I. ÚS 577/05
I.ÚS 577/05 ze dne 23. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ATLANTIR transport, v. o. s., se sídlem Novosedlice, Valentinská 97/1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2005, čj. 5 A 127/2002 - 42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto, že "nesouhlasí s právním posouzením, které provedl Nejvyšší správní soud." Nejvyšší správní soud označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 25. 7. 2002, čj. 25569/02 - 11, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2002, čj. 3920/02 - 0. Označeným rozhodnutím celní ředitelství nepovolilo obnovu řízení o celním deliktu stěžovatelky podle § 298 odst. 1 celního zákona. Stěžovatelka se tohoto deliktu podle původního rozhodnutí Celního úřadu Teplice ze dne 7. 9. 2001 dopustila tak, že na pohraničním Celním úřadu Folmava nepřihlásila všechno dovážené zboží. Tím porušila ustanovení § 80 odst. 1 písm. a) celního zákona a naplnila tak skutkovou podstatu porušení celních předpisů podle § 293 písm. a) celního zákona.

Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti v podstatě zopakovala všechny důvody, které uplatnila již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Velmi obsáhle zrekapitulovala skutkový průběh věci (v tom odkazuje Ústavní soud plně na narativní část rozsudku Nejvyššího správního soudu) a zopakovala důvody správní žaloby.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu a jeho spis sp. zn. 5 A 127/2002. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že důvody k obnově řízení, která je mimořádným opravným prostředkem, musí být vykládány restriktivně, protože jde z podstaty věci o zásah do věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka si v předchozím řízení dostatečně nestřežila svá práva a toto opomenutí nemůže být nahrazeno obnovou řízení, pokud její návrh podmínky pro obnovu řízení nesplňuje. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí. Stěžovatelka možnosti repliky k vyjádření Nejvyššího správního soudu nevyužila.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu, protože argumentuje výlučně na úrovni podústavního práva. Nejvyššímu správnímu soudu nevytýká žádné porušení základního práva chráněného ústavním pořádkem (vyjma zcela obecného odkazu na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na str. 4 ústavní stížnosti v bodě VI.). Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou zůstávají v rovině podústavního práva.

V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Rozhodnutí Nejvyššího správní soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odkázat, aniž by bylo třeba argumenty tam blíže rozvedené znovu opakovat.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.