I. ÚS 553/05
I.ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006

N 167/42 SbNU 407
Skutková podstata trestného činu podvodu a úvěrového podvodu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. září 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001, jimiž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
I. Postupem porušujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu, garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli ruší.

III. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 se odmítá.
Odůvodnění

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 byl stěžovatel společně se spoluobžalovanými J. Z. a P. M. uznán vinným, že stěžovatel jako předseda představenstva a J. Z. jako člen představenstva obchodní společnosti Hotel Centrum, a. s., uzavřeli dne 15. 2. 1996 s První městskou bankou, a. s., Praha (dále též "PMB") v jejím sídle smlouvu o krátkodobém úvěru č. 90200596 na částku 75 000 000 Kč, splatnou dne 31. 5. 1996. Přitom deklarovaným účelem úvěru byl nákup akcií Realitbanky, a. s. Tento záměr doložili smlouvou o převodu 45 ks akcií Realitbanky, a. s., (dále též "REBA") v nominální hodnotě 1 000 000 Kč za celkovou částku 75 000 000 Kč, uzavřenou se společností Realit, a. s., a falšovanou smlouvou, uzavřenou s obchodní společností Hradčanská, a. s., podle které měla tato společnost odkoupit takto nakoupené akcie v nominální hodnotě nejméně 45 000 000 Kč a jako záruku tohoto úvěru předložili směnku avalovanou Realitbankou, a. s., která však v té době měla poskytování takových záruk zakázáno Českou národní bankou (dále též "ČNB"), neboť trpěla naprostou ztrátou likvidity. Prostředky čerpané z úvěru pak stěžovatel a J. Z. převedli na účet Hotel Centra, a. s., vedený u Realitbanky, a. s., dále na vkladovou směnku SM 00 00 55 a následně na výnosové směnky a termínovaný vklad 226/96, č. účtu 10464204. Ke dni splatnosti tento úvěr nesplatili a plnění z úvěru převedli na právnické a fyzické osoby blízké obžalovanému M., čímž měla První městské bance, a. s., vzniknout škoda ve výši 75 000 000 Kč. Městský soud v Praze toto jednání stěžovatele kvalifikoval za použití § 88 odst. 1 trestního zákona (dále též "tr. zákona") jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na dobu čtyř let.

Na základě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze byl tento rozsudek v celém rozsahu zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal, že přípravné řízení v této věci trvalo značnou dobu, byla shromážděna řada důkazů, avšak i přesto orgány činné v trestním řízení včetně soudů nebyly s to jednání stěžovatele a dalších obviněných jednoznačně trestněprávně kvalifikovat. Podle stěžovatele je to zřejmé z toho, že trestní stíhání vedené nejprve pro trestný čin podvodu bylo obžalobou překvalifikováno na trestný čin úvěrového podvodu a soudy opět překvalifikováno na trestný čin podvodu. Podvodný úmysl však podle stěžovatele nebyl prokázán u žádného z obviněných. Cílem celé operace bylo posílit kapitálovou přiměřenost Realitbanky, a. s., nikoliv podvodně vylákat prostředky s cílem je nevrátit. Navíc v době, kdy společnost Hotel Centrum, a. s., žádala o poskytnutí úvěru, byl předseda představenstva Realitbanky, a. s., M. rovněž předsedou dozorčí rady Hotel Centra, a. s.

Primárním úmyslem žádného z obviněných nebylo způsobení škody První městské bance, a. s., ale naopak obvinění počítali s tím, že dojde k navýšení základního jmění Realitbanky, a. s., která zůstane na bankovním trhu jako reálný subjekt. Navýšením základního jmění by pak došlo ke zvýšení hodnoty akcií Realitbanky, a. s., takže na této operaci by vydělala i společnost Hotel Centrum, a. s., která by z rozdílu nákupu a prodeje splatila úvěr. Touto operací tak podle stěžovatele obviněný M. především realizoval riskantní plán, jak zachránit Realitbanku, a. s., k čemuž využil získání úvěru ve prospěch jedné z organizací (Hotel Centrum, a. s.), v nichž působil. Hotel Centrum byl v té době ve stoprocentním vlastnictví Realitbanky, a. s., takže šlo navíc o vztah ovládající a ovládané osoby.

Rovněž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podle stěžovatele ve svém vyjádření k dovolání souhlasila s tím, že skutek, jak byl popsán, není trestným činem podvodu podle § 250 trestního zákona.

Na základě dovolání všech obviněných byl následně rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 925/2003, a to ve vztahu ke stěžovateli i ostatním obviněným mimo jiné z důvodu, že z popisu skutku, uvedeného ve skutkové větě výroku, popřípadě ve spojení s odůvodněním, nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní kvalifikaci skutku jako podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona.

