I. ÚS 579/05
I.ÚS 579/05 ze dne 24. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele IPT - metals, spol. s r. o., se sídlem Praha, Dolní Měcholupy, Ke Kablu 289, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze, Americká 18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2005, č. j. 6 Afs 17/2004-96, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.

Stěžovatel má za to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť mu postupem Nejvyššího správního soudu nebyla poskytnuta soudní ochrana ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní porušení svých ústavně zaručených práv pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nezohlednil podstatné skutečnosti, které byly v rámci předchozích řízení stěžovatelem tvrzeny a řádně prokázány. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že částka 117.187,50 Kč, která představuje nájemné za užívání nebytových prostor na adrese Praha 1, Rytířská 12 za měsíce leden až březen 1996, nepředstavuje výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů stěžovatele ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má za to, že není podstatné, že v pronajatých prostorách v rozhodné době nepodnikal, nýbrž za rozhodující spatřuje skutečnost, že by nemohl docílit příjem z převodu nájemních práv a povinností k těmto nebytovým prostorám ve prospěch společnosti ODKOLEK, a. s., pokud by řádně nehradil nájemné za užívání předmětných nebytových prostor. Dle stěžovatele tedy obecné soudy pochybily, když nepřihlédly k zásadním tvrzením stěžovatele a jím předloženým důkazům, vztahujícím se k přímé souvislosti mezi existencí nájemního vztahu k předmětným nebytovým prostorám a k později dosaženému výnosu z převodu nájemního práva k těmto prostorám ve prospěch společnosti ODKOLEK, a. s. Tím, že se soudy takovou kauzální souvislostí nezabývaly, došlo dle stěžovatele ke zvýhodnění procesního postavení vedlejšího účastníka, neboť z takového postupu soudů je zřejmý "zcela odlišný pohled a důraz uvedeného soudu na tvrzení stěžovatele a důkazy předložené stěžovatelem v porovnání s významem, které soudy přiložily tvrzením Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu".

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 90 Ústavy České republiky: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 671/2002, který si Ústavní soud vyžádal, a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynuly následující skutečnosti:

Správce daně při daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za roky 1995 až 1997 zjistil, že stěžovatel jako nájemce uzavřel s pronajímatelem - Hygienickou stanicí hlavního města Prahy smlouvu o nájmu nebytových prostor, pode níž v období ledna až března 1996 užíval nebytové prostory v Rytířské ulici v Praze. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 12. 1994 do 30. 11. 2009. Dne 5. 4. 1996 byla mezi stěžovatelem a společností ODKOLEK, a. s., uzavřena smlouva, podle níž stěžovatel na tuto společnost převedl své právo vyplývající ze shora uvedeného nájemního vztahu oproti platbě 5 500 000 Kč ve prospěch stěžovatele za zhodnocení předmětu nájmu. Stěžovatel podal správci daně vyjádření, podle něhož provoz kavárny v Rytířské ulici byl ztrátový, a proto bylo rozhodnuto o uzavření provozovny a o převedení práv stěžovatele na třetí osobu. Správce daně dospěl k závěru, že výdaj stěžovatele na nájemné za měsíce leden až březen roku 1996 není výdajem ve smyslu § 24 zákona o dani z příjmů a dodatečným platebnímu výměrem č. j. 122829/00/006511/5019 ze dne 27. 4. 2000 vyměřil stěžovateli daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 112 710 Kč. Stěžovatelovo odvolání vedlejší účastník zamítl, neboť se věcně ztotožnil se závěry, jaké učinil správce daně rozhodující v I. stupni daňového řízení. Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Svůj závěr soud opřel o skutečnost, že v období měsíců leden až březen 1996 stěžovatel v předmětných nebytových prostorách nepodnikal ani nevyvíjel jinou činnost a neúčtoval o příjmech vztahujících se k těmto prostorám, v prostorách byl umístěn majetek jiného subjektu. Stěžovatel měl podle smlouvy o nájmu užívat nebytové prostory jako kavárnu, aniž by měl k takové činnosti podnikatelské oprávnění. Pokud jde o příjem stěžovatele od společnosti ODKOLEK, a. s., ten souvisí s výdaji, které stěžovatel vynaložil na rekonstrukci, nikoli s výdaji vynaloženými na nájem těchto prostor stěžovatelem v období měsíců ledna až března 1996. Rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen dne 13. 8. 2003, ten jej napadl kasační stížností dne 27. 8. 2003. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost zamítnuta. V odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že mezi výdaji a očekávanými příjmy, jež mají vynakládané výdaje daňovému subjektu přinést, musí existovat přímý a bezprostřední vztah, v opačném případě se pojmově nemůže jednat o výdaje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů. Za situace, kdy stěžovatel v období měsíců leden až březen 1996 v předmětných nebytových prostorách nepodnikal ani přímo nevyvíjel jinou činnost, což v řízení o kasační stížnosti nijak nezpochybňuje, by muselo být za podmínek vyplývajících z § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, prokázáno, že k prostorám, za které stěžovatel nájemné platil, se vázal výkon určité činnosti, který byl uskutečňován právě za účelem budoucího příjmu, bez ohledu na to, zda příjem měl byl realizován v období totožném s obdobím, ke kterému se vztahují výdaje, či v období následujícím. Tak se však v daném případě nestalo, když v průběhu daňového řízení stěžovatel netvrdil, že by si předmětné prostory najal za účelem jejich zhodnocení a převedení práv na třetí osobu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že by nebylo přihlédnuto k jeho tvrzením a jím předloženým důkazům, oproti tvrzením předloženým vedlejším účastníkem. Své stanovisko, že výdaj na nájemné za nebytové prostory, které se následně staly předmětem zdanitelného příjmu, je výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení tohoto zdanitelného příjmu, uvedl stěžovatel již v žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 7. 2002, č. j. FŘ - 9288/12/00. V této žalobě také stěžovatel vyložil skutkové okolnosti vztahující se k jeho právní věci. Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že se v řízení před Městským soudem v Praze o žalobě stěžovatele konalo ústní jednání, při kterém měl stěžovatel možnost sdělit soudu veškeré své námitky, relevantní skutečnosti a návrhy. Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze je pak zřejmé, že soud při svém rozhodování vycházel z žalobních námitek stěžovatele, z vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě, stanovisek účastníků sdělených při ústním jednání a obsahu správního spisu. Ze závěru soudu pak není nikterak zřejmé, že by snad soud při svém rozhodování přikládal větší váhu tvrzením vedlejšího účastníka oproti tvrzením stěžovatele, případně se některými tvrzeními stěžovatele nezabýval vůbec. Naopak z obsahu odůvodnění je zcela zřejmé, že soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nemá v obchodním rejstříku jako svůj předmět podnikání uvedenu hostinskou činnost, ani žádnou jinou činnost, která by jej k provozování kavárny opravňovala, výdaj na nájemné z nebytových prostor, užívaných žalobcem k jiné činnosti než k předmětu podnikání, případně neužívaných vůbec, není výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a nemůže být tudíž odečten ze základu daně pro stanovení výše daně z příjmů stěžovatele. Na témže místě se soud zabýval i námitkou stěžovatele ohledně souvislosti mezi zaplaceným nájemným a dosažením příjmu ve výši. 5 500 000 Kč, zde soud dospěl k závěru, že uvedený příjem souvisí s výdaji, které stěžovatel vynaložil na rekonstrukci předmětných prostor, nikoli s výdaji vynaloženými na nájem těchto prostor (čl. l. 60).

