I. ÚS 578/05
I.ÚS 578/05 ze dne 10. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného JUDr. Františkem Horákem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 24, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 Azs 337/2004-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ministerstvo vnitra ČR - odbor azylové a migrační politiky (dále jen "MV ČR") rozhodnutím ze dne 13. 9. 2000, č.j. U-2426/VL-14-P17-2000, neudělilo A. Č. (dále jen "stěžovatel") z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních § 12, § 13 odst. 1, odst. 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), azyl. Současně uvedlo, že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

MV ČR poukázalo na to, že z průběhu správního řízení vyplývá, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu je obava z návratu na Ukrajinu, neboť prý tam měl národnostní problémy a byl nespokojen s celkovou politickou situací v zemi. Z jeho výpovědi vyplynulo, že jako občan ruské národnosti pociťoval diskriminaci ze strany ukrajinských obyvatel, měl problémy při studiu na vysoké škole (byv upozorněn na to, aby se naučil ukrajinsky), byl nespokojen s nacionalisticky laděnými přednáškami z ukrajinské historie, v roce 1993 byl fyzicky napaden třemi osobami (poté co jim na jejich dotaz odpověděl rusky), odmítl podpis nové vojenské přísahy, vadila mu ukrajinská mentalita (neboť prý nemohl nosit dlouhé vlasy a náušnici). Uvedl, že problémy na Ukrajině působí ukrajinská nacionalistická armáda (UNAUNSO), prezident, vláda a milice nevystupují proti nacionalistické politice; v případě návratu na Ukrajinu se obává uvěznění, neboť během pobytu v ČR pozbyl v důsledku odcizení doklady. Na Ukrajinu se již vrátit nechce a návrh na zahájení řízení o udělení azylu v roce 1998 (odkdy se zdržuje na území ČR; když předtím pobýval na území ČR v letech 1996 - 1997) nepodal proto, že o této možnosti nevěděl. V ČR pracuje příležitostně.

MV ČR hodnotilo, zda skutečnosti uváděné stěžovatelem lze posoudit jako důvod udělení azylu ve smyslu § 12 písm. a), b) zákona o azylu. MV ČR uvedlo, že stěžovatelovu žádost posuzovalo na podkladě informací, které shromáždilo v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině (pozn.: vycházelo ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 1999 - ze dne 25. 2. 2000; MZV ČR č.j.: 302.845/98-KO/05; MZV ČR č.j.: 121.512/99-LP) a konstatovalo, že údaje uvedené stěžovatelem zcela nekorespondují s informacemi obsaženými v citovaných materiálech; navíc prý stěžovatel "neposkytl žádné věrohodné údaje, na základě nichž by se správní orgán mohl domnívat, že právě on byl ve své zemi nějakým závažným způsobem perzekuován z důvodu své ruské národnosti, ke které se hlásí". MV ČR na základě uvedené Zprávy a informací MZV nedošlo k závěru, že by občané, hlásící se k ruské národnosti, byli na Ukrajině diskriminováni. Problémy, které stěžovatel popsal, nelze považovat za pronásledování, pokud není současně naplněn některý ze zákonem taxativně vymezených důvodů. Vzhledem ke sdělení stěžovatele nelze předpokládat naplnění těchto zákonných podmínek, neboť stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by MV ČR došlo k závěru, že byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů. MV ČR, které neshledalo, že by stěžovatel splňoval zákonné podmínky udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, dále uvedlo, že nejsou splněny ani podmínky udělení azylu podle § 13 a §14 citovaného zákona.

MV ČR se zabývalo výpověďmi stěžovatele také z hlediska překážek vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, porovnalo je s výše uvedenými informacemi a nedospělo k závěru, že by sám stěžovatel náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování. MV ČR uzavřelo s tím, že existenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu neshledalo.

Ministr vnitra ČR (dále jen "ministr") rozhodnutím o rozkladu ze dne 16. 1. 2001, č.j. OAM-574/AŘ-2000, citované rozhodnutí MV ČR o neudělení azylu ve smyslu § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř."), potvrdil a rozklad zamítl.

