I. ÚS 565/05
I.ÚS 565/05 ze dne 6. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, čj. 28 Cdo 810/2005 - 174, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 9. 2004, čj. 35 Co 213/2004 - 137, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 11. 2003, čj. 19 C 279/2001 - 99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně se stěžovatel domáhal, proti žalované společnosti s ručením omezeným MTT Company, spol. s r. o., určení svého vlastnického práva k nemovitostem, v žalobě blíže specifikovaným. Uvedl, že tyto nemovitosti získal děděním po svém otci zemřelém 19. 12. 1938. Na uvedené nemovitosti byla zavedena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. Stěžovatel má na požadovaném určení vlastnictví naléhavý právní zájem, protože v katastru nemovitostí je nyní u jím uváděných nemovitostí zapsán na listu vlastnictví žalovaný. Označeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelova žaloba zamítnuta.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, protože ve věci nešlo o otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 (sp. zn. 22 Cdo 1222/2001), kterým dospěl k právnímu závěru, že "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.".

V ústavní stížnosti stěžovatel velmi obsáhle polemizuje s napadenými rozhodnutími. Ta podle něho porušila jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc zasáhla též do jeho práva podle čl. 1 a čl. 38 Listiny. Stěžovatel polemizuje s výkladem dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. obecnými soudy a upozornil na nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a na to, že Nejvyšší soud ČR nesprávně vyhodnotil stěžovatelovo dovolání z hlediska otázky zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR navíc hodnotil důkazy, které sám neprovedl, a posoudil věc jinak než soud prvního či druhého stupně.

Stěžovatel dále uvedl, že není restitučně oprávněnou osobou, proto se ani (v rozporu s tím, co tvrdí Nejvyšší soud ČR) nemohl domáhat svého majetku v rámci restituce. V řízení před odvolacím i dovolacím soudem neúspěšně uplatňoval "návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství". Šlo o otázku, týkající se souladného výkladu dekretu č. 12/1945 Sb. s právem Evropské unie. Odmítnutí předběžné otázky Nejvyšším soudem ČR souvisí s řadou dalších údajných procesních pochybení, kterých se uvedený soud dopustil. Stěžovatel, narozený v roce 1936, byl během 2. světové války malým dítětem, je potomkem starobylého českého rodu Kinských. Není tedy vůbec jasné, jak se mohl dopustit jakéhokoliv provinění proti českému národu, na jehož základě by mu měl být konfiskován majetek.

Postupem Nejvyššího soudu ČR byl odňat svému zákonnému soudci, neboť jeho věc měla být projednána senátem Nejvyššího soudu ČR č. 22, namísto toho však byla projednána senátem č. 28. Členem senátu č. 22 je totiž soudce František Balák, který v článku publikovaném v Právním zpravodaji č. 8/2004 prezentoval svůj nesouhlas s právním názorem uvedeným v rozsudku velkého senátu. Citací článků v denním tisku stěžovatel poukázal na hrubé politické ovlivňování své kauzy ze strany tehdejšího ministra spravedlnosti či prezidenta republiky.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR uvedl, že setrvává na přesvědčení, že stěžovatelovu věc nelze řešit podle obecné právní úpravy. Jde o případ přechodu věci na stát ve smyslu restitučních předpisů. Neodpovídalo by § 236 odst. 2 OSŘ, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že plně nesdílel důvody rozhodnutí odvolacího soudu, pokud má v každém případě za to, že stěžovatelova žaloba není po právu. K věci byl podle rozvrhu práce příslušný senát 28 Cdo, který je povolán k rozhodování v restitučních věcech.

Na vyjádření Nejvyššího soudu ČR reagoval stěžovatel replikou, ve které poukázal na skutečnost, že vyjádření podal senát Nejvyššího soudu ČR, který nebyl, schváleným rozvrhem práce, určen k projednávání jeho žaloby, jako žaloby nerestituční, tedy žaloby na určení vlastnictví.

Podle stěžovatele postup státu a jeho orgánů je v jeho věci záměrně koordinován, s cílem znemožnit mu domoci se jeho legitimních práv. Vyjádřil rovněž nespokojenost s dosavadním postupem Ústavního soudu, který přijal stanovisko ze dne 1. 11. 2005 a nevyloučil JUDr. Pavla Rychetského z projednávání jeho ústavních stížností, přesto, že se jako člen vlády podílel na vytvoření předpokladů pro zničení šance stěžovatele uspět s jeho žalobami.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně upozorňuje, že podle své judikatury nemůže nahradit právní závěr Nejvyššího soudu ČR, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které úvahu Nejvyššího soudu ČR "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, str. 383 atd.). V tomto smyslu jsou výtky uvedené pod bodem I., IV. a V. ústavní stížnosti naprosto bezpředmětné. Ústavní soud u usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatel, ale pouze: "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.).

Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) OSŘ, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto právním názorem je I. senát Ústavního soudu vázán. Judikatura Nejvyššího soudu ČR, použitá Nejvyšším soudem ČR i soudy obecnými, se tedy nijak neodchýlila od judikatury Ústavního soudu. Naopak byla shora uvedeným závazným stanoviskem pléna potvrzena.

Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 14/04, přístupný na www.judikatura.cz). Provádění důkazů v takovémto řízení by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. přiměřeně stěžovatelem samotným citovaný nález sp. zn. I. ÚS 98/04, přístupný na www.judikatura.cz), a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva žalovaného účastníka. Jak v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 uvedl Ústavní soud: "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů."

Co se týče výtky, že obecné soudy nepředložily předběžnou otázku podle čl. 234 SES Soudnímu dvoru ES, odkazuje Ústavní soud na shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 14/04, který vysvětluje, proč nejsou úvahy o předběžné otázce, které uplatňuje stěžovatel, namístě. K tvrzení, že stěžovatel byl v řízení před Nejvyšším soudem ČR odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud odkazuje na vyjádření Nejvyššího soudu ČR, podle něhož k věci byl podle rozvrhu práce příslušný senát 28 Cdo, který je povolán k rozhodování v restitučních věcech. Ústavní soud na tomto nevidí nic protiústavního.

Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud odkazuje plně na výše uvedené stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 14/04 (oba přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu).

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, v § 43 odst. 2 písm. a), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.