Vrchní soud v Praze v novém rozsudku ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 rozhodl znovu tak, že stěžovatele a další spoluobviněné uznal vinnými ze spáchání trestného činu podvodu s tím, že skutkovou větu výroku doplnil o konstatování, že obvinění jednali s vědomím, že nebudou schopni splnit svůj závazek a v úmyslu obohatit jiného vylákali od První městské banky, a. s., předmětnou sumu 75 000 000 Kč. Stěžovateli pak byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti let.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel opět dovolání, v němž opakoval řadu argumentů původního dovolání. Upozornil zejména, že nebyla dostatečně odůvodněna subjektivní stránka jednání, tedy existence úmyslu již v době uzavření úvěrové smlouvy a čerpání úvěru tyto prostředky nezaplatit. Za úvěr nebyly nakoupeny dopředu žádné akcie, ale měly být zakoupeny až v době, kdy se najde skutečný zájemce o jejich koupi. Do té doby byly peníze z úvěru stále uloženy na účtech Hotel Centra, a. s., a byly tam i v době splatnosti úvěru, avšak úvěr nemohl být splacen, neboť Realitbanka zastavila platby. Stěžovatel pak v dovolání rovněž poukazoval na nesprávný závěr vrchního soudu, že Realitbanka, a. s., avalovala směnku zajišťující úvěr v době naprosté ztráty své vlastní likvidity, což však podle stěžovatele koliduje s výpovědí auditora slyšeného před vrchním soudem. Soud zde podle stěžovatele zaměnil likviditu a kapitálovou přiměřenost banky, neboť banka v té době ještě byla likvidní. O to, že by banka v té době měla na základě opatření ČNB zakázáno avalovat směnky stěžovatel nevěděl a vědět nemohl, neboť šlo o informaci podléhající bankovnímu tajemství a v rozhodné době byla tato informace jistě utajována, neboť jakákoliv zveřejněná pochybnost o schopnosti banky dostát svým závazkům by vedla k hromadným výběrům účtů v bance a ke krachu banky.

Dále podle stěžovatele společnost Hotel Centrum, a. s. fungovala na základě tzv. německého modelu, kdy představenstvo bylo voleno dozorčí radou a té také fakticky podřízeno. Stěžovatel byl tedy v podřízeném postavení vůči předsedovi dozorčí rady, který zastupoval vlastníka společnosti, tedy Realitbanku, a. s. Ve vztahu ke stěžovateli i J. Z. proto mělo být zkoumáno, zda byli povinni podnětu k uzavření úvěrové smlouvy ze strany P. M. uposlechnout.

K dovolání se opět vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která ve svém vyjádření sice nesouhlasila s vývody obsaženými v dovolání stěžovatele, avšak uvedla, že vrchní soud ani v novém rozsudku nepopsal skutek, který by naplňoval znaky skutkové podstaty podvodu, a to především s ohledem na to, že nebyl popsán, resp. specifikován úmysl obviněných v době, kdy si peníze půjčovali, je nevrátit. Státní zástupkyně rozsudku rovněž vytýkala, že vrchní soud v podstatě hodnotil jednání ve světle právní kvalifikace obžaloby, tedy ve světle skutkové podstaty úvěrového podvodu, ačkoliv tuto kvalifikaci, stejně jako před tím Městský soud v Praze, odmítl.

Usnesením ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že obvinění museli vědět, že úvěr nebude možné vzhledem k situaci Realitbanky, a. s., která jim byla známa, v termínu splatnosti vrátit, což podle Nejvyššího soudu k naplnění subjektivní stránky postačuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě.

Porušení těchto základních práv pak stěžovatel spatřoval v následujících skutečnostech:

Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s námitkou, že jednání stěžovatele a obviněného Z. jako osob v subalterním postavení ve vztahu k obviněnému M. bylo odlišné a u stěžovatele nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení dovolává podle stěžovatele závěrů Městského soudu v Praze a cituje z odůvodnění: "Jakmile bylo zřejmé, že jednak První městská banka, a. s., trvá na dodržení termínu splatnosti a jednak Česká národní banka hodlá v Realitbance, a. s., zasáhnout, došlo k vyvedení těchto prostředků na účty osob a firem blízkých obžalovanému M.". Použití trpného rodu "došlo k vyvedení" je podle stěžovatele chybné, na což poukazovala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, v němž upozornila, že zásadní finanční operace, resp. deklarované operace, které podle obecných soudů dokládají úmysl obviněných, proběhly až v Realitbance, a. s. Podstatné je podle stěžovatele to, že čerpaný úvěr byl po celou dobu k dispozici v Realitbance, a. s., kde byla tato částka po celou dobu uložena. Ke škodě došlo mimo jiné až v důsledku toho, že Realitbanka, a. s., zastavila platby. K převedení prostředků na jiné účty došlo až po datu splatnosti úvěru. V době podpisu úvěrové smlouvy však stěžovatel nemohl vědět, že dojde k pádu Realitbanky a k řetězci okolností, na které neměl vliv. Samotná okolnost, že smlouva se společností Hradčanská, a. s., byla opatřena padělaným podpisem by pak mohla zakládat trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu (i to ovšem za předpokladu, že by stěžovatel a obviněný Z. o padělání věděli, což však také prokázáno nebylo), pro který byla také původně podána obžaloba, nikoliv však za trestný čin podvodu.

Uvedení nepravdivých skutečností při sjednání úvěru, aniž by byl dán potřebný úmysl obohatit sebe nebo jiného, se stalo trestným činem teprve na základě novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. od 1. 1. 1998, tedy až poté, co došlo k posuzovanému jednání. Proto bylo podle stěžovatele pochybením státního zástupce městského státního zastupitelství, pokud podal obžalobu pro takový trestný čin. Obecné soudy pak v tomto pochybení pokračovaly, neboť sice jednání překvalifikovaly, ale nezabývaly se tomu odpovídajícím způsobem subjektivní stránkou jednání. Podle stěžovatele tak jde v důsledku o nepřímé porušení zákazu retroaktivity trestního zákona, pokud se obecné soudy snažily jednou podanou obžalobu "držet" a kriminalizovaly jednání jinak beztrestné.