Ústavní soud také neztotožnil s námitkou stěžovatele, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nezohlednil podstatné skutečnosti, které byly v rámci předchozích řízení stěžovatelem tvrzeny a řádně prokázány. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí podrobně zabývá souvislostí mezi stěžovatelem vynaloženými výdaji na nájemném a dosaženým příjmem ve výši 5 500 000 Kč. Nejvyšší správní soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že podle tvrzení stěžovatele provoz kavárny v Rytířské ulici byl ztrátový, a proto bylo rozhodnuto o uzavření provozovny a o převedení práv stěžovatele na třetí osobu, nájem byl tedy dle stěžovatele sjednán (a nájemné tedy bylo hrazeno) k využití prostor za účelem dosažení zdanitelných příjmů z provozování kavárny, i když stěžovatel neměl oprávnění k takové činnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti přihlédl k námitce stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, podle níž se prozatím jednalo pouze o podnikatelský záměr a nikoli o výkon činnosti, takové tvrzení však dle Nejvyššího správního soudu odporuje stěžovatelovu tvrzení, že provoz kavárny v Rytířské ulici byl ztrátový, a proto bylo rozhodnuto o uzavření provozovny a o převedení práv stěžovatele na třetí osobu. Přisvědčit námitce stěžovatele by bylo možno dle Nejvyššího správního soudu za přistoupení dalších okolností pouze tehdy, pokud by stěžovatel sám kavárnu v období měsíců ledna až března 1996 provozoval a pro její ztrátový provoz byla jeho práva z nájemní smlouvy převedena, kavárnu však stěžovatel neprovozoval. Z právě uvedeného Nejvyšší správní soud dovozuje, že stěžovatelem namítaný příjem od společnosti ODKOLEK, a. s., by mohl přímo souviset nejvýše s výdaji, které stěžovatel vynaložil na rekonstrukci, nikoli s výdaji vynaloženými na nájem těchto prostor stěžovatelem v období měsíců ledna až března 1996. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že soud nepostupoval způsobem, kdy by přistupoval odlišným způsobem k tvrzením stěžovatele a vedlejšího účastníka, ostatně v dané věci bylo předmětem kasační stížnosti nesprávné posouzení právní otázky soudem prvního stupně. Obecné soudy přihlížely k tvrzením stěžovatele a jím předloženým důkazům, vztahujícím se k přímé souvislosti mezi existencí nájemního vztahu k předmětným nebytovým prostorám a k později dosaženému výnosu z převodu nájemního práva k těmto prostorám ve prospěch společnosti ODKOLEK, a. s., dospěly však k odlišnému závěru, než jaký zastává stěžovatel, což ovšem nečiní postup obecných soudů protiústavní.

Podstatou ústavní stížnosti je tak nesouhlas stěžovatele se závěrem Nejvyššího správního soudu, že výdaj stěžovatele na nájemné za měsíce leden až březen roku 1996 není výdajem ve smyslu § 24 zákona o dani z příjmů. Na tomto místě však Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Zásah Ústavního soudu by tak byl odůvodněn pouze v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Pokud stěžovatel namítá, že postupem soudu byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky, Ústavní soud je toho názoru, že zmíněný článek týkající se způsobu výkonu soudní moci vyjadřuje jeden ze základních postulátů právního a politického systému České republiky. Rozhodnutím soudu nemohlo být do těchto charakteristik státu zasaženo.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.