I. ÚS 56/05
I.ÚS 56/05 ze dne 16. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti FAMKO, spol. s r.o., Preslova 2, Brno, zastoupeného JUDr. Stanislavem Sochorem, advokátem v Brně, Kuršova 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2004, čj. 29 Odo 343/2004-117 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6.11.2003, čj. 4 Cmo 190/2002-103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2.2.2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody: Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.3.2002, čj. 13/14 Cm 147/2000-83 tak, že stěžovateli (právnímu nástupci ČSAO s.p. Brno, závod Čechyňská) byla uložena povinnost zaplatit žalobci (Fond národního majetku) částku 1.512.918,85 Kč spolu s příslušným úrokem a náklady řízení. Vrchní soud dovodil, že podle kupní smlouvy uzavřené mezi Fondem národního majetku a stěžovatelem, podle předávacího protokolu a návrhu na provedení delimitace, přešel na stěžovatele závazek z úvěru ve výši 2.455.000,- Kč ke dni 1.11.1992. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25.10.2004, čj. 29 Odo 343/2004-107 dovolání zamítl, dospěv k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správné. V posuzované věci šlo - podle stěžovatele - zejména o verifikaci jím učiněných skutkových tvrzení ve vztahu k zákonu o velké privatizaci, zejména o určení, jaká část nesplaceného úvěru skutečně souvisela s majetkem bývalého ČSAO s.p. v Brně, závod Čechyňská, který stěžovatel převzal. Navíc nesplacený úvěr nebyl rozvržen na všechny nabyvatele majetku ČSAO, ale bez uvedení důvodu jen na dva z nich. Stěžovatel není univerzálním právním nástupcem zaniklého ČSAO, ale jen nabyvatelem závodu Čechyňská. Tabulka s názvem "Návrh na provedení delimitace", ze které soud vycházel, nesplňuje požadavky kladené na uznání dluhu a nemůže být důkazem toho, že s majetkem závodu Čechyňská souvisí i tam uvedená část úvěru na TOZ v požadované výši. Ačkoliv stěžovatel tuto otázku v řízení neustále zdůrazňoval a podrobně rozváděl, soudy se s jeho tvrzením nevypořádaly a ani Vrchní soud v Olomouci ani Nejvyšší soud o těchto skutečnostech nerozhodly. V napadených rozhodnutích nebyly prý náležitě hodnoceny všechny provedené důkazy. Lze mít pochybnosti i o tom, zda Komerční banka, jako původní věřitel, postoupila svou pohledávku Konsolidační bance platně. Na podporu svého stanoviska stěžovatel přiložil ke stížnosti stanovisko ke sporu, které zaujal doc. K. M., CSc., odborník v oblasti hospodářského práva. Tím, že soudy nevzaly v úvahu výše uvedené okolnosti, porušily - podle stěžovatele - jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn.14 Cm 147/2000 Krajského soudu v Brně. Z něj zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.3.2002 (č.l. 83) zamítl žalobu žalobce Česká konsolidační agentura proti stěžovateli na zaplacení 1.512.918,85 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že z dokazování vyplynulo, že státní podnik ČSAO Brno před svým zrušením nezaplatil Komerční bance úroky z úvěru na TOZ za předcházející období, nebyla tedy splněna podmínka stanovená Konsolidační bankou, s.p.ú., aby mohlo dojít k rozdělení závazku z úvěru na TOZ na právní nástupce ČSAO, s.p. Brno. Nemohlo proto dojít ani k přechodu určité části závazku na žalovaného. K dotazu Krajského soudu v Brně, učiněnému po vydání rozsudku, Fond národního majetku sdělil, že podle rozpisu ze dne 10.11.1992 ředitel státního podniku ČSAO Brno rozdělil zůstatek úvěru na tři subjekty, přičemž částka 2.455.000,- Kč byla delimitována na ještě existující státní podnik. Toto rozdělení bylo v kompetenci státního podniku. Následně byla privatizována zbylá část státního podniku firmou FAMKO, s.r.o., včetně uvedeného závazku. K odvolání České konsolidační agentury Vrchní soud v Olomouci rosudkem ze dne 6.11.2003, čj. 4 Cmo 190/2002-103, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1.512.918,85 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že z dokazování, které prováděl i odvolací soud, vyplývá, že podle kupní smlouvy uzavřené mezi Fondem národního majetku a žalovaným přešel ve smlouvě uvedený majetek s veškerými právy a povinnostmi, které se k němu vztahují, na stěžovatele; z předávacího protokolu zcela jednoznačně plyne, že součástí závazků převzatých žalovaným byly i ostatní závazky státního podniku ve výši 2.466.000,- Kč. V návrhu na provedení delimitace k datu 1.11.1992 žalovaný potvrdil, že výsledkem privatizace státního podniku ČSAO je také delimitace pohledávky Komerční banky, a.s., ve výši 2.455.000,- Kč. Z toho plyne, že na žalovaného přešel také závazek z úvěru ve výši 2.455.000,- Kč. k datu 1.11.1992. Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel dovoláním s poukazem na § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí prý spočívá v nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25.10.2004, čj. 29 Odo 343/2004-117, toto dovolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že se při řešení sporné otázky souvislosti sporného závazku s privatizovaným majetkem nezabýval všemi důkazy. Podle přesvědčení dovolacího soudu ani řízení před odvolacím soudem ani rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelem naznačenou vadou netrpí. Dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. III.

K výzvě Ústavního soudu podaly vyjádření Vrchní soud v Olomoucii a Nejvyšší soud, které v podstatě jen odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel především namítá, že obecné soudy svévolně aplikovaly normy jednoduchého práva a že v důsledku toho jsou právní závěry - zejména odvolacího soudu - v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Brojí zejména proti tomu, jak Vrchní soud v Olomouci a následně Nejvyšší soud posoudily právní otázku přechodu části nesplaceného úvěru na TOZ z privatizovaného ČSAO s.p. na stěžovatele. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, z něhož plyne, že dne 30.10.1992 byla uzavřena kupní smlouva č. 370/1992, mezi Fondem národního majetku České republiky, jako prodávajícím a společností FAMKO, spol. s r.o. (stěžovatel), jako kupujícím. Předmětem této kupní smlouvy byl majetek bývalého ČSAO s.p., závod Čechyňská, specifikovaný v čl. II. smlouvy. Ve smlouvě bylo rovněž uvedeno, že kupující prohlašuje, že je seznámen se stavem nemovitostí i věcí movitých a že event. právní závady, dluhy, břemena a služebnosti, jež se vztahují k prodávanému majetku, převezme nebo uhradí mimo kupní cenu. V zápise o předání majetku organizace ČSAO, s.p., závod 01, Čechyňská 23 ze dne 12.5.2004 jsou pak mimo jiné uvedeny v rubrice "Pasiva" bankovní úvěry ve výši 10.647 tis. Kč a ostatní závazky ve výši 2.466 tis. Kč. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že se Vrchní soud v Olomouci zabýval všemi důkazy provedenými před soudem I. stupně, a některé z nich provedl znovu sám. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrno, že sice stručně, leč jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Zřejmé je i to, jaké učinil závěry o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Nejvyšší soud pak zhodnotil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a přesvědčivě vyložil, proč neprovedení některých důkazů, jež stěžovatel navrhoval, nemohlo mít vliv na správnost právního posouzení věci. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (viz např. nález sp.zn. III.ÚS 103/99, nález sp.zn. I. ÚS 645/2000, www.judikatura.cz).p Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jedině v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (nález sp.zn. III. ÚS 84/94, www.judikatura.cz). Uvedené podmínky byly v souzené věci splněny. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně právně konformním způsobem a nedopustily se ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná a přesvědčivá jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní a jsou i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o stanovisko doc. K. M. k otázce postoupení pohledávky Komerční bankou, předložené stěžovatelem, poukazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu (viz např. sp.zn. III. ÚS 359/96 a I. ÚS 650/99, www.judikatura.cz), podle které námitky, jež mohly být uplatněny již v předchozích právních řízeních, nemohou být použity až v řízení o ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud nevzal toto stanovisko za základ svého zjištění a rozhodnutí. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2006



František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.