V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136), podle kterého pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž pachatel mohl v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Proto obtíže spočívající v nalezení správné právní kvalifikace nemohou být podle stěžovatele dávány k tíži obviněnému. Jestliže přípravné řízení bylo vedeno pro trestný čin obecného podvodu a státní zástupce použil v obžalobě kvalifikace odlišné, která mu umožňovala vyhnout se nedostatku důkazů k subjektivní stránce, a obecné soudy toto jednání zpětně překvalifikovaly, je podle názoru stěžovatele zřejmé, že otázka právní jistoty a předvídatelnosti práva byla zpochybněna.

Stěžovatel se pak rovněž domnívá, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. K jednání stěžovatele došlo v roce 1996, rozsudek Městského soudu v Praze byl vynesen dne 1. 10. 2002, tedy po více než šesti letech, a v pořadí druhý rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci až dne 9. 6. 2004, tedy po osmi letech od spáchání činu.

Proto i Městský soud v Praze volil u stěžovatele podmíněný trest odnětí svobody, neboť stupeň nebezpečnosti jednání podle soudu prvního stupně nevyžaduje použití vyšší trestní sazby z hledisek uvedených v § 88 odst. 1 tr. zákona. Tento názor však nebyl Vrchním soudem v Praze akceptován a tento soud vynesl nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let. Přitom je zřejmé, že tyto průtahy nezpůsobil stěžovatel, ale podle stěžovatele byly vyvolány nekvalitní prací především vrchního soudu. S ohledem na to považuje stěžovatel uložený trest za zcela nepřiměřený a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67) v němž Ústavní soud vyslovil, že ochrana práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu, a že spolu s délkou doby, která uplynula od spáchání trestného činu, se oslabuje prvek jak generální, tak i individuální prevence. Jinak řečeno, s prodlužující se dobou od spáchání činu je třeba ukládat podstatně mírnější trest. Zatímco Městský soud v Praze se podle stěžovatele tímto závěrem více méně instinktivně řídil, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud otázku nepřiměřené délky řízení zjevně ignorovaly.

Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí nálezem zrušil a do té doby, aby podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost těchto rozhodnutí.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.

Městský soud v Praze, zastoupený předsedou příslušného senátu, se ve svém vyjádření plně odvolal na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i na protokoly z hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání. Podle jeho názoru byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor pro jeho obhajobu a nebylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že ústavní stížnost označil za nedůvodnou. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu s tím, že závěry stěžovatele stran porušení ústavně zaručených základních práv hodnotí jako nedůvodné. Vrchní soud pak zcela odmítl stanovisko, že průtahy v trestním řízení byly způsobeny především vrchním soudem. Původně byla věc vedena vrchním soudem pod sp. zn. 5 To 10/2003, kdy spis napadl 31. 1. 2003, rozhodnuto bylo 2. 4. 2003, rozhodnutí vyhotoveno 23. 4. 2003 a vypraveno dne 5. 5. 2003. V druhém případě byl spis veden pod sp. zn. 5 To 1/2004, napadl dne 6. 1. 2004, veřejné zasedání nařízené na 21. 4. 2004 bylo pro nemoc obžalovaného M. odročeno na 9. 6. 2004, rozhodnutí vyhotoveno 29. 6. 2004 a vypraveno 8. 7. 2004. S ohledem na to Vrchní soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zcela zamítl.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami stěžovatele, pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze souhlasit. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém je podrobně uvedeno, jaké námitky stěžovatel uplatnil, proč byla shledána právní kvalifikace jednání jako podvodu podle § 250 odst. 1, 4 důvodnou a proč bylo o dovolání rozhodnuto tak, že bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu nedošlo podle Nejvyššího soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a nedošlo ani k porušení jiných právních norem platných a účinných v České republice, včetně trestního řádu. Nejvyšší soud proto nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou a vyjádřil názor, že by jí Ústavní soud neměl vyhovět, přičemž konkrétní způsob rozhodnutí je ponechán na úvaze Ústavního soudu.

Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 5/2001.

II.

A) Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá následující, obecným soudem zjištěný skutkový stav:

Dne 7. 2. 1996 požádal stěžovatel jako předseda představenstva obchodní společnosti Hotel Centrum, a. s., První městskou banku, a. s., o poskytnutí úvěru 75 000 000 Kč na nákup akcií Realitbanky, a. s., s datem splatnosti dne 31. 1. 1997. Jako podklad pro osvědčení účelu úvěru stěžovatel předložil smlouvu o převodu cenných papírů uzavřenou mezi společností Realit, a. s., zastoupenou P. M., a Hotelem Centrum, a. s., podle které mělo dojít k nákupu 45 ks akcií o nominální hodnotě jedné akcie 1 000 000 Kč s tím, že dohodnutá kupní cena činila 75 milionů Kč, dále smlouvu o prodeji cenných papírů s odkládací podmínkou podle § 14 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenných papírech"), uzavřenou mezi společností Hradčanská, a. s., a Hotelem Centrum, a. s., podle které se společnost Hradčanská, a. s., zavázala odkoupit nejpozději do 1. 11. 1996 akcie Realitbanky, a. s., minimálně v nominální hodnotě akcií 45 milionů Kč, přičemž sjednaná kupní cena v případě množství akcií o této celkové nominální hodnotě měla činit 90 milionů Kč. Posléze bylo v průběhu trestního řízení prokázáno, že podpis statutární zástupkyně společnosti Hradčanská, a. s., byl zfalšován. Jako zajištění úvěru stěžovatel v žádosti deklaroval vystavení vlastní směnky Hotelu Centrum, a. s., avalované Realitbankou, a. s.

