povinnosti hradit náklady exekučního řízení. Krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, který rozhodl, že stěžovatel, jakožto oprávněný svým jednáním zavinil zastavení exekuce a je tedy povinen nahradit povinným (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkům) i soudnímu exekutorovi náklady exekučního řízení. Krajský soud své rozhodnutí údajně zdůvodnil tím, že stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce, přestože mohl důvodně očekávat, že vedlejší účastníci učiní v exekučním řízení úkon započtení. Tím měl stěžovatel zavinit zastavení exekučního řízení, neboť při podání návrhu s náležitou mírou pečlivosti a opatrnosti nepostupoval; měl předvídat, že dojde k započtení pohledávek.

Stěžovatel již ve svém odvolání tvrdil, že k právnímu úkonu započtení došlo více než měsíc po podání návrhu na nařízení exekuce; jelikož v době podání návrhu nevěděl, že by povinní učinili jakýkoli úkon směřující k započtení, byl oprávněn návrh podat. Stěžovatel dále poukázal na to, že vedlejším účastníkům poskytl dostatek času k uplatnění úkonu započtení pohledávek a není tedy správný výklad soudu, že nezachoval potřebnou míru pečlivosti.

Stěžovatel dodal, že v napadených usneseních obou soudů došlo k nesprávnému výkladu § 89 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů. Došlo totiž k nezákonnému extenzívnímu výkladu právní normy, neboť v exekučním řádu ani v občanském soudním řádu není výslovně zakotveno pravidlo o zachování míry pečlivosti a opatrnosti při podávání návrhu na výkon rozhodnutí, na něž se oba obecné soudy odvolávají. Postup obecných soudů v tomto případě vykazuje rysy svévole, neboť jejich výklad nemá oporu v zákoně a znamená vybočení z mezí ústavnosti. Nadto se stěžovatel domnívá, že z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že k započtení je třeba učinit určitý právní úkon, tj. nedochází k němu automaticky. Nelze tedy důvodně předpokládat, že pohledávky zaniknou započtením, dokud úkon započtení nebyl skutečně proveden a dokud tedy druhá strana neprojevila navenek svou vůli takový úkon učinit. Obecné soudy proto postupovaly nesprávně, jestliže svá rozhodnutí odůvodňují tvrzením, že stěžovatel měl předpokládal, že úkon započtení bude s velkou pravděpodobností proveden a exekuce bude zastavena. Stěžovatel přitom nebyl povinen zjišťovat, zda k započtení pohledávek skutečně dojde či čekat až se tak stane.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 33 Nc 10023/2008. Zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové svým usnesením z 24. 6. 2009, č. j. 33 Nc 10023/2008-75, zastavil exekuční řízení vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33Nc 10023/2008, výrokem II uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům (povinným) náklady řízení ve výši 11.364,50 Kč a výrokem III stěžovateli uložil povinnost zaplatit pověřenému exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč. V odůvodnění uvedl, že usnesením ze dne 2. 12. 2008, č. j. 33Nc 10023/2008-30, nařídil "exekuci rozhodnutí" Okresního soudu v Prostějově ve spojení s rozhodnutími Krajského soudu v Brně, a to k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 58.808,67 Kč. Dále okresní soud deklaroval zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 5. 2008, č. j 92 T 166/2007-546, byl stěžovatel mj. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a trestným činem podvodu a byla mu mimo jiné uložena i povinnost zaplatit povinným (vedlejším účastníkům - tehdy poškozeným) škodu ve výši 408.000,- Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 5 To 490/2008, bylo odvolání stěžovatele jako obžalovaného zamítnuto. Vedlejší účastníci listinou ze dne 24. 11. 2008 provedli podle § 580 občanského zákoníku zápočet vzájemných pohledávek, a to své pohledávky ve výši 408.000,- Kč proti pohledávce stěžovatele ve výši 58.808,67 Kč. Okresní soud v Hradci Králové tedy uzavřel, že vzájemné pohledávky se setkaly dne 29. 9. 2008 a tímto dnem právo stěžovatele na zaplacení vymáhané pohledávky zaniklo; jsou proto splněny podmínky zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Okresní soud proto exekuci zastavil. Při rozhodování o nákladech exekuce, vycházel jmenovaný soud z ustanovení § 89 exekučního řádu. Přihlédl k tomu, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo a kdo zastavení exekuce zavinil. V daném případě - podle okresního soudu - byl návrh podán v době, kdy již existovalo pravomocné rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu škody, která značně přesahovala výši exekucí vymáhané pohledávky. To, že vedlejší účastníci svoji pohledávku započtou, bylo možné důvodně předpokládat. Pokud za této situace stěžovatel návrh na nařízení exekuce pro vymožení pohledávky podal, nezachoval potřebnou míru pečlivosti a zavinil, že exekuce musela být zastavena. Proto byla povinnost k úhradě nákladů exekuce uložena jemu.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání (srov. č.l. 78 - 80), které směřovalo do výroků II a III, tedy do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit vedlejším náklady řízení a nahradit exekutorovi náklady exekuce. Poukázal na to, že k právnímu úkonu směřujícímu k započtení došlo dne 24. 11. 2008, tedy víc jak měsíc po podání návrhu na nařízení exekuce. Není přitom sporu, že kompenzační projev má účinky zpětné k okamžiku setkání pohledávek, což v tomto případě byl den 29. 9. 2008. V době podání návrhu na nařízení exekuce však prý stěžovatel o žádném úkonu směřujícím k započtení nevěděl a byl tedy oprávněn návrh na nařízení exekuce podat. Podstatné - podle stěžovatele - pro tuto skutečnost je, kdy byl učiněn projev vůle směřující k započtení. Stěžovatel svůj návrh na nařízení exekuce podal až deset dní po setkání pohledávek a tudíž je přesvědčen, že poskytl vedlejším účastníkům dostatečný prostor k uplatnění započtení. Není proto správný názor okresního soudu, že při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou míru pečlivosti. Neexistuje totiž žádná právní souvislost mezi trestně-právním sporem vedeným s vedlejšími účastníky a návrhem na nařízení exekuce.

