I. ÚS 57/05
I.ÚS 57/05 ze dne 4. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10.12.2004, č.j. 3 As 35/2003-65, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu Šumperk, Nemocniční 53, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2.2.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Rozhodnutím Okresního úřadu Šumperk, Okresního pozemkového úřadu ze dne 6.6.2000, č.j. 203/146/02/5 bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí části parcely č. 550/1 o výměře 12380 m2 v k. ú. Šumperk. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka návrh na přezkoumání ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 25.11.2002, č. j. 22 Ca 251/2002-28, rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Šumperku potvrdil. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka dne 24.1.2003 dovolání. Na základě poučení - kopie přípisu Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.3.2003, ve kterém bylo uvedeno, že v době podání dovolání byl již účinný zákon č. 150/2002 sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s." ), a že Nejvyšší soud rozhoduje pouze o dovolání proti rozhodnutí krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích, zatímco v dané věci se jedná o věc správního soudnictví, ve kterém rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud, stěžovatelka označila dopisem ze dne 29.5.2003 své dovolání jako kasační stížnost. Tato kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10.12.2004, č.j. 3 As 35/2003-65 odmítnuta z formálních důvodů, když se dle stěžovatelky Nejvyšší správní soud danou problematikou vůbec nezabýval. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na průtahy v jednání Nejvyššího správního soudu byla zkrácena na svých právech, neboť musela na cit. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čekat jeden a půl roku. Průtahy Nejvyššího správního soudu způsobily, že stěžovatelce bylo odňato právo podat ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť lhůta pro podání ústavní stížnosti dle § 72 zákona o Ústavním soudu je 60 dnů od právní moci rozhodnutí a v případě dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu lhůta činí jeden rok ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka uvádí, že má za to, že pokud by Nejvyšší správní soud rozhodl v přiměřené lhůtě, měla by ještě další možnosti, jak se domoci svého práva.

Dále stěžovatelka namítá, že jak správní orgán, tak Krajský soud v Ostravě neuznaly jako doklad o vlastnictví seznam přídělců, vyhotovený osídlovací komisí Ministerstva zemědělství, kde u položky č. 5 je uvedeno jméno stěžovatelky, č. p. nemovitosti 164 a uvádí se zde příděl ve výši 10,13 ha. Stěžovatelka s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě nesouhlasí, neboť má za to, že rozhodnutí osídlovací komise a doklady, které vyhotovila v roce 1947 ve věci přídělu č. 5 pro k. ú. Šumperk jsou závazné a fakticky změnily původní rozhodnutí osídlovací komise z roku 1946, a že i zápisy v pozemkové knize se měly provádět podle návrhu osídlovací komise z roku 1947 a grafický přídělový plán fakticky v sobě odrážel dané skutečnosti a současný stav. V dalším stěžovatelka odkazuje na svá písemná vyjádření a předložené listinné důkazy, založené ve spise Pozemkového úřadu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího správního soudu, ze kterých je patrné, že se svého nároku na navrácení vlastnického práva k odňatým nemovitostem domáhá již od roku 1993.

Stěžovatelka tvrdí, že zdlouhavým postupem Nejvyššího správního soudu byla porušena její základní lidská práva vyplývající z čl. 3 Listiny základních práv a svobod a její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod je následující.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Šumperk jako vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 3 Listiny, je nutno uvést, že tento článek je zařazen systematicky do hlavy první Listiny, která obsahuje obecná ustanovení, sám tedy neobsahuje jednotlivá základní práva, obecné principy v něm obsažené se vztahují ke všem základním právům a jsou východiskem pro interpretaci. Je tedy možné se jich dovolávat pouze v souvislosti s tvrzeným porušením konkrétního základního práva či svobody. Pokud tak stěžovatelka činí s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, je nutno uvést, že stěžovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se svou věcí na nezávislý soud, který o ní také jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny nepochybně zaručuje právo na projednání věci soudem, avšak pouze za dodržení pravidel stanovených zákonem. V dané věci tomu tak nebylo, neboť stěžovatelka napadla kasační stížností rozsudek krajského soudu, který byl vydán před 1. 1. 2003, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a proto kasační stížnost stěžovatelky byla nepřípustná. Dle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby v zákonem stanovené lhůtě napadla rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2002, č. j. 22 Ca 251/2002 - 28, ústavní stížností, pokud tak neučinila, nelze přenášet odpovědnost na Nejvyšší správní soud, kterému byla daná věc předložena dne 18. 9. 2003, tedy dávno poté když již uplynula dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy tvrzení o porušení ústavních práv stěžovatelky nepovažuje za důvodné a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.