Dne 14. 2. 1996 schválilo představenstvo První městské banky poskytnutí tohoto úvěru s tím, že poskytnutí podmínilo zkrácením splatnosti úvěru, a to do 31. 5. 1996. Dne 15. 2. 1996 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi První městkou bankou, a. s., a Hotelem Centrum, a. s., na nákup akcií Realitbanky, a. s., přičemž sjednaným datem splatnosti byl 31. 5. 1996. Čerpání úvěru bylo podmíněno vystavením směnky avalované Realitbankou, a. s., která byla Hotelem Centrum, a. s., vystavena a Realitbankou avalována tentýž den. Prostředky z úvěru byly deponovány po celou dobu u Realitbanky, nejprve na účtu Hotel Centra, a. s., u Realitbanky, posléze na vkladové směnce č. 000065 a následně dne 7. 6. 1996 na vlastní směnce.

Dne 17. 5. 1996 žádal stěžovatel v sídle První městské banky o prodloužení splatnosti úvěru do 31. 12. 1996. Tuto žádost odůvodňoval tím, že se valná hromada Realitbanky, a. s., na které má dojít k navýšení základního jmění a upisování akcií, uskuteční až dne 28. 5. 1996. Dne 21. 5. 1996 adresoval První městské bance písemnou žádost o prodloužení úvěru, v níž doplnil, že majitelé akcií Realitbanky, a. s., vážou prodej akcií až na termín po konání valné hromady. Dne 23. 5. 1996 sdělil náměstek generálního ředitele První městské banky k žádosti negativní stanovisko.

V den splatnosti úvěru dne 31. 5. 1996 uplatnili zástupci První městské banky směnku jak v sídle Hotel Centra, a. s., tak v sídle Realitbanky, a. s., avšak směnka proplacena nebyla jednak z důvodu, že nebyla uplatněna v dohodnutém platebním místě (sídle První městské banky, a. s.), jednak že ani Hotel Centrum, ani Realitbanka sumou 75 000 000 Kč nedisponovali.

Dne 24. 5. 1996 uzavřel P. M. smlouvy o převodu akcií na majitele s odkládací podmínkou podle § 14 zákona o cenných papírech, v nichž se zavazoval převést na další subjekty personálně propojené s Realitbankou příslušný počet akcií Realitbanky, a. s. Dne 3. 6. 1996 uzavřel stěžovatel za Hotel Centrum s těmito subjekty smlouvy o postoupení práva opce, v nichž se tyto subjekty zavazovaly převést akcie nabyté na základě smluv uzavřených s P. M. na společnost Hotel Centrum, a. s.

Dne 7. 6. 1996 předložil stěžovatel v Realitbance, a. s., k proplacení vkladovou směnku znějící na 75 milionů Kč a tentýž den byla Realitbankou vystavena směnka vlastní na stejnou sumu. Dne 25. 6. 1996 předložil stěžovatel Realitbance, a. s., i tuto směnku k proplacení a na základě toho byla celá jistina i se směnečným úrokem, celkem tedy 75 558 904 Kč převedena na termínovaný vklad Hotelu Centrum, a. s., u Realitbanky.

Dne 26. 6. 1996 převedl stěžovatel na základě příkazů k úhradě prostředky z úvěru na účty subjektů, s nimiž měl uzavřeny smlouvy o postoupení práva opce, a to jako zálohu k realizaci nákupu akcií Realitbanky. Po zavedení nucené správy v Realitbance byly tyto prostředky některým subjektům vyplaceny z Fondu pojištění vkladů a ČNB. Některé subjekty tyto prostředky vrátily společnosti Hotel Centrum, a. s., (cca 42 milionů), některé je vyplácely M. Společnost Hotel Centrum, a. s., nabídla vrácení částky, která se vrátila od jednotlivých subjektů První městské bance, která však jejich přijetí odmítla.

