I. ÚS 560/05
I.ÚS 560/05 ze dne 26. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. A., zastoupeného JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Františkánská ul. č. 7, Plzeň, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22.3.2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10.8.2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž prý byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhá jejich zrušení.

Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22.3.2005, č.j. 1 KZV 322/2004-162 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle ust. § 71 odst. 3 trestního řádu ponechává i nadále ve vazbě; podle ust. § 71 odst. 2 věta druhá trestního řádu u stěžovatele pomíjejí důvody koluzní vazby dle ust. § 67 písm. b) trestního řádu a dle ust. § 72 odst. 1 trestního řádu i nadále trvají důvody vazby útěkové a předstižné dle ust. § 67 písm. a), c) trestního řádu. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10.8.2005, č.j. 1 KZV 322/2004-346, bylo rozhodnuto dle ust. 71 odst. 4 trestního řádu, že se stěžovatel ponechává ve vazbě s tím, že u něj i nadále trvají důvody vazby podle ust. § 67 písm. a), c) trestního řádu.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží fyzické nebo právnické osobě k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle ust. § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V dané věci Ústavní soud poukazuje na to, že proti napadeným rozhodnutím státního zastupitelství byla dle ust. § 141 odst. 2 a ust. § 74 odst. 1 trestního řádu přípustná stížnost k Městskému soudu v Praze. Takový opravný prostředek je tedy třeba považovat za procesní prostředek ve smyslu ust. § 75 odst. 1 ve spojení s ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Nutno dodat, že stěžovatel byl rovněž informován v napadených rozhodnutích v poučení, že je v dané věci taková stížnost přípustná. Stěžovatel měl tedy tento prostředek k ochraně svého práva k dispozici.

Ústavní soud však zjistil z vyžádaných listin od Městského státního zastupitelství v Praze, že proti napadenému usnesení ze dne 22.3.2005 stěžovatel stížnost nepodal. Námitky vůči usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22.3.2005 tak měl stěžovatel uplatnit nejprve v řádném opravném prostředku dostupném v rámci trestního řízení, tedy podat stížnost. Pokud tak neučinil, nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva; taková situace Ústavnímu soudu nedovoluje meritorní přezkum stěžovatelova návrhu. Proto Ústavní soud - s ohledem na dikci ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - uzavírá, že ve vztahu k usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze den 22.3.2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004, je ústavní stížnost nepřípustná.

Ve vztahu k usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10.8.2005 Ústavní soud z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2005, sp. zn. 44 To 780/2005, zjistil, že stěžovatel sice podal proti napadenému usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10.8.2005 stížnost, leč při osobním slyšení v neveřejném zasedání před Městským soudem v Praze ji vzal dne 14.11.2005 zpět. Zpětvzetí zákonem přípustného opravného prostředku tak nastoluje stav, který je shodný se stavem, kdy přípustný prostředek nebyl podán vůbec. Stěžovatel potom takový opravný prostředek již efektivně podat nemůže, poněvadž byla-li by stížnost přesto podána znovu, musela by být bez věcného projednání zamítnuta [st. § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Proto Ústavní soud uzavírá, že rovněž ve vztahu k usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10.8.2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004, je ústavní stížnost nepřípustná.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě Ústavní soud neshledal, a sám stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2006

Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.