Ministr v odůvodnění uvedl, že stěžovatel v podaném rozkladu neuvedl žádné nové skutečnosti a toliko zpochybnil hodnocení svého případu MV ČR. V řízení nebylo zjištěno, že by byli Rusové na Ukrajině diskriminováni kvůli své národnosti. Neexistují důkazy o vážném rusko-ukrajinském napětí (kromě Krymu, kde však stěžovatel nežil). Rusové tvoří na Ukrajině největší národnostní menšinu - 22 % z celkové populace. Práva národnostních menšin jsou garantována ukrajinskou ústavou. I když stěžovatel nesouhlasil s politikou ukrajinské vlády, se státními orgány žádné problémy neměl. Ministr proto (po zhodnocení výpovědí účastníka řízení učiněných v prvním stupni řízení a informací o zemi jeho původu) shledal, že MV ČR jako orgán prvého stupně postupovalo a rozhodlo správně a s jeho posouzením případu v podstatě souhlasil. Ministr neshledal ani důvody udělení azylu podle ustanovení §§ 12, 13 a 14 zákona o azylu, ani existenci překážky vycestování podle § 91 citovaného zákona.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, č.j. 36 Az 411/2003-39, správní žalobu proti citovanému rozhodnutí ministra vnitra zamítl (ve výrokové části I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části II.) a určil odměnu stěžovatelova advokáta (ve výrokové části III.).

Krajský soud poukázal mimo jiné na obsah správního spisu, podle něhož stěžovatel sám žádné důkazy nenavrhoval a s ohledem na jím uváděné okolnosti (nesouhlas s politikou ukrajinské vlády a občasné problémy související s užíváním ruského či ukrajinského jazyka na tom kterém území, kde právě pobýval a problém svobody projevu ve vztahu ke svému zevnějšku) nebylo ani důvodu další důkazy v řízení provádět. Krajský soud proto dovodil, že ojedinělé skutky, které stěžovatel popisoval, nelze hodnotit jako pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, ani z nich nelze usoudit na odůvodněný strach z pronásledování stěžovatele z důvodu rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině, či pro zastávání určitých politických názorů ve státě. Stěžovatelem uplatněné důvody správní orgán podrobně hodnotil z pohledu § 12 zákona o azylu a své rozhodnutí odůvodnil; udělení azylu ve smyslu § 13 zákona o azylu v souzené věci pak u stěžovatele nepřipadá v úvahu, neboť je svobodný, bezdětný a k nikomu nemá vyživovací povinnost. Krajský soud k ustanovení § 14 zákona o azylu (navíc) uvedl, že na udělení azylu z tohoto důvodu stěžovatel nemá právní nárok a jeho udělení je závislé na uvážení správního orgánu. Co se týče neexistence překážek vycestování, odkázal správní soud na odůvodnění rozhodnutí MV ČR, se kterým se ztotožnil.

Krajský soud (pro úplnost) odkázal na ustálenou judikaturou formulovaný účel přiznání azylu, který vychází z podstaty azylového práva a na skutečnost, že "je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svém území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka - nepatří do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR" (usnesení ÚS ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03). Krajský soud proto dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a správní žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č.j. 3 Azs 337/2004-84, stěžovatelovu kasační stížnost proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl, rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti a přiznal odměnu stěžovatelovu advokátovi za jeho zastupování.

Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") poukázal na správní spis, z něhož zjistil, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by stěžovateli svědčil jakýkoli z důvodů udělení azylu uvedený v 12 zákona o azylu a uvedl, že obecnou nespokojenost žadatele o azyl se situací v zemi původu nelze považovat za azylově relevantní důvod; stěžovatel ostatně ve správním řízení ani nenaznačil, že by na Ukrajině uplatňoval svá politická práva a svobody a že by byl pro tuto skutečnost vystaven jakékoli perzekuci či nátlaku. Jestliže v kasační stížnosti dovozuje svou obavu z pronásledování z důvodu náboženství, pak tato skutečnost nebyla ve správním řízení vůbec zmíněna a správní orgán se jí tedy nemohl zabývat. NSS (konkrétně) dále uvedl, že podklady shromážděné ve správním spise nenasvědčují závěru o stěžovatelově pronásledování z důvodu jeho národnosti. NSS poukázal i na politicky konformní povahu stěžovatelova chování na Ukrajině, což ostatně potvrdil i on sám. NSS proto souhlasil se závěrem správního orgánu o nenaplnění zákonných podmínek udělení azylu podle § 12 zákona o azylu a uvedl, že tuto právní otázku posoudil správně i krajský soud. Vzhledem k tomu, že zákonnost ostatních výroků správního rozhodnutí stěžovatel v kasační stížnosti nerozporoval, zamítl NSS námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s.ř.s. jako nedůvodnou. NSS konečně neshledal ani naplnění důvodu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s.ř.s., neboť nezjistil porušení stěžovatelem označených ustanovení s.ř.; z protokolu o pohovoru ve správním řízení totiž vyplývá, že měl možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, se způsobem jejich zjištění, stejně jako měl možnost navrhnout jejich doplnění. Skutečnost, že stěžovatel tuto možnost odmítl a že byl seznámen s těmito podklady až v rámci rozhodnutí, nemůže být - za této situace - přičítána k tíži žalovaného. NSS neshledal ani porušení § 32 odst. 1 s.ř., neboť ze správního spisu a ze správního rozhodnutí zjistil, že žalovaný vyšel při posouzení návrhu stěžovatele předně z jeho vlastních tvrzení, které konfrontoval s relevantními informacemi. Stejně tak nelze správnímu orgánu vytýkat, že si neopatřil dodatečné důkazy, jestliže stěžovatel žádné takové důkazy nepředložil, neoznačil a neuvedl, a to ani v kasační stížnosti; navíc ani nepoukázal na to, co a jakým způsobem by prostřednictvím nich mělo být prokazováno. NSS, který nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, ji proto podle § 110 odst. 1 s.ř.s. zamítl.

