I. ÚS 574/05
I.ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006

N 109/41 SbNU 357
Právo obviněného účastnit se rozhodování o změně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Ivany Janů - ze dne 30. května 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05 ve věci ústavní stížnosti P. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2005 č. j. 4 To 615/2005-188 a proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. května 2005 č. j. 3 T 136/2002-173, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody a jeho stížnost byla stížnostním soudem zamítnuta.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 17. října 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích (dále též "soud prvního stupně" nebo jen "okresní soud") ze dne 28. listopadu 2002 č. j. 3 T 136/2002-84 (doručen stěžovateli 17. února 2003, právní moc 26. února 2003) byl stěžovatel odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody na jeden rok, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tři a půl roku a bylo mu uloženo, aby během ní podle svých sil nahradil škodu, způsobenou trestným činem (2 470,40 Kč), a současně nad ním byl vysloven dohled.

Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 61/2004 ze dne 29. dubna 2004 (právní moc 28. května 2004) byl stěžovatel odsouzen pro spáchání trestného činu neplnění odvodní povinnosti podle § 267 odst. 1 trestního zákona tím, že od listopadu 1996 do dubna 2004 se opakovaně nedostavoval k odvodnímu řízení na Územní vojenskou správu Prahy 10, resp. od 1. ledna 2003 Prahy- východ, ač si předvolání k odvodnímu řízení řádně přebíral, avšak nijak na ně nereagoval, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 trestního zákona, že odsouzený (stěžovatel) trest odnětí svobody v trvání jednoho roku z citovaného trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích vykoná při současném zařazení do věznice s ostrahou, a to proto, že nevedl řádný život, neboť ve zkušební době spáchal odsouzený úmyslný trestný čin podle § 267 odst. 1 trestního zákona tím, že se od listopadu 1996 do dubna 2004 opakovaně nedostavoval k odvodnímu řízení, za což byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. dubna 2004 č. j. 2 T 61/2004-24. Okresní soud ve Strakonicích vedle toho přihlédl též k tomu, že odsouzený k plnění podmínek dohledu přistupoval neadekvátním způsobem, dosud ani nijak nedoložil, že by se již snažil o náhradu škody poškozenému, jak to měl uloženo v rámci zpřísňující podmínky; podle soudu jde přitom o škodu v částce nikterak vysoké, a proto není nutné vyčkávat uplynutí celé zkušební doby k tomu, aby mohl být i v tomto směru přístup odsouzeného zhodnocen jako naprosto nedostačující. Ze všech těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že se u odsouzeného podmíněně odložený výkon trestu odnětí svobody zcela minul svým výchovným účinkem.

Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, kterou však Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými usneseními a v řízení jim předcházejícím byla porušena jeho základní práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně tím, že soudem bylo rozhodováno o výkonu trestu odnětí svobody bez přítomnosti stěžovatele přesto, že požádal o odročení z důvodu špatného zdravotního stavu a trvající pracovní neschopnosti, o níž soudu doložil potvrzení, čímž mu bylo znemožněno se k věci vyjádřit a vyjádřit se i k provedeným důkazům. Toto pochybení okresního soudu podle stěžovatele nenapravil v rámci rozhodování o stížnosti ani Krajský soud v Českých Budějovicích, který podanou stížnost zamítl, aniž by umožnil odsouzenému se k věci a k provedeným důkazům vyjádřit. Porušení citovaných základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhoduje soud vyššího stupně v neveřejném zasedání.

II.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 3 T 136/2002 i spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 61/2004.