Společnost Hotel Centrum, a. s., byla poté většinově ovládnuta společností Centrotex, a. s., a stěžovatel byl odvolán z funkce předsedy představenstva. Dne 28. 7. 1997 bylo ve prospěch První městské banky, a. s., zřízeno zástavní právo k budově hotelu, který byl v majetku společnosti Hotel Centrum, a. s., a to jako zajištění závazku ve výši 75 milionů Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 2. 1996.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu byl stěžovatel uznán Městským soudem v Praze vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, že "skutečnosti, že (obžalovaní) nebudou moci úvěr do 31. 5. 1996 splatit, si musel být vědom nejen M. jako zástupce banky REBA, a. s., ale také obžalovaní Š a Z., kteří sice přímo v bance nepracovali, ale byli činní ve společnostech, které s bankou úzce spolupracovaly.... Je tedy zřejmé, že tvrzení o účelu úvěru bylo toliko záminkou k vylákání částky ve výši 75 milionů Kč z PMB, a. s., a tato suma měla po určitou dobu vylepšovat bilanci REBA, a. s. Jakmile bylo zřejmé, že jednak PMB, a. s., trvá na dodržení termínu splatnosti, jednak ČNB hodlá v REBA, a. s., zasáhnout, došlo k vyvedení těchto prostředků na účty osob a firem blízkých M. Po pádu REBA, a. s., byly tyto prostředky vyplaceny z fondu pojištění vkladů majitelům účtů. K získání úvěru byla použita též falšovaná smlouva, která měla dokládat reálnost obchodního případu a jako jištění byla avalována směnka HC, a. s., bankou REBA, a. s., když bylo obžalovaným známo, v jaké situaci REBA, a. s., je, co se likvidity týče. Závazek z úvěrové smlouvy obžalovaní nikdy nesplnili" (str. 15 rozsudku).

Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. 5 To 10/03 hodnotil zjištěný skutkový stav tak, že "byl-li termín splatnosti úvěru stanoven do 31. 5. 1996, s ohledem na finanční situaci REBA bylo vyloučeno, aby v uvedeném termínu byl úvěr vrácen. Namítají-li obžalovaní, že jim bylo přislíbeno, že v případě plnění podmínek úvěrové smlouvy bude termín splatnosti bez problémů prodloužen, toto tvrzení není podloženo žádným konkrétním důkazem. ... Je nepochybné, že obžalovaní si byli plně vědomi nemožnosti splnit závazek ve stanovené lhůtě a nic jim nebránilo, aby odstoupili od podpisu úvěrové smlouvy. Pokud tak neučinili, jednali s podvodným úmyslem. Tento závěr je potvrzován i tím, že po dni splatnosti, tj. po 31. květnu 1996, byly peníze z úvěru převedeny na právnické a fyzické osoby blízké obžalovanému P. M., tedy v rozporu s podmínkami úvěru, který byl poskytnut na nákup akcií REBA" (str. 6).

Na základě tohoto hodnocení uznal vrchní soud stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 925/2003 vyplývá, že dovolací soud zrušil předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze mimo jiné z důvodu, že "popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku tomuto ustanovení (§ 120 odst. 3) trestního řádu zcela neodpovídá, neboť z popisu skutku nevyplývají znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4, jímž byli všichni obvinění uznáni vinnými. O správné posouzení skutku jde tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost" (str. 7).

Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004, vydaném po nově provedeném odvolacím řízení, v němž byl soud vázán závěry Nejvyššího soudu, doplnil skutkovou větu výroku o návětí, podle kterého obžalovaní "s vědomím, že nebudou schopni splnit svůj závazek a v úmyslu obohatit jiného vylákali od První městské banky Praha částku 75 000 000 Kč..."

V odůvodnění pak Vrchní soud v Praze uvedl, že "obžalovaní...požadovali poskytnutí úvěru s vědomím, že nebudou schopni svůj závazek splnit, tj. peníze vrátit ve stanovené lhůtě a takto jednali v úmyslu obohatit jiného a vylákali od PMB 75 000 000 Kč, kterou poskytováním nepravdivých údajů souvisejících s úvěrem uvedli v omyl, neboť předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (str. 7) ... Již počátkem roku 1996 trpěla REBA ztrátou likvidity, což vedlo k opatření ze strany ČNB. Následně 31. května 1996 uplatnila PMB směnku jak na výstavci - HC, tak avalistovi - REBA k proplacení, což bylo odmítnuto s tím, že nebyla předložena v platebním místě. Podle stanoviska Vrchního soudu v Praze bylo toto odmítnutí učiněno především proto, že REBA nedisponovala finančními prostředky k proplacení směnky ve výši 75 000 000 Kč, což jen potvrzuje již shora uvedené závěry o úmyslu obžalovaných v době uzavírání úvěrové smlouvy tuto neplnit, tedy peníze vylákat (str. 10). K námitce ze strany obžalovaných, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, Vrchní soud v Praze zdůrazňuje, že tato skutečnost již byla prakticky podrobně hodnocena v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí a z hlediska teoretického je třeba uvést následující. K subjektivní stránce trestného činu náleží především zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Má-li jít o trestný čin, musí být dáno zavinění ve formě úmyslu, nebo alespoň nedbalosti. V tomto konkrétním případě se u obžalovaných jedná o úmysl přímý, který je vyjádřen v ustanovení § 4 písm. a) tr. zákona, neboť obžalovaní věděli, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší zájem trestním zákonem chráněný a chtěli takové porušení způsobit. Tomuto závěru svědčí povaha a způsob provedení trestné činnosti, kdy obžalovaní vědomě na podkladě nepravdivých okolností vylákali lstivým způsobem úvěr s úmyslem získané finanční prostředky si ponechat a nevrátit" (str. 11 - 12).

