I. ÚS 559/05
I.ÚS 559/05 ze dne 9. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 847/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 5 To 28/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 29 T 58/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností L. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, podle ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku, a to prodejem heroinu, v šesti případech v období od léta 2002 do léta 2003. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel tvrdil, že nebylo prokázáno naplnění znaku skutkové podstaty stíhaného trestného činu "ve větším rozsahu". Tím nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Dále tvrdil, že rekognice byla provedena v rozporu s ustanovením § 104b trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť mu nebylo umožněno vybrat si místo mezi poznávanými osobami, před zahájením úkonu nebyl poučen podle označeného ustanovení a rekognice byly provedeny s více poznávajícími osobami společně. Současně namítl, že přepisy telefonních odposlechů neměly náležitosti dané ustanovením § 88 odst. 4 TrŘ. Záznamy telefonních odposlechů nebyly v řízení přehrány, ačkoli to požadoval, a nebyl proveden znalecký posudek ke zjištění, zda byl účastníkem předmětných telefonních hovorů.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Odvolací soud navíc uvedl, že znak skutkové podstaty "ve větším rozsahu" vyplynul z provedeného dokazování, rekognice byly provedeny v souladu se zákonem a rovněž odposlechy byly shledány zákonnými.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou v podstatné části opakováním dovolacích námitek, které směřovaly a směřují proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Taková tvrzení nezakládají žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 TrŘ. Námitka stěžovatele, směřující vůči právnímu posouzení skutku (okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), je novou námitkou, v dovolání neuplatněnou.

K uvedeným vyjádřením obecných soudů právní zástupce stěžovatele uvedl, že jen pouze potvrzují důvodnost ústavní stížnosti.

Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 58/2004, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Takový stav v souzené věci nenastal.

Je třeba zdůraznit, že stěžovatel opakuje námitky, uplatněné již v předchozím řízení, se kterými se obecné soudy řádně vypořádaly (§ 125 odst. 1 TrŘ). Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů, které vycházejí z platné právní úpravy, respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.

Předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o vině stěžovatele. Ohledně jeho tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění znaku "ve větším rozsahu", nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se touto otázkou zabývaly. Z označených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelem prodávaná psychotropní a jinak návyková látka byla heroin, jednalo se o pokračující trestný čin, kterého se dopouštěl nejméně od léta roku 2002 do léta roku 2003, ve větším rozsahu, což je patrno z množství prodané látky, její kvality, počtu prodejů jednotlivým odběratelům a délky páchání trestné činnosti, což vše vyplynulo z provedeného dokazování.

Stěžovatel rovněž namítal pochybení upínající se k provedení rekognice, jak je výše uvedeno. S touto výhradou se dostatečně podrobně vypořádal soud prvního stupně i soud odvolací a na jejich rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat (č. l. 164 - 166 spisu). Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že rekognice podle fotografií nebrání následnému provedení rekognici in natura. Mezi těmito úkony musí existovat určitý časový odstup a před provedením rekognice musí být svědek vyzván, aby poznávanou osobu popsal. V souzené věci byla svědkům, po jejich předchozím popisu stěžovatele, na přelomu roku 2003/2004, předložena jeho fotografie. Tento úkon nebránil následnému provedení rekognice in natura v dubnu roku 2004, která byla provedena s každým svědkem zvlášť, nikoli společně, jak stěžovatel tvrdil. Tuto skutečnost lze zjistit i z výpovědi svědkyně A. N., na kterou stěžovatel poukázal, která uvedla, "(...) že jsme se pak spolu o tom bavili (...)"(č.l. 136 spisu), tzn. že se svědci o rekognici bavili až po jejím provedení, a nikoli při jejím provádění, jak mylně dovozuje stěžovatel. Navíc, provádění rekognice in natura byl po celou dobu přítomen, vedle osoby nezúčastněné, také obhájce stěžovatele a měl možnost kdykoli v průběhu tohoto úkonu vznést námitky, stěžovatelem dodatečně tvrzené (nezákonnost "hromadné" rekognice, nedostatečné poučení a neumožnění stoupnout si na libovolné místo mezi ukazované osoby). Ze spisu však vyplývá, že žádné námitky neuplatnil a protokoly o provedení rekognic bez námitek podepsal (č. l. 20 - 54 spisu).

Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že přepisy telefonních odposlechů neměly náležitosti stanovené trestním řádem a že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu, aby byly záznamy telefonních hovorů v hlavním líčení přehrány a proveden znalecký posudek za účelem prokázání totožnosti stěžovatele jako jednoho z účastníků zaznamenaných hovorů. Z předmětného spisu vyplývá, že pořízené záznamy (protokoly) o odposlechu telekomunikačního zařízení (mobilního telefonu), obsahují zákonem požadované údaje o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i osobě, která je pořídila (viz č. l. 72 - 81 a 126 - 132 spisu) a stěžovatel byl se všemi seznámen (č. l. 103 a 156 spisu). Jejich zákonností se zabývaly, v odůvodnění svých rozhodnutí, také obecné soudy. Tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu na přehrání záznamů telefonních hovorů a na provedení znaleckého posudku k posouzení, zda byl účastníkem telefonních hovorů, není pravdivé. Ze spisu totiž vyplývá, že stěžovatel takové návrhy vůbec neučinil (č. l. 134 - 157 spisu) a o totožnosti stěžovatele, jako jednoho z účastníků zaznamenaných telefonních hovorů, nebyly, s ohledem na provedené důkazy, žádné pochybnosti.

Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Ústavnímu soudu je rovněž znám extenzivní výklad ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, který u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz nález sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo i nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, str. 293), avšak v daném případě taková situace nenastala. Z dovolacích námitek je zřejmé, že se stěžovatel domáhal revize skutkových zjištění, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl. Námitky směřující vůči právnímu posouzení skutku stěžovatel tvrdil až v doplnění dovolání ze dne 8. 7. 2005, které bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno dne 14. 7. 2005 (č. l. 220 spisu). Na toto doplnění dovolání nemohl Nejvyšší soud ČR reagovat, neboť o dovolání stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 7. 7. 2005. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nedošlo. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, protože obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem.

Ohledně tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci, což vyplývá ze systematického začlenění citovaných článku v Ústavě ČR.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.