Okresní soud ve Strakonicích, přestože byl Ústavním soudem vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 13. března 2006 navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl. Uvedl, že na základě omluvy obhájkyně stěžovatele bylo veřejné zasedání původně nařízené na 26. dubna 2005 odročeno na 17. května 2005, o čemž byl stěžovatel řádně vyrozuměn. Dne 16. května 2005 požádal navrhovatel znovu prostřednictvím své obhájkyně o odročení veřejného zasedání s odůvodněním, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje se veřejného zasedání účastnit, jako doklad však předložil pouze fotokopii pracovní neschopnosti, která již byla zaslána 28. dubna 2005, a přes svůj příslib okresnímu soudu dodatečně nezaslal lékařskou zprávu. Krajský soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti navrhovatele ve smyslu § 202 odst. 2 a § 238 trestního řádu. O stížnosti stěžovatele pak krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání podle § 240 trestního řádu. Protože stěžovatel se do doby rozhodnutí okresního soudu vyhýbal stanovenému dohledu probačního úředníka, nečinil kroky k uhrazení způsobené škody a od listopadu 1996 do dubna 2004 se opakovaně nedostavoval k odvodnímu řízení, či se dostavil bez potřebných dokladů, vyhýbal se lékařskému vyšetření, přičemž orgány činné v trestním řízení vzaly v úvahu dobu, kdy byl navrhovatel ve výkonu trestu odnětí svobody, dospěl krajský soud k závěru, že okresní soud nepochybil, pokud uzavřel, že navrhovatel v průběhu zkušební doby nežil řádným životem, nevyhověl uloženým podmínkám, a proto byl správně nařízen výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.

Obdržená vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni na vědomí. Ústní jednání konáno nebylo, neboť Ústavní soud dospěl podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") že od něj nelze očekávat další objasnění věci, a všichni účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili.
III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že i při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný ve smyslu § 60 odst. 4, resp. § 60a odst. 4 trestního zákona má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Přitom podle ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě i vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. To však samozřejmě neznamená, že by nebylo možné bez přítomnosti odsouzeného ve veřejném zasedání v rámci vykonávacího řízení rozhodnout, nebo že by na toto veřejné zasedání bylo nutno bezezbytku aplikovat standardy pro přítomnost obžalovaného v hlavním líčení; v něm je přítomnost obžalovaného obzvláště důležitá proto, že soud meritorně posuzuje vinu obžalovaného a ukládá mu trest (srov. též § 238 trestního řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, tedy i ustanovení § 202 trestního řádu o přítomnosti obžalovaného). Ve vykonávacím řízení, tj. poté, kdy o vině a trestu bylo pravomocně rozhodnuto, je povinností soudu, aby odsouzenému poskytl možnost se veřejného zasedání zúčastnit, tzn. aby ho ve smyslu ustanovení § 233 trestního řádu o konání veřejného zasedání a o projednávané věci včas, se zachováním dostatečné lhůty k přípravě, vyrozuměl. Přestože trestní řád neobsahuje podrobnější úpravu, je zřejmé, že je také povinností soudu nařízené veřejné zasedání odročit (podle § 238 ve spojení s § 219 trestního řádu), objeví-li se překážka, která brání jeho provedení, přičemž vzhledem k čl. 38 odst. 2 Listiny je takovou překážkou i objektivní, včas a řádně doložený důvod, který odsouzenému brání v účasti na veřejném zasedání.

Ústavní soud na tomto místě poznamenává, že obecně je potvrzení o pracovní neschopnosti soudy akceptováno jako dostatečný doklad o neschopnosti určité osoby zúčastnit se soudního jednání, soudy však mají v pochybnostech prostor pro to, aby tvrzené důvody nepřítomnosti zkoumaly důkladněji a podle okolností konkrétního případu vyžadovaly doklad průkaznější. V nepublikovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 513/03 ze dne 11. května 2004 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že omluva z veřejného zasedání musí být též aktuální, tj. měla by osvědčovat zdravotní stav obžalovaného ke dni konání veřejného zasedání a mělo by z ní vyplývat, že obžalovaný není s to se veřejného zasedání účastnit. Ústavní soud tehdy přisvědčil obecným soudům, že opakované předkládání téhož potvrzení o pracovní neschopnosti podmínku aktuálnosti nesplňuje.