Vedlejší účastník Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Šumperk ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 6.6.2000, č.j. 203/146/02/5.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, který si Ústavní soud vyžádal, by zjištěny následující skutečnosti. Žalobou ze dne 7.7.2002 se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk - Okresního pozemkového úřadu ze dne 6.6.2002, č.j. 203/146/02/5, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitosti v katastrálním území Šumperk, to p.p.č. 550/01 o výměře 12380 m2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.11.2002, č. j. 22 Ca 251/2002-28, žalobou napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka potvrdil. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka dne 24.1.2003 dovolání. Podáním ze dne 29.5.2003 uvedla, že její podání, původně označené jako dovolání, je kasační stížností dle ust. § 102 a násl. s. ř. s. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10.12.2004, č.j. 3 As 35/2003-65, byla kasační stížnost stěžovatelky odmítnuta s odůvodněním, že dle § 131 s. ř. s. lze podat kasační stížnost proti rozhodnutím krajských soudů vydaným po dni účinnosti s. ř. s., tedy po 1.1.2003, rozsudek krajského soudu, proti němuž kasační stížnost stěžovatelky směřuje, byl však vydán dne 25.11.2002, taková kasační stížnost je tedy nepřípustná.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

V dané věci Ústavní soud zkoumal, zda Nejvyšší správní soud postupoval zákonem stanoveným způsobem, když kasační stížnost stěžovatelky z výše uvedených důvodů odmítl, a dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud postupoval s ohledem na znění ustanovení § 131 s. ř. s. zcela v souladu se zákonem, neboť rozsudek krajského soudu, proti němuž podala dne stěžovatelka kasační stížnost, byl vydán dne 25.11.2002, tedy před 1.1.2003, kdy nabyl účinnosti soudní řád správní, ustanovení § 131 s. ř. s. přitom umožňuje podat kasační stížnost pouze proti rozhodnutím krajských soudů vydaným po dni účinnosti s. ř. s.

Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že průtahy Nejvyššího správního soudu způsobily, že stěžovatelce bylo o ohledem na znění ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu odňato právo podat ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Za takový procesní prostředek nelze v dané věci považovat stěžovatelkou podanou kasační stížnost (resp. dovolání), neboť v dané věci nebyla kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení § 131 s. ř. s. přípustná. Pokud tedy stěžovatelka ve věci podala kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný, a nejedná se současně o případ předvídaný ustanovením § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, běžela lhůta pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, tedy v dané věci ode dne doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.11.2002, č. j. 22 Ca 251/2002-28. Postupem Nejvyššího správního soudu stěžovatelka nebyla na svém právu v zákonné lhůtě podat proti cit. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ústavní stížnost nijak zkrácena. Ostatně pokud stěžovatelka v ústavní stížností uvádí, že pokud by Nejvyšší správní soud rozhodl v přiměřené lhůtě, měla by ještě další možnosti, jak se domoci svého práva, sama žádné takové možnosti nezmiňuje. Ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces tedy nebylo postupem Nejvyššího správního soudu porušeno.

K stěžovatelkou namítanému porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud odkazuje na nález č. 78, Pl. ÚS 5/95 (vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), ve kterém uvedl, že " ... V mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ochrana normovaná v čl. 3 Listiny ... není tedy autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou."

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.