I. ÚS 582/05
I.ÚS 582/05 ze dne 4. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPRING - STAV, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Hálkova 1203/32, zastoupené JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem v Plzni, Božkovská 15, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, č. j. 1 Cmo 280/2003-214 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 32 Odo 595/2005-299, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti MEA MEISINGER, s. r. o. se sídlem v Plzni, Domažlická 180, jako vedlejším účastníkem řízení takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky. Zejména Vrchní soud v Praze (dále také jen "vrchní soud") dle stěžovatelky založil své rozhodnutí pouze na svém přesvědčení, aniž aplikoval zákonnou úpravu, čímž porušil výše cit. ustanovení Ústavy České republiky, dle kterých je jeho povinností rozhodovat v mezích zákona tak, aby byla hájena základní lidská práva a svobody. Stěžovatelka uvádí, že vrchní soud dospěl k závěru, že smlouva o dílo uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem postrádá podstatnou náležitost smlouvy, když mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nedošlo k ani jednomu ze tří možných cenových ujednání ve smyslu § 536 odst. 3 obchodního zákoníku, který stanoví, že cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.

Stěžovatelka má za to, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces, neboť na rozdíl od vrchního soudu považuje předmětnou smlouvu o dílo za platnou v souladu s právními předpisy a zejména s ustanovením § 536 odst. 3 obchodního zákoníku. Stěžovatelka nesouhlasí také se závěrem Nejvyššího soudu, že v předmětné smlouvě nebyl způsob určení ceny sjednán. Dle stěžovatelky z článku 3.3 smlouvy jednoznačně vyplývá, jakým způsobem bude cena určena, byť s ohledem na složitost díla nebyla cena určena zcela exaktně. Stěžovatelka současně upozorňuje na ustanovení § 546 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě, není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§ 536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Toto ustanovení dle stěžovatelky vyvrací právní názor vrchního soudu, který z důvodu neurčitosti cenového ujednání považuje předmětnou smlouvu za dílo neplatnou. Dle stěžovatelky byl způsob určení ceny díla sjednán v čl. 3.1. a) smlouvy o dílo ve smyslu § 536 odst. 3 obch. zák., a to dle specifikovaných podkladů, s ohledem na předmět plnění však na základě takového způsobu určení nebylo možné přesně určit fixní cenu díla. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že z ustanovení čl. 3.1., 3.2., 3.3., 3.4. a 3.5. smlouvy vyplývá, že cena pro fakturaci bude stanovena podle skutečně provedených prací a jednotkových cen přiložených ke smlouvě, s přípočtem inflace. Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že ze strany vedlejšího účastníka došlo k uznání závazku ve výši stanovené způsobem určeným ve smlouvě a vedlejší účastník tedy tuto výši ceny ani způsob jejího určení v době uznání závazku nezpochybňoval. Stěžovatelka tedy nesouhlasí s postupem vrchního soudu, který se vzhledem ke svým výše uvedeným závěrům ohledně neurčitosti cenového ujednání nezabýval námitkami účastníků řízení vznesenými v průběhu řízení. Vrchní soud tak nedostál dle stěžovatelky své povinnosti dané ustanovením § 212 o. s. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně projednat v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání tohoto rozhodnutí.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.