II.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č.j. 3 Azs 337/2004-84, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v prvé řadě vytýká správním orgánům, že neúplně a nepřesně zjistily skutkový stav věci (§ 32 odst. 1 s.ř.), že se nezabývaly jeho poukazy na pronásledování pravoslavného náboženství na Ukrajině, neověřily si jeho tvrzení o působení nacionalistických organizací na Ukrajině a porušily tak ustanovení § 32 odst. 1 s.ř. Vedle toho porušily také ustanovení § 32 odst. 2 s.ř., neboť mu nebyla dána možnost vyjádřit se před správními orgány k podkladům pro rozhodnutí a ke způsobům jejich zjištění, případně navrhnout jejich doplnění.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že Zpráva Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 1999 - ze dne 25. 2. 2000 mimo jiné také uvádí oblasti, ve kterých není dodržována Ústava Ukrajiny, poukazuje na špatné poměry ve věznicích a v armádě, na skutečnost, že se nedaří potlačovat korupci a konečně také na nebezpečí zneužití jemu odcizených ukrajinských dokladů. Stěžovatel se domnívá, že byla jasně prokázána jeho diskriminace z důvodů národnostních a náboženských. V případě informací MZV ČR č.j.: 302.845/98-KO/05 a MZV ČR č.j.: 121.512/99-LP stěžovatel uvádí, že tyto zprávy nelze hodnotit izolovaně bez souvislosti s jeho postavením a bez posouzení a dovození všech jím uváděných skutečností. Stěžovatel má dále za to, že Krajský soud v Brně (stejně jako NSS) nevzal v úvahu jeho námitky, že si správní orgán neopatřil všechny potřebné podklady pro rozhodnutí, a NSS toliko poukázal na nedůvodnost jeho námitek s odkazem na ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s.ř.s.

Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu a rovnost lidí v důstojnosti i v právech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 43 Listiny podle něhož Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Stěžovatel tvrdí, že nevyhovění jeho oprávněné žádosti na poskytnutí azylu vede k nerovnosti s ostatními lidmi žijícími v ČR a že dochází k pošlapávání jeho důstojnosti jako neplnoprávného jednotlivce žijícího na území ČR. Stěžovatel konečně poukázal na to, že napadeným rozsudkem NSS bylo rozhodováno proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, ovšem v řízení a v rozhodnutí Krajského soudu v Brně (napadeného kasační stížností) byl žalován ministr vnitra ČR, tj. jiný žalovaný než ten, který je uveden v rozsudku NSS.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č.j. 3 Azs 337/2004-84, zrušil. Dále požádal Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť má omezené povolení k pobytu a hrozí mu, že by mohl být bez odkladného účinku napadeného rozsudku NSS vyhoštěn. Stěžovatel z důvodu nemajetnosti požádal i o ustanovení advokáta "ex officio", popř. o rozhodnutí dle § 83 zákona o Ústavním soudu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými (správními) soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (práva na spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými (správními) soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Ze správního spisu v prvé řadě vyplývá, že již oba správní orgány se stěžovatelovou věcí důkladně zabývaly. Spis zahrnuje všechny podstatné skutečnosti od zajištění tlumočníka pro stěžovatele, prohlášení o převzetí poučení a vedení řízení o udělení azylu v jazyce ruském, žádost o politicky azyl (odůvodněný špatnou politikou ukrajinské vlády, národnostní otázkou a nesložením ukrajinské vojenské přísahy), návrh na zahájení řízení o udělení azylu, protokol o pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR ze dne 30. 8. 2000 (poznámka: v němž popsal výše uvedené potíže v zemi původu s výjimkou náboženského pronásledování). Při tomto pohovoru byl stěžovatel také seznámen s podklady, z nichž bude MV ČR při posuzování jeho návrhu vycházet; mezi nimi byly mimo jiné uvedeny i zmíněné materiály MZV USA a MZV ČR. Stěžovatel současně výslovně uvedl, že se nechce seznámit s obsahem těchto podkladů, byl upozorněn na právo vyjádřit se k nim, k jejich zjištění a případně navrhnout jejich doplnění. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se správní soudy náležitě nezabývaly argumenty, které přednesl. Z odůvodnění obou rozsudků pak zřetelně a konzistentně vyplývá, jakými úvahami byly oba soudy vedeny. Odůvodnění obou rozsudků je zcela dostačující a oba soudy se s argumentací stěžovatele náležitě vypořádaly. Lze jen dodat, že se jeho argumentace (ač se jí náležitě zabývaly MV ČR, ministr vnitra, Krajský soud v Brně a konečně také Nejvyšší správní soud) stále jen opakovala a v konečné fázi ji stěžovatel použil také v odůvodnění ústavní stížnosti Stěžovatelem uplatněné důvody však z obsahu spisu nevyplývají, neboť nebylo prokázáno, že by byl na Ukrajině pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Podmínky § 43 Listiny, jehož se dovolává, tedy v souzené věci splněny nebyly.

Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelovu úvahu o porušení jeho ústavně zaručeného práva na svobodu a rovnost lidí, pokud se týž domnívá, že odepírání jeho "oprávněné žádosti" (poznámka: jejíž oprávněnost - jak uvedeno výše - se však stěžovateli před orgány veřejné moci prokázat nepodařilo) vede k nerovnosti s ostatními lidmi žijícími na území ČR. Stěžovatelův odkaz na čl. 1 Listiny je v tomto případě (tj. s poukazem na ostatní lidi žijící na území ČR) zavádějící, neboť v daných souvislostech (tj. v řízení o udělení azylu) by se muselo jednat o porušení principu rovnosti toliko ve vztahu k cizincům, kterým Česká republika poskytuje azyl z důvodů jejich pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Podmínky udělení azylu jsou stanoveny v zákoně o azylu a jsou předmětem posouzení u každého jednotlivého uchazeče o azyl v řízení o jeho poskytnutí. K porušení rovnosti proto nedochází, jestliže cizinci (a pouze cizinci, nikoliv tedy komukoli z lidí žijících na území ČR), jenž nesplňuje příslušné podmínky, není azyl udělen.

Rovněž stěžovatelův poukaz na to, že napadeným rozsudkem NSS bylo rozhodováno proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, byť v řízení a v rozhodnutí Krajského soudu v Brně (napadeného kasační stížností) byl žalován ministr vnitra ČR, tj. jiný žalovaný než ten, který je uveden v rozsudku NSS, nelze považovat za rozhodný důvod, který by měl svědčit v jeho prospěch. NSS si o této otázce učinil úsudek sám, předmět řízení zaměněn nebyl a v každé fázi řízení před krajským soudem v Brně i před NSS bylo jasné, že napadeným rozhodnutím je konečně rozhodnutí ministra vnitra ČR o rozkladu ze dne 16. 1. 2001, č.j. OAM-574/AŘ-2000. Ostatně, ani sám stěžovatel neuvádí, které jeho základní právo mělo být uvedeným způsobem porušeno.

Ústavní soud uzavírá, že v právních závěrech obou soudů neshledal ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani postup svévolný. Jak již bylo uvedeno, správní soudy jasně a přesvědčivě uvádějí důvody, které je vedly k jejich rozhodnutí. To se týče zejména NSS, jehož rozhodnutí bylo výslovně napadeno. Ústavní soud zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) není věcí výkladu Ústavního soudu a ústavněprávní dimenze nedosahuje.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud se za této situace návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí NSS již nezabýval.

Poněvadž byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo možné rozhodnout, že by měl náklady na zastoupení stěžovatele platit stát (§ 83 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na ustanovení advokáta Ústavním soudem ex officio a odkazuje v této souvislosti na svou opačnou rozhodovací praxi (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97 In Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 411n.) a na komentářovou literaturu (srov. Filip, J., Hollander, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 107).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2006

František Duchoň předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.