Z předložené spisové dokumentace se podává, že stěžovatel byl Okresním soudem ve Strakonicích předvolán k veřejnému zasedání nejprve na den 26. dubna 2005 (předvolání mu bylo doručeno 25. března 2005), později z důvodu na straně soudu na den 28. dubna 2005 (doručení vykázáno 13. dubna 2005). Dne 25. dubna 2005 bylo soudu doručeno podání právní zástupkyně stěžovatele, v němž jednak oznamuje převzetí obhajoby stěžovatele, jednak žádá o odročení a sděluje, že stěžovatel je v pracovní neschopnosti a že ani ona sama se nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Vedle toho stěžovatel zaslal okresnímu soudu 27. dubna 2005 faxem kopii potvrzení o pracovní neschopnosti. Okresní soud návrhu na odročení vyhověl a odročil veřejné zasedání na 17. května 2005. O novém termínu včas vyrozuměl obhájkyni (doručení vykázáno 2. května 2005) i stěžovatele (doručení vykázáno 28. dubna 2005). Okresní soud přitom stěžovatele výslovně upozornil, že pokud se chce veřejného zasedání zúčastnit a zdravotní stav by mu v osobní účasti skutečně bránil, je třeba s další žádostí o odročení tento důvod řádně a včas doložit: "Zde pak nejen fotokopií případné Vaší pracovní neschopnosti (neboť ta osvědčuje pouze to, že zdravotní stav Vám znemožňuje po určitou dobu vykonávat konkrétní práci, nikoli však již to, že Vám přímo znemožňuje účast na veřejném zasedání před příslušným soudem), ale je nutné připojit i lékařskou zprávu, která bude nemožnost Vaší osobní účasti v daný termín u zdejšího soudu dokládat. Jinak bude případná takováto žádost o odročení považována za nedůvodnou a veřejné zasedání proběhne bez Vaší účasti.".

Za této situace byl Okresnímu soudu ve Strakonicích 16. května 2005, tj. den před plánovaným veřejným zasedáním, doručen přípis obhájkyně stěžovatele, v němž sdělovala soudu, že pracovní neschopnost stěžovatele nadále trvá a že jeho zdravotní stav mu neumožňuje zúčastnit se nařízeného veřejného zasedání, a žádala o odročení na jiný termín. Tentýž den byla soudu doručena faxem kopie potvrzení pracovní neschopnosti stěžovatele, zcela totožná jako faxová kopie doručená 27. dubna 2005. Stěžovatel na ni připsal, že se omlouvá ze soudního líčení, neboť se podrobuje léčbě ledvin, a sliboval, že zdravotní zprávu doloží. 17. května 2005 pak okresní soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně, v němž rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením.

Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud ve Strakonicích umožnil stěžovateli a jeho obhájkyni účast na veřejném zasedání, řádně a včas je oba předvolal a stěžovatele poučil i o tom, jak postupovat v případě podání žádosti o odročení. Vzhledem k osobě odsouzeného mohl mít soud za to, že se v budoucnu nebude moci spokojit s prostým potvrzením o pracovní neschopnosti a bude vyžadovat lékařskou zprávu. Stěžovatel však v souladu s tímto poučením nepostupoval a svou žádost o odročení, resp. důvod pro odročení řádně a včas nedoložil. Den před konáním odročeného veřejného zasedání předložil totožné potvrzení o pracovní neschopnosti jako při první žádosti o odročení. Ani jeho obhájkyně se k veřejnému zasedání nedostavila, byť jí osobně v tom žádné důvody nebránily. Nedostavila se přesto, že nemohla vědět, zda žádosti o odročení doručené soudu pouhý den před konáním veřejného zasedání bylo či nebylo vyhověno. Základní právo stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti tedy Okresní soud ve Strakonicích neporušil.

Zmeškání veřejného zasedání před soudem prvního stupně pak nelze dohánět v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Námitka, že o stížnosti bylo krajským soudem rozhodováno v neveřejném zasedání, v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, se proto v daném kontextu nejeví jako případná, neboť stěžovatel se sám možnosti projednání věci ve své přítomnosti u nalézacího soudu zbavil; přitom právě v řízení před nalézacím soudem, při dokazování, má požadavek přítomnosti odsouzeného při zasedání svůj primární účel, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ostatně ani ke stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel slibovanou zdravotní zprávu nedoložil a neuvedl ani konkrétní důvody, pro které se nemohl veřejného zasedání zúčastnit, aby tak prokázal, že veřejné zasedání před soudem prvního stupně odročeno být mělo. Tvrdil pouze, že sama existence trvání pracovní neschopnosti zakládá povinnost nemocného člověka dodržovat stanovený léčebný režim, který spočívá nejen v dodržování předepsaného způsobu léčby, ale i dodržování stanoveného termínu vycházek. Jaký konkrétně měl stěžovatel v době konání veřejného zasedání před soudem prvního stupně léčebný režim a zda měl či neměl stanoveny termíny vycházek, však soudu nesdělil.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 Úmluvy nedošlo, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítá.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.