Na základě tohoto hodnocení vrchní soud opětovně shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004, kterým odmítl dovolání stěžovatele a dalších obžalovaných, v odůvodnění uvedl, že "z hlediska naplnění objektivní a subjektivní stránky zmíněné trestné činnosti je ze skutkových zjištění zcela zřejmé, že obviněný P. M. dohodl s obviněnými M. Š a J. Z. uzavření smlouvy o krátkodobém úvěru mezi Hotelem Centrum, a. s., a První městskou bankou, a. s., ve výši 75 000 000 Kč na nákup akcií Realitbanky, a. s., což oba jmenovaní učinili (dne 15. 2. 1996). Dále všichni obvinění jednali s vědomím, že nebudou schopni závazek splnit (tj. peníze ve stanovené lhůtě vrátit) a v úmyslu obohatit jiného (str. 11)...Podle Nejvyššího soudu důvodně Vrchní soud v Praze uzavřel, že obvinění M. Š a J. Z. naplnili svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Podvodné jednání, kterým předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, směřovalo proti poškozené První městské bance, a. s., a spočívalo v tom, že byly sděleny nepravdivé údaje, na jejichž podkladě byl poskytnut úvěr. Také je zřejmé, že v době, kdy žádali o úvěr, jednali s úmyslem peníze nevrátit, protože pro řádnou úhradu úvěru neměli finanční prostředky. Této skutečnosti si byli vědomi a peníze navíc byly použity jiným způsobem, než bylo úvěrovými podmínkami sjednáno." (str. 13)

B) Ze spisu Městského soudu v Praze pak Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Dne 28. 1. 1998 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona (č. l. 6). Dne 28. 2. 2001 byla na stěžovatele a další obviněné podána státním zástupcem městského státního zastupitelství obžaloba pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zákona, a to s odůvodněním, že "pod pojem relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je jako celek pro pachatele příznivější ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona, je nutno podřadit též ustanovení obecné části trestního zákona upravující podmíněné propuštění pachatele z výkonu trestu. Přičemž z tohoto pohledu je ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 5 pro pachatele příznivější, nežli ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zákona ve znění platném před 1. 1. 1998..."

Na č. l. 225 - 231 je založena kopie žádosti o poskytnutí úvěru, ze které vyplývá, že stěžovatel a J. Z. jako statutární zástupci Hotel Centra, a. s., požadovali úvěr za účelem nákupu akcií Realitbanky, a. s., s datem splatnosti úvěru do 31. 1. 1997. K žádosti byl připojen projekt, jehož součástí byly i kopie smlouvy o převodu cenných papírů mezi Realit, a. s., a Hotel Centrum, a. s., a smlouva o prodeji cenných papírů mezi Hradčanská, a. s., a Hotel Centrum, a. s. Ze znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha vyplývá, že podpis statutární zástupkyně společnosti Hradčanská, a. s., na smlouvě o prodeji cenných papírů není jejím pravým podpisem (č. l. 14 - 17).

Na č. l. 243 - 245 je založen zápis z jednání představenstva PMB, ze kterého vyplývá, že mimo program řádného jednání byla projednána žádost o poskytnutí úvěru. Úvěr byl schválen s podmínkou, že bude zkrácena doba splatnosti úvěru do 31. 5. 1996. Na č. l. 246 - 251 je založena smlouva o úvěru, podle které PMB poskytne účelový úvěr na nákup akcií Realitbanky; čerpání úvěru bylo vázáno na předložení směnky vlastní avalované Realitbankou, a. s. Konečná splatnost úvěru byla stanovena k 31. 5. 1996. Na č. l. 338 a 342 je založena kopie směnky vlastní ze dne 15. 2. 1996 znějící na 75 000 000 Kč, vystavené Hotelem Centrum, a. s., ve prospěch PMB, a. s., splatné dne 31. 5. 1996 v sídle PMB, a. s. Ke směnce je připojen aval Realitbanky, a. s., podepsaný P. M. a ředitelkou banky N.

Ze zápisu z jednání dne 17. 5. 1996, vyhotoveného pracovníkem úvěrového oddělení PMB, a. s., vyplývá, že stěžovatel tohoto dne požádal o prodloužení splatnosti úvěru z důvodu, že valná hromada Realitbanky, a. s., se uskuteční až dne 28. 5. 1996 (č. l. 323). Na č. l. 324 je pak založena písemná žádost o prodloužení splatnosti úvěru, na kterou reagoval náměstek ředitele PMB negativním stanoviskem (č. l. 325). Dne 29. 5. 1996 adresoval stěžovatel žádost o prodloužení úvěru předsedovi představenstva PMB s odůvodněním, že opční právo k provedení zamýšleného obchodu končí dne 30. 11. 1996, a proto v žádosti o úvěr žádali o splatnost úvěru až ke dni 31. 1. 1997. Pracovníky banky měl být stěžovatel ujištěn, že ačkoliv byl z vnitřních důvodů banky poskytnut úvěr pouze do 31. 5. 1996, splatnost úvěru může být později posunuta. Současně stěžovatel v tomto dopise ubezpečuje PMB, že prostředky z úvěru jsou nadále deponovány u Realitbanky, a. s. (č. l. 326).

