I. ÚS 555/05
I.ÚS 555/05 ze dne 20. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. D., zastoupeného JUDr. Josefem Hasalou, advokátem, se sídlem Radniční 13, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2004, č. j. 4 T 46/2003-633, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 2 To 1117/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 724/2005, za účasti Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2005, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 8. 2004, č. j. 4 T 46/2003-633 (dále jen "rozsudek okresního soudu"). Dále napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 9. 11. 2004 (dále jen "Krajský soud"), sp. zn. 2 To 1117/2004 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek okresního soudu a stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání dvou trestných činů zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 písm. a) c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 724/2005 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.

Stěžovatel uvádí, že jeho trestná činnost měla spočívat v tom, že, za situace kdy byl zmocněn ke správě majetku poškozené, si ponechal kupní cenu za prodej nemovitostí. Dle stěžovatele se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a s rozpory mezi provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků. Stěžovatel poukazuje na "procesní neúčinnost výpovědi poškozené pro její nevěrohodnost" a má za to, že proti němu neexistuje důkaz prokazující jeho vinu. Tvrdí, že výpovědi svědků B. a B. nezpochybňují výpověď stěžovatele, že se s poškozenou ohledně správy kupních cen dohodl a nadto je třeba v kontextu dalších důkazů považovat za nevěrohodné pro nevyjasněnost rozporů mezi původními výpověďmi, listinnými důkazy a dalšími svědeckými výpověďmi. Stěžovatel namítá, že se stěžovatelkou dohodl, že si kupní částky ponechá. Dle stěžovatele dovolací soud také zpochybňuje jeho právo provést započtení pohledávky vůči poškozené. Stěžovatel se dovolává doby, po kterou majetek spravoval a účastnil se na procesu jeho vydávání v rámci restitucí a také nedůvěry poškozené vůči jejím dědicům, kterou projevila ve své závěti z roku 1996, což dle stěžovatele vylučuje úmysl způsobit poškozené škodu.

Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soud sp. zn. IV. ÚS 469/02, dle kterého "je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení článku 1 Listiny a článku 1 Ústavy." Také poukazuje na nález Ústavního soud sp. zn. IV. ÚS 438/2000, dle kterého "pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry", "ani v trestním právu nemůže být abstrahováno od aspektů práva soukromého."

Dle stěžovatele došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k Ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud. Ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s tím, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odkázal na jejich odůvodnění a navrhnul, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také krajský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že jde o složitou problematiku, neboť rozhodující svědkyně zemřela a nadto před smrtí byl její psychický stav takový, že na její vyjádření nebylo možné jednoznačně spoléhat. Dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo i Okresní státní zastupitelství v Šumperku. Ve svém vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost je na místě zcela zamítnout, kdy nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí ničeho nedodává.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo taktéž Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. Ve svém vyjádření navrhlo ústavní stížnost odmítnout, neboť nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavních práv a svobod stěžovatele. Pokud jde o posouzení trestněprávních důsledků tzv. jednostranného započtení pohledávky stěžovatele pak sdílí názor odvolacího soudu prezentovaný v odůvodnění jeho rozsudku.

Nejvyšší státní zastupitelství se po výzvě Ústavního soudu k vyjádření k ústavní stížnosti vzdalo práva vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že rozsudek okresního soudu byl již dříve zrušen rozsudkem Krajského soudu. Vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.

Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 46/2003 (dále jen "spis okresního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.

Stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti se zaměřují do dvou oblastí a to skutkových zjištění obecných soudů a občanskoprávních aspektů věci.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy stavíce Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

V projednávané věci obecné soudy vyšly z konkrétních důkazních pramenů, včetně znaleckého zkoumání a výpovědí několika svědků, kdy podrobně zkoumaly jednání stěžovatele, vztahy mezi ním a poškozenou a další relevantní okolnosti. Pokud obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel zpronevěřil majetek mu svěřený, Ústavní soud nemá za to, že by toto zjištění nemělo podklad v provedeném dokazování a Ústavní soud nemá co by k tomuto jejich závěru dodal.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Pokud stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (kromě stěžovatelem uvedených rozhodnutí viz obdobně též nálezy sp. zn. IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 4/04 [http://www.usoud.cz]), pak Ústavní soud konstatuje, že tytéž námitky stěžovatel uváděl i v řízení před obecnými soudy a tyto se jimi v odůvodnění svých rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu dostatečně zabývaly (str. 6 rozsudku krajského soudu, str. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy neignorovaly ustanovení občanského práva, platná pro soukromoprávní vztahy za situace, kdy se ze strany stěžovatele jednalo o běžné zadržení věci či započtení pohledávky, jak naznačuje. Ústavní soud je přesvědčen, že v projednávané věci se o standardní civilní problematiku nejednalo. Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že si prostředky poškozené ve výši několika milionů korun přisvojil, ač si nemohl započíst pohledávku vůči poškozené, když žádnou konkrétní vůči ní neměl, neboť odměna za jeho služby nebyla stanovena a mělo ohledně ní teprve dojít k dohodě. Na trestně právní charakter věci lze usuzovat i z toho, že stěžovatel byl sice obecně zmocněn notářským zápisem ze dne 3. 8. 1992 ke správě majetku poškozené, avšak podpisy poškozené, nacházející se na kupních smlouvách na nemovitosti, jejichž prodej zprostředkoval, jsou zfalšovány. Rovněž si nelze nevšimnout zjištěného nestandardního vedení dokladů o svěřených nemovitostech a nakládání s prostředky získanými jejich prodejem, včetně toho, že tyto prostředky nebyly vykázány v účetnictví.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2005

Ivana Janů, předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.