I. ÚS 575/10
I.ÚS 575/10 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, Praha, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2009, č. j. 69 Co 352/2009-49, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.8.2009, č. j. 34 E 1252/2009-11, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon o Ústavním soudu ), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 34 E 1252/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.8.2009, č. j. 34 E 1252/2009-11, bylo na základě pravomocného usnesení Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření ze dne 12.12.2006, č. j. 20 Co 494/2006-34, nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 100.000,-Kč. Proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 podal stěžovatel dne 8.9.2009 odvolání. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele usnesením ze dne 15.12.2009, č. j. 60 Co 362/2009-49, tak, že usnesení soudu 1. stupně se mění ohledně výše pokuty, která nyní činí částku 10.000,-Kč, jinak se potvrzuje.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že shora jmenovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení. Konkrétně stěžovatel poukazuje na to, že nebylo jakkoliv zkoumáno ani prokázáno, že se dopustil porušení povinnosti uložené mu předběžným opatřením ze dne 12.12.2006, ani nebylo konkretizováno, jakým způsobem měl tuto svou povinnost. Dále spatřuje stěžovatel porušení svých práv v tom, že z napadených rozhodnutí není nikterak patrno, z jakého důvodu a proč mu soud uložil pokutu v předmětné výši. V neposlední řadě pak stěžovatel uvádí, že nařízený výkon rozhodnutí dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. nebyl přípustný, jelikož zde byl jiný důvod, pro který nešlo výkon rozhodnutí vykonat. V ústavní stížnosti předestírá stěžovatel skutkový stav věci a vyjadřuje svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, který se nezabýval tím, zda stěžovatel skutečně povinnost uloženou mu předběžným opatřením porušil. V případě, kdyby soud dostál svým povinnostem a řádně zkoumal skutkový stav věci, došel by dle stěžovatele k závěru, že předběžné opatření nebylo ze strany stěžovatele nikterak porušeno, tudíž by nemohl vydat rozhodnutí o uložení pokuty a návrh oprávněného by tak musel odmítnout, případně zastavit. Stěžovatel současně poukázal na skutečnost, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.8.2009, sp. zn. 34E 1252/2009 a následně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2009, sp.zn. 69 Co 352/2009 bylo nařízeno na základě usnesení Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření ze dne 12.12.2006, č.j. 20Co 494/2006- 34, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 24C 218/2006-22 ze dne 11.9.2006. Řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 24C 218/2006 však již bylo pravomocně zastaveno, a to na základě zpětvzetí žaloby ze strany žalobce (oprávněného). Již z tohoto samotného důvodu se jeví jednoznačným, že předmětné rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve své podstatě rozhodnutím pouze akademickým, neboť spor ve věci samé již v předmětné době neexistoval a soud měl proto rozhodnout o zastavení výkonu rozhodnutí.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení jednoduchého práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami, kterými vyvracel jak skutková zjištění, tak právní stav věci a dospěly k závěru o stěžovatelově porušení povinnosti uložené mu předběžným opatřením ze dne 12. 12. 2006 pouze na základě tvrzení oprávněného. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který mu v této souvislosti vyložil, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud vychází pouze z tvrzení oprávněného, že povinný svoji povinnost nesplnil, z toho důvodu není významná námitka povinného, že není specifikováno porušení jeho povinnosti ani to, že soud zaměnil jednání Městské části Praha 1 s jeho jednáním.

Ústavní soud konstatuje, že shora citovaný závěr odvolacího soudu je zcela v souladu se zákonem a proto takovému postupu soudu prvního stupně ani soudu odvolacího nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout.

Podle § 351 odst. 1 o. s. ř platí, že ukládá-li vykonávané rozhodnutí jinou povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše 100 000 Kč. Nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, ukládá mu soud na návrh oprávněného další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí nebude zastaven. Jinou povinností jsou mezi jiným i rozhodnutí ukládající povinnému, aby se zdržel určitého jednání, jak je tomu ve věci stěžovatele. Při nařízení výkonu rozhodnutí přitom soud vychází z tvrzení oprávněného o tom, že povinný nesplnil dobrovolně uloženou povinnost, avšak sám pravdivost tohoto tvrzení nezkoumá (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. srpna 1965, sp. zn. 5 Cz 57/1965, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/1965). Ani podaným odvoláním povinný nedosáhne toho, aby odvolací soud zkoumal, zda povinný skutečně porušil uloženou povinnost. Tvrzení povinného, že uloženou povinnost dobrovolně splnil, či naopak se nedopustil jednání, kterého se měl povinnost zdržet, nemá totiž v řízení o nařízení exekuce místa. Současná právní praxe přesouvá tuto obranu do stadia návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, jak bylo konstatováno např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, č. j. 20 Cdo 876/2004, podle kterého při výkonu rozhodnutí, kterým se povinnému ukládá povinnost strpět jednání oprávněného, lze námitku, že tato povinnost byla splněna, účinně uplatnit až návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR vycházel z toho, že V obecné rovině platí, že při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný (materiálně i formálně), zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný. Soudní praxe (srov. např. stanovisko "Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí", Cpj 159/79, Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21) je jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, popř. zda ve smyslu § 351 odst. 1 o. s. ř. "jinou" povinnost porušil nebo se jí nepodrobil (v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí). Okolnosti takové povahy mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování [srov. § 268 odst. 1 písm. g), § 269 odst. 1 o. s. ř.]. Bylo tedy na stěžovateli, aby své námitky, které směřoval soudu odvolacímu, uplatnil v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, to platí i pro námitky týkající se nepřípustnosti nařízení výkonu rozhodnutí uvedené v bodě 7) ústavní stížnosti.

Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podal stěžovatel dne 25. 9. 2009, ovšem z jiných důvodů. Dne 13. 11. 2009 pak stěžovatel Městskému soudu v Praze sdělil, že řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 218/2006, v jehož rámci bylo vydáno vykonávané předběžné nařízení, bylo pravomocně zastaveno na základě zpětvzetí žaloby ze strany žalobce (oprávněného), rozhodnutí odvolacího soudu by tedy bylo dle stěžovatele pouze akademickým rozhodnutím. Ve spise je dále založeno sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2009 adresované Městskému soudu v Praze o tom, že příslušné usnesení o zastavení řízení dosud není v právní moci. Městský soud v Praze poté dne 15. 12. 2009 rozhodl o odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením. Z vyžádaného spisu není zřejmé, že by bylo do dnešního dne rozhodnuto o návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 25. 9. 2009.

Z výše uvedeného vyplývá, že v nyní projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze při svém rozhodování postupovaly v souladu se zněním zákona a s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, v jejich rozhodnutí tak nelze shledat prvek libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud tak napadená rozhodnutí neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, když po přezkoumání těchto rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se výše uložené pokuty, tato byla, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který změnil ohledně výše uložené pokuty usnesení soudu prvního stupně, stanovena v nejnižší možné výši, a to s odůvodněním, že se jednalo o první uložení pokuty za situace, kdy exekučním titulem je předběžné opatření, tedy exekuční titul pouze dočasné povahy. K stěžovatelem namítané skutečnosti, že soud v této souvislosti nezkoumal řádně skutkový stav věci, se již Ústavní soud vyslovil výše.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.