Ze zápisů ze dne 31. 5. 1996 (č. l. 327 a 328) a z protestní listiny ze dne 12. 6. 1996 (č. l. 340) vyplývá, že dne 31. 5. 1996 byla předložena zástupci PMB směnka k proplacení v sídle Hotel Centra, a. s., a následně v sídle Realitbanky, a. s.; směnka nebyla proplacena. Ze zápisu ze dne 7. 6. 1996 vyplývá, že ředitelka Realitbanky uvedla jako důvod neproplacení směnky to, že banka není likvidní a prostředky na úhradu směnky nemá. Současně potvrdila, že prostředky z úvěru jsou uloženy na účtu Hotel Centra, a. s., který však rovněž banka vyplatit nemůže. Uvedla, že došlo k upsání akcií za účelem navýšení základního jmění Realitbanky; akcie mají být splaceny do 28. 6. 1996.

Na č. l. 346 je založeno potvrzení o předložení směnky k proplacení, ze kterého vyplývá, že stěžovatel požádal Realitbanku o proplacení vkladové směnky, na níž byly uloženy prostředky z úvěru, a dne 8. 6. 1996 banka interně převedla finanční prostředky na směnku vlastní splatnou na viděnou. Z dalšího potvrzení o předložení směnky k proplacení vyplývá, že stěžovatel požadoval v Realitbance vyplacení prostředků z úvěru dne 25. 6. 1996. Částka byla převedena na termínovaný vklad Hotel Centra, a. s., u Realitbanky (č. l. 348, 349 - 353), o čemž svědčí i převodní příkaz ze dne 25. 6. 1996 vystavený ředitelkou Realitbanky ve prospěch účtu Hotel Centra, a. s. (č. l. 609).

Na č. l. 1150 - 1157 jsou založeny doklady osvědčující mechanismus převodu prostředků z účtu Hotel Centra, a. s., na další subjekty. Na č. l. 1150 je založena smlouva o převodu akcií na majitele ze dne 24. 5. 1996 uzavřená mezi P. M. a společností Viktoria Restaurant, s. r. o., z níž vyplývá, že se smluvní strany dohodli na převodu 4 ks akcií Realitbanky v případě, že nabyvatel do 31. 8. 1996 převodci oznámí, že na splnění této smlouvy trvá. Cena za převod akcií byla stanovena na částku 3 600 000 Kč. Ke smlouvě je připojen dodatek stejného data, ze kterého se podává, že za zřízení práva opce byla sjednána odměna 3 500 000 Kč, splatná do 31. 8. 1996. Na č. l. 1153 je založena smlouva o postoupení práva opce ze dne 31. 5. 1996, podle které Viktoria Restaurant, s. r. o., postupuje právo na nákup akcií Realitbanky společnosti Hotel Centrum, a. s. Podle čl. II této smlouvy byla sjednána odměna za postoupení práv ve výši nominální hodnoty nakupovaných akcií s tím, že Hotel Centrum zaplatí do 1 měsíce od podpisu smlouvy zálohu na sjednanou odměnu ve výši 3 500 000 Kč. Hotel Centrum je však oprávněn odstoupit od této smlouvy v případě, že do 3. 7. 1996 nebude zapsáno v obchodním rejstříku navýšení základního jmění Realitbanky na minimálně 600 milionů Kč.

Na č. l. 585 - 608 jsou založeny příkazy k úhradě, z nichž vyplývá, že stěžovatel a J. Z. převáděli dne 26. 6. 1996 příslušné částky z účtu Hotel Centra, a. s., na ty subjekty, s nimiž uzavřeli smlouvu o postoupení práva opce (Olfin Liberec, s. r. o.; Olfin Praha, s. r. o.; Hubačov, s. r. o.; Viktoria Restaurant, s. r. o.; M. M.; M. L.; F. J.; K. K. a další).

Na č. l. 1155 je založena písemnost nadepsaná "Odstoupení od smlouvy o postoupení práva opce" ze dne 20. 11. 1996, ze které vyplývá, že stěžovatel s odkazem na to, že nedošlo k navýšení základního jmění Realitbanky, a. s., odstoupil za Hotel Centrum, a. s., od smlouvy a potvrzuje, že do pokladny společnosti Hotel Centrum, a. s., bylo od společnosti Viktoria Restaurant přijato zpět plnění vyplacené původně jako záloha ve výši 3 500 000 Kč. Na č. l. 1157 je založen i příjmový doklad ze dne 19. 8. 1996, vystavený Hotelem Centrum, a. s., na částku 3 514 147,86 Kč.

Na č. l. 359 - 369 jsou založeny zástavní smlouva k nemovitostem ze dne 28. 7. 1997 a dohoda o plné moci z téhož dne, z nichž vyplývá, že k zajištění úvěru bylo dodatečně zřízeno zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví Hotelu Centrum, a. s., a PMB byla zmocněna k prodeji nemovitosti ve veřejné dražbě, popřípadě i formou přímého prodeje. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že toto právo bylo vloženo ve prospěch PMB, a. s., ke dni 8. 8. 1997 (č. l. 375).

Na č. l. 429 - 447 je založeno vyjádření auditora ke zprávě o hospodaření Realitbanky, a. s., za rok 1995, v jejímž závěru je zhodnocena finanční situace banky tak, že v roce 1995 vykazuje banka vysokou ztrátu z hospodaření ve výši 247 219 000 Kč a tedy i pokles vlastního jmění na 47 830 000 Kč. Vykázaná ztráta není podle auditora skutečnou ztrátou z hospodaření, "nýbrž ztrátou potenciální, způsobenou proúčtováním rezerv a opravných položek na riziková aktiva. Bez této položky by zisk z hospodaření banky činil 7 367 000 Kč, vlastní jmění by činilo 302 416 000 Kč..."

