I. ÚS 572/12
I.ÚS 572/12 ze dne 20. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2011, č. j. 45 T 15/2009-2230, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 33/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1267/2011, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 2. 2011, č. j. 45 T 15/2009-2230 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným přípravou k trestnému činu vraždy podle § 7 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 33/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1267/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Stěžovatel především shledává nesrovnalosti a nedostatky, pokud jde o provedené dokazování. Od operátorů nebyly získány údajné SMS, které měl posílat V. na Ukrajinu s dotazem, zda došlo k odstranění D. S., byť by to jistě nebyl problém, pokud by opravdu existovaly. Poznamenává, že ačkoliv J. V. na str. 33 protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 1. 2011 uvedl, že M. P. pořídil pro potřeby Police ČR (policisty M. V.) vícero nahrávek se setkání se stěžovatelem, spis obsahuje pouze jednu. Dále namítá, že proti němu svědčící videonahrávka obsahuje řadu nepochopitelných výroků s nejrůznější možnou interpretací. Soudy také vzaly za prokázanou existenci stěžovatelových dluhů, byť ani nedokázaly přesně vyčíslit jejich výši a tyto dluhy nebyly doloženy žádným dokladem a to i přesto, že advokát D. S. Mgr. M. P. při hlavním líčení dne 8. 9. 2010 uvedl, že "na půjčku peněz chtěl S. vždy papír".

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tím, že dokazování bylo založeno na úkonech provedených vyloučenou osobou, pak došlo i k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud uvedl, že postupoval zcela v souladu s jednotlivými ustanoveními trestního řádu, a odkázal na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí.

Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo toliko to, že postup obecných soudů v dané věci považuje za zákonný.

Vrchní soud uvedl, že se stěžovatelovými argumenty se již vypořádal soud prvého stupně a jeho závěry považuje za správné. Dále odkázal na odůvodnění rozsudku a svého usnesení.

Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.

Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a na jeho odůvodnění dále odkázal.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 45 T 15/2009 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.