I. ÚS 573/13
I.ÚS 573/13 ze dne 14. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Joška, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Želénská 1291, Duchcov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2012 č. j. 14 Co 672/2012-81 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 5. 2012 č. j. 12 C 150/2009-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech byl výrokem I. zamítnut návrh na vypořádání společného jmění manželů a výrokem II. bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel (žalobce) je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 18 224 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek Okresního soudu v Lounech v napadeném výroku II. změněn tak, že výše nákladů řízení činí částku 72 894 Kč, jinak byl v tomto výroku potvrzen. Dovolání, které podal stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 22 cdo 2297/2013 odmítnuto pro nepřípustnost.

3. Zásah do Ústavou zaručených práv spatřuje stěžovatel v aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), která podle jeho názoru nebyla provedena ústavně konformním způsobem. Jádro posuzované věci tkví v tom, že se jednalo o vypořádání společného jmění manželů a že stěžovatel učinil předmětem vypořádání majetek, který nikdy předmětem společného jmění manželů nebyl. Proto byla žaloba zamítnuta, což je výsledek, který stěžovatel respektuje. Stěžovatel však nesouhlasí s rozhodnutími soudů o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. a § 4 odst. 3, § 4 odst. 1 a § 3 vyhlášky, když vycházel z tarifní hodnoty 800 000 Kč, která měla odpovídat polovině hodnoty vypořádávaného majetku.

4. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně v podstatě ztotožnil a jedinou změnou bylo, že neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Podle ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky platí, že ve věcech vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů se za předmět řízení považuje polovina hodnoty vypořádávaného majetku a závazků, popřípadě dalších hodnot. Podle stěžovatele se však žádný ze soudů, které ve věci rozhodovaly, uspokojivým způsobem nevypořádal s otázkou, co je vypořádávaným majetkem ve smyslu citovaného ustanovení. Soudy neodůvodněně vycházely z toho, že vypořádávaným majetkem je majetek, který byl stěžovatelem učiněn předmětem vypořádání, což je podle názoru stěžovatele nesprávné. Podle přesvědčení stěžovatele vypořádávaným majetkem má být myšlen pouze ten majetek, který byl soudním rozhodnutím v konkrétním případě vypořádán. V jeho případě však fakticky k žádnému vypořádání majetku nedošlo.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307).

8. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).

9. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla jen polemika s výkladem a aplikací ustanovení vyhlášky o způsobu výpočtu nákladů civilního řízení, konkrétně polemika se závěrem soudu, že vypořádávaným majetkem v rámci společného jmění manželů, z něhož je třeba počítat náklady řízení, je ten majetek, jenž byl učiněn předmětem vypořádávání.

10. Uvedený výklad obecného soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť z dikce ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky je zřejmé, že "ve věcech vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů se za předmět řízení považuje polovina hodnoty vypořádávaného majetku a závazků, popřípadě dalších hodnot". Z citovaného ustanovení soud logicky dovodil, že pod pojmem "vypořádávaný majetek" je třeba rozumět veškerý majetek, jenž byl žalobcem učiněn předmětem řízení, tedy majetek, jehož vypořádání se domáhal v žalobě. Pokud tedy nebyl stěžovatel jako žalobce v řízení úspěšný, naopak žalovaná byla úspěšná zcela, nelze soudu vytýkat ani stanovení náhrady nákladů řízení v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.