I. ÚS 570/12
I.ÚS 570/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 58, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2011, č. j. 46 C 68/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 46 C 68/2011, zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 5.364 Kč s příslušenstvím (výroková část I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení (výroková část II. V souzené věci Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany životního prostředí, rozhodnutím ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. S-MHMP-76052/2008/OOP-III-Ře R-2569, stěžovateli dle § 49 písm. c) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, uložil pokutu za nesplnění oznamovací povinnosti (ke střednímu zdroji - kotelně na adrese Staroměstské nám. 481/22, Praha 1) za rok 2006 v zákonném termínu, pokutu ve výši 1.000 Kč. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal dne 10. 4. 2008 odvolání, jemuž Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany životního prostředí, rozhodnutím ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. S-MHMP-76052/2008/OOP-III-Ře, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil, neboť uplynula roční prekluzní lhůta k zahájení řízení o uložení pokuty. Stěžovatel vynaložil na nákladech odvolacího řízení částku 5.364 Kč, a to za zastupování a daňové poradenství Ing. R. Náhradu takto vzniklé škody uplatnil dopisem ze dne 2. 4. 2009 u Ministerstva životního prostředí ČR, které stěžovateli dopisem ze dne 30. 9. 2009 sdělilo, že náhrada škody nebude uhrazena; stěžovatel se na uvedené ministerstvo obrátil opětovně dopisem ze dne 13. 11. 2009, ale ani poté mu nebylo vyhověno. Žalované ministerstvo žalobou uplatněný nárok neuznalo, neboť nárok na uhrazení sporné částky nelze ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přiznat jako nárok na uhrazení škody vzniklé z titulu nezákonného rozhodnutí a ani jako nárok na uhrazení škody z nesprávného úředního postupu.

Obvodní soud posoudil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany životního prostředí, ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. S-MHMP-76052/2008/OOP-III-Ře R-2569, ve spojení s jeho rozhodnutím ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. S-MHMP-76052/2008/OOP-III-Ře, podle § 7 odst. 1 ve spojení s § 8 odst 1 zákona č. 82/1998 Sb. Shledal, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nelze uplatnit, neboť podmínkou je, aby pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem; v souzené věci však rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zrušeno odvolacím správním orgánem v rámci řádného odvolacího řízení a pravomocné rozhodnutí správního orgánu odvolacího zrušeno pro nezákonnost nebylo; rozhodnutím tohoto orgánu je soud vázán. Pokud jde o možnost přiznání náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., obvodní soud vycházel z toho, že sporná částka vznikla v důsledku rozhodnutí správního orgánu a v úvahu proto připadalo pouze uplatnění nároku z titulu nezákonného rozhodnutí; obvodní soud v této souvislosti připomenul judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/1997. Obvodní soud proto konstatoval, že stěžovatel neměl nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud dospěl k závěru, že v souzené věci nejsou dány ani obecné podmínky náhrady škody ve smyslu § 420 o. z., neboť žalovaná neodpovídá za škodu, která měla stěžovateli vzniknout vynaložením nákladů na odvolací řízení; to proto, že ze strany žalované nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, která by byla v příčinné souvislosti se vzniknuvší škodou.

II.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2011, č.j. 46 C 68/2011. Tvrdí, že jím byl porušen čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu čl. 1 Úmluvy.

Stěžovatel zdůraznil, že v důsledku nesprávného úředního postupu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany životního prostředí, došlo ke zmenšení jeho majetku ve výši 5.364 Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 prý nepředložil žádnou přezkoumatelnou úvahu, jak hodnotil nezákonnost zahájení správního řízení ve věci po prekluzivní lhůtě a vydání nezákonného rozhodnutí, a ani nezhodnotil jejich vzájemný vztah. Stěžovatel obdobně namítá, že soud nevysvětlil, proč nejsou splněny obecné podmínky náhrady škody ve smyslu § 420 o. z., a především, proč ze strany žalovaného nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, která by byla v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Stěžovatel se dále domnívá, že obvodní soud podal nesprávný a zužující výklad § 8 zákona č. 82/1998 Sb. a nešetřil podstatu a smysl zákonného ustanovení o náhradě škody z titulu nezákonného rozhodnutí, které se nestalo (nemohlo se stát) rozhodnutím pravomocným; nárok na náhradu škody ve výši vynaložených nákladů řízení by pak vznikl pouze ve výjimečných případech, a to v řízeních o mimořádných procesních prostředcích či při úspěšných správních žalobách. Stěžovatel připomenul nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. I. ÚS 513/2002, podle něhož náklady právního zastoupení (jako součást nákladů řízení) jsou materiální újmou, kterou je stát - v případě, že tyto vznikly v souvislosti s jeho nezákonným rozhodnutím nebo postupem - povinen poškozenému uhradit. Stěžovatel konečně k otázce bagatelnosti sporu uvedl, že si je vědom praxe Ústavního soudu, avšak domnívá se, že v souzené věci došlo k extrémnímu vybočení, jestliže soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nereflektoval stěžovatelem výše zdůrazněné okolnosti. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud podstupoval podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a přiznal mu náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, eventuálně žádá, aby Ústavní soud o nákladech řízení rozhodl ve smyslu § 83 citovaného zákona.
III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatel v podstatě domáhá přiznání náhrady nákladů exekuce ve výši 5.364 Kč proti žalované.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. usnesení ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, či usnesení ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud pak dovozoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Stěžovatel namítá především porušení svého základního práva (na spravedlivý proces). Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto hmotného základního práva je (zde) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Je namístě dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu; tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyly zjištěny žádné skutečnosti, hodné zvláštního zřetele, které by zásah Ústavního soudu odůvodňovaly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

IV.

Nad rámec uvedeného zásadního odůvodnění tohoto usnesení uvádí Ústavní soud následující.

Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že obecný soud postupoval podle relevantních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a občanského zákoníku. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ve kterém je obsažena zřetelná a náležitá argumentace; obvodní soud jasně a podrobně uvedl (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu) důvody pro své rozhodnutí. Tu stěžovateli nelze přisvědčit ani co do jeho účelové a spektakulární argumentace týkající se nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. I. ÚS 513/2002; tam Ústavní soud skutečně zdůraznil, že náklady právního zastoupení (jako součást nákladů řízení) jsou materiální újmou, avšak tomu předcházelo zrušení meritorního rozhodnutí (z něhož vznikla škoda) pro nezákonnost, což stěžovatel ve vztahu k citovanému nálezu opominul. Obdobně tuto podmínku stěžovatel opomíjí v argumentaci proti té části odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež se týká § 7 odst. 1 ve spojení s § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.; stěžovatel nerespektuje skutečnost, že nárok na náhradu škody lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

Ústavní soud proto nemá důvod nic měnit či doplňovat ani na další, sice stručné, ale přiléhavé argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 10, která se týká toho, že ze strany žalované nedošlo (v souvislosti s vynaložením nákladů na odvolací řízení stěžovatelem) k porušení žádné právní povinnosti.

Ústavní soud proto (navíc) uzavírá tak, že napadené rozhodnutí je logické a přesvědčivé a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné i po stránce věcné.

V.

Dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel dovolává, může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnosti byla odmítnuta - žádnému účastníku náhradu nákladů řízení stěžovatele neuložil. Ze stejného důvodu, tj. vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, Ústavní soud stěžovateli nevyhověl ani co do jeho žádosti o náhradu nákladů na jeho zastoupení podle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.