Krajský soud v záhlaví citovaném rozhodnutí odvolací argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a usnesením z 9. 11. 2009, č. j. 21 Co 459/2009-90, napadené výroky usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I). Dále uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok II). Výrokem III konečně stanovil, že soudní exekutor a účastníci řízení nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého usnesení se v podstatě plně ztotožnil s okresním soudem, a to jak, co se týká skutkových zjištění, tak co do provedeného právního hodnocení. K tomu zejména dodal, že stěžovatel si musel být v době podání návrhu na nařízení exekuce vědom existence protipohledávky vedlejších účastníků ve výši, která značně převyšovala pohledávku jeho. Předpoklad, že se vedlejší účastníci budou v exekuci bránit započtením své pohledávky proti pohledávce vymáhané, aby tak přivodili její zánik a v rovině procesní zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 52 odst. 1 exekučního řádu), hraničil objektivně vzato v době podání návrhu téměř s jistotou. Proto bylo možné po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby před podáním návrhu k této okolnosti přihlédl a zvážil, jak vysoká je míra rizika, že exekuce bude z tohoto důvodu zastavena.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dal opakovaně ve své judikatuře najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, nebo že bylo porušeno jiné základní právo stěžovatele (viz např. nález Ústavního soudu z 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/05, N 65/40 SbNU 647).

Je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Výše řečené neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tím, že údajně nesprávně posoudily jeho procesní zavinění na zastavení exekuce. Tomuto závěru Ústavní soud nepřisvědčuje.

K námitce stěžovatele ohledně jeho podílu na zastavení exekuce - a od toho se odvíjející rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení - poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění rozhodnutí okresního a krajského soudu, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již jen z těchto odůvodnění vyplývá, že obecné soudy (krajský soud nevyjímaje) tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s jejich právními názory, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat - jak již bylo řečeno - pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal.

Námitku stěžovatele, že v právních předpisech není výslovně zakotveno pravidlo o zachování pečlivosti či opatrnosti při podávání návrhu na výkon rozhodnutí, je třeba rovněž odmítnout. Tu stačí poukázat na ustálenou, obecně známou a uznávanou judikaturu obecných soudů, kterou aprobuje i Ústavní soud.

Obecné soudy - se zřetelem ke skutkovým zjištěním - učinily závěr, že stěžovatel zavinil zastavení exekuce. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal; ostatně, právní závěry obecných soudů nejsou v rozporu (co se srovnatelné problematiky týká) ani s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu z 17. 4. 2008, sp. zn. III ÚS 333/07 a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou poukázal soud odvolací).

Ústavní soud dodává, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.