I. ÚS 558/10
I.ÚS 558/10 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. D. Ř., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 1 KZV 261/2007, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie a vyšetřování hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, ze dne 21. 9. 2009, ČTS: PSP-1252/TČ-2008-94, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze v této věci sp. zn. 1 KZV 261/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se MUDr. D. Ř. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení shora označeného usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně") a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie a vyšetřování hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požadovala, aby Ústavní soud zakázal Městskému státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování jejích práv a svobod.

Uvedeným usnesením státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatelky proti shora označenému usnesení policejního orgánu. Tímto usnesením bylo, podle § 160 odst. 1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Uvedený trestný čin měla stěžovatelka spáchat tím (zkráceně uvedeno), že úmyslně, v rámci své kardiologické ordinace, vystavila na 271 pacientů, bez jejich vědomí, recepty na léky specifikované napadených usneseních. Tyto recepty pak následně předala do lékáren a léky odebrala. Lékárny předmětné recepty zaevidovaly k proplacení z veřejného zdravotního pojištění příslušnými zdravotními pojišťovnami, kterým vznikla škoda ve výši 6,915.777,87 Kč.

Stěžovatelka tvrdila, že jsou pro tentýž skutek vedena souběžně dvě trestní stíhání. Pro stejný skutek je již trestně stíhána. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo být nikdy vydáno, neboť nesplňuje podmínky pro jeho vydání uvedené v § 160 odst. 5 TrŘ a neobsahuje popis subjektivní stránky. Tzv. jiný zásah spatřovala v jednání policejního komisaře, který se, podle jejího názoru, vyznačuje absolutní ignorancí právních předpisů, zejména trestního řádu. K jeho činnosti uvedla celou řadu výhrad, pro které její obhajoba podala na policejního komisaře trestní oznámení Inspekci Policie ČR.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti je nutné připomenout, že zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí.

Jde-li konkrétně o usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o procesní rozhodnutí, které, ač s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky, nemá povahu konečného rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností. K zahájení trestního stíhání postačuje odůvodněné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin. Z povahy věci vyplývá, že v této rané fázi trestního řízení nelze vyžadovat, aby existovala jistota o spáchání trestného činu. K posouzení tvrzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. V jeho rámci bude moci stěžovatelka uplatnit všechna svoje procesní práva a argumenty, tzn. i ty, které uváděla v ústavní stížnosti (údajně dvě souběžná trestní stíhání pro jeden skutek, otázka subjektivní stránky, postup policejního komisaře) a jimiž se budou orgány činné v trestním řízení povinny zabývat. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu tak v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád a jimiž může hájit svá práva.

Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Jeho kasační intervence má své místo pouze v případech, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Tak se to však Ústavnímu soudu v daném případě nejeví.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí v podstatě stejné argumenty, které uplatnila již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupkyně, jak je patrno z odůvodnění jejího usnesení, na tyto argumenty adekvátně reagovala a vyčerpávajícím způsobem odůvodnila svůj závěr, že usnesení policejního orgánu splňuje všechny zákonné náležitosti obsažené v § 160 odst. 1, 5 TrŘ. Odůvodnění napadeného usnesení označuje skutečnosti, z nichž vyplývá důvodnost trestního stíhání a jsou tedy dány důvody k zamítnutí stížnosti. K tvrzení, že v napadeném usnesení jde o stejný skutek, pro který již bylo trestní stíhání zahájeno dne 5. 12. 2007, poukázala na příslušná ustanovení trestního řádu s tím, že v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že se stěžovatelka dopustila dalšího skutku, resp. dílčího útoku pokračujícího trestného činu, který není v původním usnesení o zahájení trestního stíhání uveden. Ve vztahu k námitce o údajné absenci subjektivní stránky uvedla, že je v usnesení řádně popsána. Stěžovatelka úmyslně předepisovala léky na osobní údaje pacientů, tyto recepty, následně proplacené zdravotními pojišťovnami, uplatňovala v lékárnách, léky vyzvedávala a nakládala s nimi dosud nezjištěným způsobem. Tím uváděla v omyl zdravotní pojišťovny proplácející náklady na uvedené léky s tím, že slouží k léčbě konkrétních pacientů uvedených na receptu. Stěžovatelka věděla, že jedná neoprávněně a měla představu i o tom, jakou může způsobit škodu.

Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry zmíněného usnesení neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jak již bylo shora uvedeno, bude věcí zejména obecných soudů, aby se jejími tvrzeními zabývaly a vypořádaly.

Uvedené závěry lze plně vztáhnout i na námitky, týkající se postupu policejního komisaře, které byly předmětem přezkumu státní zástupkyně a Inspekce Policie ČR. I v této souvislosti bude na orgánech činných v trestním řízení, zejména pak na obecných soudech, aby se těmito námitkami zabývaly. Pro úplnost je vhodné poukázat na jistý rozpor mezi petitem ústavní stížnosti požadujícím, aby Ústavní soud zakázal Městskému státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatelky a odůvodněním ústavní stížnosti, napadajícím pouze postup a jednání policejního komisaře.

Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky chráněných ústavním pořádkem nedošlo.

Trestní stíhání vůči stěžovatelce bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanovených trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.