I. ÚS 554/17
I.ÚS 554/17 ze dne 23. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Tatiany Novikovy, zastoupené Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem v Praze, K Lipám 292/28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 157/2016-45 ze dne 15. prosince 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 1 Ad 26/2014-36 ze dne 27. května 2016, rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. j. XX ze dne 29. dubna 2014 a č. j. XXXX ze dne 9. května 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Vedlejší účastnice řízení přiznala stěžovatelce starobní důchod ve výši 7 580 Kč měsíčně na základě předchozího kasačního rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Ad 64/2011-43 ze dne 22. ledna 2013 vydaného k žalobě stěžovatelky. Stěžovatelka podala proti tomuto novému rozhodnutí vedlejší účastnice námitky a po jejich zamítnutí se bránila správní žalobou k městskému soudu. Ten žalobu zamítl, neboť rozhodnutí vedlejší účastnice shledal po právu.

2. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelky vyhověl a zrušil jak rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí vedlejší účastnice. Ke svému rozhodnutí však dospěl na základě jiných právních úvah, než které v řízení uplatňovala stěžovatelka. Shledal však, že je k tomu oprávněn, byť řada otázek byla řešena již v předchozím rozhodnutí městského soudu a vedlejší účastnice je účinně nezpochybnila kasační stížností. Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí městského soudu a vedlejší účastnice v části nepřezkoumatelné a v části nesprávné. Nesprávnost spatřoval především v tom, jak byla na věc stěžovatelky uplatněna Dohoda mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení (č. 116/1960 Sb.).

3. Proti uvedeným rozsudkům správních soudů a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (včetně nového rozhodnutí vydaného po kasaci ze strany Nejvyššího správního soudu) stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v tom, že nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu prolomilo kasační závaznost rozsudku městského soudu č. j. 2 Ad 64/2011-43 pro Českou správu sociálního zabezpečení, aniž by tento rozsudek byl účinně napaden kasační stížností. Tím došlo k návratu věci do stavu před deseti lety. Česká správa sociálního zabezpečení byla městským soudem jednoznačně zavázána, aby důchod stěžovatelky vypočetla podle čl. 5 odst. 2 Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení, nyní Nejvyšší správní soud po procesních výhrůžkách stěžovatelce nesprávně rozhodl o užití čl. 5 odst. 1 této dohody, byť tak učinil v rozporu se svou vlastní judikaturou. Výsledný důchod je několikanásobně nižší, než stěžovatelka mohla očekávat. Česká správa sociálního zabezpečení se vůči stěžovatelce dopustila řady pochybení, zejména jí nedovolila žádat o důchod ke dni přesídlení do České republiky, což by bylo pro stěžovatelku výhodnější. Nesprávně byly stanoveny doby pojištění v Rusku, vyměřovací základ i vyloučené doby. Celé rozhodování bylo vedeno účelově a zneužívajícím způsobem, s negativním postojem k cizincům majícím nárok na důchod podle zmíněné dohody.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím procesním rozhodnutím.

6. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Vázanost právním názorem kasačního soudu nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).

7. Je pravda, že právní názor správních soudů stěžovatelka nejspíše nebude moci v dalším řízení zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru soudu pro správní orgány [§ 78 odst. 5 ve spoj. s § 110 odst. 2 písm. a) soudního řádu správního] a předmětu případného dalšího řízení před správními soudy, které by mohlo být zahájeno po vydání nového správního rozhodnutí. V tomto řízení se totiž městský soud může zásadně zabývat toliko posouzením toho, zda žalovaný správní orgán závazný názor soudu respektoval či nikoliv (srov. již rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 57/99-36 ze dne 24. 11. 2000, č. 861/2001 SJS, či rozsudek NSS č. j. 2 Ads 16/2003-56 ze dne 18. 6. 2004, č. 352/2004 Sb. NSS). V dalším řízení před správními orgány a soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.

8. Z napadeného rozhodnutí č. j. XXXX ze dne 9. 5. 2017 je zřejmé, že je proti němu možné brojit námitkami. Stěžovatelce tedy stále může být poskytnuta ochrana jejích ústavně zaručených práv ve správním řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které jí zákon poskytuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/10 ze dne 22. 6. 2011). Nejde přitom o situaci, v níž by otázky rozhodné pro posouzení vlastní věci - určení důchodu stěžovatelky - nebyly v dalším řízení již vůbec řešeny [nález sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67)]. Ústavní stížnost je tedy předčasná, resp. nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že je žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení vázána názorem Nejvyššího správního soudu.

9. Stěžovatelka se může bránit ústavní stížností zejména proti konečnému rozhodnutí v projednávané věci. Samotné kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se může stát předmětem přezkumu za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měla stěžovatelka k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci jí nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jejího práva [srov. odst. 28-30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), odst. 33-39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), a také odst. 26-30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675)].

10. Co se týče celkově nepřiměřené délky řízení, jíž si byl vědom i Nejvyšší správní soud, má stěžovatelka možnost uplatnit své námitky na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.