I. ÚS 556/05
I.ÚS 556/05 ze dne 17. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Jihlava, Dvořákova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2003, čj. 12 Co 259/2003 - 303, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2005, čj. 30 Cdo 1237/2004 - 336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Z její ústavní stížnosti vyplývá, že společně se svým manželem, který mezitím zemřel, se žalobou z roku 1990 domáhala určení, že její prohlášení ze dne 3. září 1990, oznámené žalovanému městu Jihlava, o odstoupení od kupních smluv, uzavřených v roce 1988 mezi stěžovatelkou a jejím manželem jako prodávajícími a tehdejší Českou socialistickou republikou jako kupující, je z hlediska ustanovení § 49 odst. 1 občanského zákona, platného před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., důvodné a obě kupní smlouvy se, podle § 48 odst. 2 obč. zákoníku, od počátku ruší. Důvod odstoupení, podle stěžovatelky, spočíval v tom, že byla státem, jako kupujícím, uvedena v omyl tvrzením, že na prodávaném pozemku bude do dvou let zahájena bytová výstavba. K tomu však nedošlo, neboť zde byl vybudován jen kanalizační sběrač.

V uvedené věci bylo během uplynulých patnácti let vydáno celkem dvanáct soudních rozhodnutí, z toho dvakrát ve věci rozhodoval též Nejvyšší soud ČR. Naposledy Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, čj. 4 C 534/2002 -282, žalobě stěžovatelky vyhověl. Krajský soud v Brně, k odvolání žalovaného města Jihlavy, rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, čj. 12 Co 259/2003 - 303, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Důvod, kterým argumentovala stěžovatelka, byl podle odvolacího soudu omylem v pohnutce, který sám o sobě nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy, vzhledem k tomu, že se tato pohnutka nestala součástí předmětných smluv.

Dovolání stěžovatelky zamítl, touto ústavní stížností napadeným rozsudkem, Nejvyšší soud ČR, který v odůvodnění uvedl, že "podle ustanovení § 49 odst. 1 obč. zák. účastník, který jednal v omylu, jejž druhý účastník vyvolal nebo jenž druhému účastníkovi musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo. Podle ustanovení § 49 odst. 2 obč. zák., byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně, má účastník, který jednal v omylu, právo odstoupit od smlouvy, ať jde o jakýkoli omyl ... Právní úkon je projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle projevovaná právním úkonem vyjadřuje vztah jednajícího k právním úkonem zamýšlenému následku, tj. vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností. Od vůle, jako nutného prvku právního úkonu, je třeba odlišovat pohnutku (motiv) právního úkonu, která neurčuje chování jednajícího přímo, ale uplatňuje se jako vzdálenější podnět utvářené vůle zahrnující zejména předpoklady, z nichž jednající při utváření své vůle vychází. Pohnutka nemusí být, na rozdíl od vůle, při právním úkonu projevena a zásadně nemá ani právní význam. Právní význam nabývá pohnutka jen tehdy, je-li zahrnuta do projevované vůle a stane-li se její složkou.

Předpokladem perfektnosti právního úkonu je také to, že vůle projevovaná právním úkonem je prosta omylu. Omyl ve vůli (týkající se subjektu, objektu či obsahu právního úkonu) má za následek vadnost právního úkonu, byl-li podstatný a byl-li vyvolán druhou stranou nebo jí musel být znám; případně, byl-li vyvolán úmyslně. Podstatný je omyl tehdy, jestliže se týká takové okolnosti, bez které by k právnímu úkonu nedošlo. Omyl v pohnutce nemá za následek vadnost právního úkonu, ledaže by se - jak výše uvedeno - pohnutka stala součástí právního úkonu. Z výše uvedeného vyplývá, že okolnosti, o kterých žalobci tvrdí, že byly důvodem jejich odstoupení od předmětných kupních smluv, jsou okolnostmi vztahujícími se k pohnutkám, jež je vedly k uzavření daných smluv, nikoli k vůli převést svá vlastnická práva k prodávaným nemovitostem na kupujícího, tj. právního předchůdce žalovaného. Posuzovaný právní úkon odstoupení žalobců od předmětných smluv již proto, z důvodů výše uvedených, nemůže mít právní následky platného odstoupení, tj. obnovení vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem."

Stěžovatelka polemizuje s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, poukázala na průtahy v řízení a na rozpory mezi jednotlivými právními názory týchž soudů v průběhu času. Podle stěžovatelky nešlo v její věci jen o omyl v pohnutce, ale i o omyl skutkový, ve smyslu § 49 odst. 1 obč. zák., platného v roce 1988. Tvrdí, že obecné soudy navíc nepřípustně směšují institut neplatnosti smlouvy a odstoupení od smlouvy. Při rozhodování o nákladech řízení nepoužily § 150 OSŘ, byť použití tohoto ustanovení bylo namístě, s ohledem na průtahy v řízení a na povahu žalovaného, který disponuje vlastními právníky. Tyto nedostatky znamenají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právo stěžovatelky na spravedlivý proces. K žádosti Ústavního soudu o vyjádření, podle § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Krajský soud v Brně stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rovněž navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí systému obecných soudů, jimž není instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat nesprávnosti tvrzené v ústavní stížnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 OSŘ) způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a konst. judikatura).

Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených variant. Rozhodnutí obou soudů nevybočují z Ústavou ČR stanoveného rámce. Ústavní soud nemá pravomoc napadená rozhodnutí zrušit, byť by se s nimi případně i sám neztotožnil, pokud ovšem současně nedošlo k porušení ústavního pořádku. Do závěru odvolacího soudu, potvrzeného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího, proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v argumentaci obou soudů neshledal žádný protiústavní exces.

Ústavní soud konečně odmítá argument stěžovatelky, že by průtahy v řízení samy o sobě zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, po průtazích vydaného. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud proto nemohl napadené rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení. Stěžovatelka ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, které by byly přímo způsobeny průtahy v řízení nebo by s těmito průtahy bezprostředně souvisely, ani netvrdila.

V daném řízení jsou průtahy řízení zcela nepochybné, neboť trvalo celkem 15 let. Ani takovéto průtahy nemohou založit ústavní právo na aplikaci § 150 OSŘ, jak dovozuje stěžovatelka, neboť průtahy se dotkly všech účastníků daného řízení před obecnými soudy. Ústavní soud zastává názor, že je zásadně doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by v rozhodnutí obecného soudu došlo k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Jak Ústavní soud ve své judikatuře rozvedl, rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Rovněž výrok o nákladech řízení musí být odůvodněn, přičemž soud nesmí jen formálně odkázat na příslušná ustanovení soudního řádu (viz nález sp. zn. II. ÚS 444/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, str. 197). Tyto kautely však Krajský soud v Brně respektoval.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, případně vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.