Relevantní znění dotčených článků je následující.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky zní: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Čl. 90 Ústavy České republiky zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 28 Cm 1114/99, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2003, č. j. 28 Cm 1114/99-135, bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 13.887.627,30 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku), do výše 13.039.067,50 Kč s příslušenstvím soud návrh stěžovatelky zamítnul (výrok II. rozsudku). Proti výroku I. tohoto rozsudku podal vedlejší účastník dne 29. 5. 2003 odvolání, téhož dne podala odvolání stěžovatelka proti výroku II. rozsudku. Stěžovatelka v odvolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smlouvy o dílo pro nedostatek ujednání o ceně díla, smlouvu o dílo ze dne 13. 10. 1994 považuje stěžovatelka za platnou, neboť obsahuje v čl. 3.1., 3.2., 3.3., 3.4 a 3.5. zcela jasná ujednání o ceně. Stěžovatelka v odvolání dále namítala, že měly být provedeny důkazy, které navrhovala, a které byly soudem prvního stupně zamítnuty. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č. j. 1 Cmo 280/2003-214, potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení 10.005.642,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. III., IV. a ve výroku č. II. v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení 3.033.425,- Kč, v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Proti výroku I. tohoto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 16. 8. 2004 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 32 Odo 595/2005-299, jako nepřípustné odmítnuto.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo, a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Pokud jde o část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, zde je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, č. j. 1 Cmo 280/2003-214, tedy do obou jeho výroků. Jak již bylo výše uvedeno, výrokem II. napadeného rozsudku odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. III., IV. a ve výroku č. II. v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení 3.033.425,- Kč, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této části napadeného rozsudku odvolacího soudu není tedy ještě spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem pravomocně ukončen. Soudní řízení ve věci vedené před Krajským soudem Plzni pod sp. zn. 28 Cm 1114/99 dále pokračuje, z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen v této části předčasně podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud je tedy oprávněn s ohledem na výše uvedené skutečnosti přezkoumat pouze výrok I. odvolacího soudu, kterým soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení 10.005.642,50 Kč s 17% úrokem z prodlení od 26. 4. 1996 do zaplacení. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud, který se v této části ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, tak, že předmětná smlouva s ohledem na absenci podstatné části smlouvy platně nevznikla, takový nedostatek přitom nelze reparovat výkladem úkonů stran. Proto odvolací soud dovodil, že "není nutné věnovat pozornost jiným argumentům účastníků, vzneseným v příslušném směru v průběhu řízení". Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka v podstatě nesouhlasí s právními závěry soudů nalézacího a odvolacího, opakuje přitom námitky, které již uplatnila v předchozím řízení. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky tak spočívá v polemice s právním názorem obecných soudů, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, případně další ústavně zaručená práva namítaná stěžovatelkou. Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Dle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V dané věci Ústavní soud po prostudování spisového materiálu rozpor s ustanovením čl. 132 o. s. ř. v postupu obecných soudů neshledal. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Soud prvního i druhého stupně shodně uzavřely, že pokud předmětná smlouva o dílo neobsahovala podstatné náležitosti dle § 536 obchodního zákoníku, tedy předmět díla a určení ceny, nebo vymezení způsobu jejího určení, popřípadě projev účastníků uzavřít smlouvu bez určení ceny, nebyla uzavřena platně. Ke stejnému závěru dospěl také dovolací soud, který k dovolacím námitkám stěžovatelky, které se v podstatě shodovaly s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, uvedl, že předmětná smlouva neobsahuje projev vůle účastníků uzavřít smlouvu bez určení ceny, neboť vůle účastníků směřovala k ujednání předběžné ceny díla. Ohledně tvrzení stěžovatelky, že cena byla v určité části smlouvy stanovena dle nabídkových cen včetně jednotkových cen uvedených v příslušné tabulce, Nejvyšší soud konstatoval, že tento způsob určení ceny díla se netýkal způsobu určení ceny celého díla, neboť se netýkal určení ceny vnitřních instalací. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že pokud v daném případě nebyla sjednána fixní cena díla a ani způsob určení ceny díla ohledně celého díla a projev účastníků smlouvy nesměřoval k uzavření smlouvy bez fixní ceny, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nepovažoval předmětnou smlouvu za platně uzavřenou smlouvu o dílo ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku. Nejvyšší soud také k námitce stěžovatelky poukázal na skutečnost, že na danou věc nelze aplikoval ustanovení § 546 obchodního zákoníku, neboť sama stěžovatelka uvedla, že ve smlouvě byl sjednán způsob určení části ceny díla, čímž potvrzuje, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy o dílo bez určení ceny díla. Závěry odvolacího soudu tedy nepovažoval Nejvyšší soud za učiněné v rozporu s hmotným právem a vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá dle Nejvyššího soudu ani judikatorní význam, dovodil Nejvyšší soud, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v daném rozsahu po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky v části, která směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.