Na č. l. 1461 spisu je založeno Opatření ČNB vůči Realitbance, a. s., ze dne 2. 2. 1996, podle kterého ČNB po zhodnocení aktuální situace v této bance mimo jiné vyžadovala, aby Realitbanka, a. s., zastavila pořizování nových aktiv se stanovenými výjimkami a neprováděla žádné operace účtované do podrozvahy, ze kterých by v budoucnu plynulo jakékoliv plnění banky. Na toto opatření reagoval P. M. žádostí o zrušení opatření ze dne 13. 3. 1996. Ze zápisu č. 88 z jednání představenstva Realitbanky, a. s., ze dne 6. 2. 1996 vyplývá, že představenstvo banky bylo informováno o opatření ČNB se závěrem, že doporučí valné hromadě navýšení základního jmění banky na 500 milionů Kč (č. l. 931 - 933). Ze zápisu č. 89 z jednání představenstva ze dne 13. 2. 1996 vyplývá, že probíhala jednání o kapitálovém vstupu do banky u První městské banky a u Agrobanky. Další jednání se měla uskutečnit dne 16. 2. 1996 v Konsolidační bance. Na č. l. 1021 je založen notářský zápis sepsaný dne 28. 5. 1996 osvědčující průběh mimořádné valné hromady Realitbanky, a. s., podle kterého valná hromada souhlasila s navýšením základního jmění banky o 300 milionů Kč, a to upsáním nových akcií tak, že společnost Centrotex, a. s., upíše akcie v nominální hodnotě 90 milionů Kč, Olfin Praha, spol. s r. o. 75 milionů Kč, RH Fin, a. s., 75 milionů Kč, Agrobanka Praha, a. s., 60 milionů Kč. Na č. l. 975 je založen přípis České národní banky M. ze dne 24. 6. 1996, v němž je upozorňováno na to, že banka neplní předchozí opatření a žádosti ČNB. Je konstatováno, že banka setrvává v naprosté stagnaci, má závažné problémy se zajišťováním likvidity atd.

Ze zápisu č. 100 z jednání představenstva Realitbanky, a. s., vyplývá, že představenstvo přijalo ke dni 2. 7. 1996 opatření, kterým vzhledem k nepříznivé likvidní situaci zastavilo veškeré výplaty vkladů, platby z běžných účtů, proplácení faktur a jiné aktivní platby.

Na č. l. 1365 a 1366 jsou založeny doklady osvědčující, že část prostředků (38 900 000 Kč) vrácených Hotelu Centrum, a. s., od subjektů, které přijaly zálohovou platbu na nákup akcií, byly touto společností uloženy u společnosti Suprafin, s. r. o., a takto zajištěny vlastní směnkou vystavenou dne 13. 12. 1996.

Na č. l. 1372 - 1376 jsou založeny stanovy akciové společnosti Hotel Centrum, a. s., z jejichž článku 16 vyplývá, že členové představenstva volí a odvolává dozorčí rada.
III.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, a bez ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že je opodstatněná.

IV.

A) Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

Ústavní soud proto již v minulosti formuloval případy, v nichž porušení jednoduchého práva je způsobilé současně zasáhnout do oblasti ústavně zaručených základních práv. Také v oblasti provádění a hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů obecnými soudy v oblasti jednoduchého práva již Ústavní soud v minulosti formuloval základní podmínky, za jejichž splnění je oprávněn hodnocení důkazů a z něho vyplývající právní kvalifikaci provedenou obecným soudem korigovat. Taková situace, kdy Ústavní soud přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, nastává tehdy, pokud lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu (k tomuto srov. obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 314/99 nebo sp. zn. I. ÚS 4/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, svazek 15, nález č. 118, svazek 32, nález č. 42).

V daném případě stěžovatel již v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně vznášel námitky stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, a tuto námitku zopakoval také v ústavní stížnosti. Tato otázka byla rovněž traktována a zpochybněna ve vyjádřeních státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci obou dovolacích řízení a v podstatě byla jedním z hlavních důvodů, proč Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. Tdo 925/2003 zrušil předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. 5 To 10/03. Tyto indicie proto vedly také Ústavní soud k tomu, aby se v řízení o ústavní stížnosti zaměřil na otázku, zda právní závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích, podle kterých stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů.

V takovém případě by totiž obecné soudy porušily jak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak v konečném důsledku především právo na osobní svobodu stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1. Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil, ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny (srov. například nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. IV. ÚS 767/05 a sp. zn. IV. ÚS 335/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, svazek 41, nález č. 81, svazek 41, nález č. 116).

B) Jak uvedeno výše, stěžovatel byl původně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, avšak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze jednání stěžovatele a dalších obviněných v obžalobě překvalifikoval na trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona, neboť měl za to, že toto jednání může naplňovat obě skutkové podstaty, přičemž skutková podstata úvěrového podvodu, ač byla do trestního zákona zařazena až po spáchání kriminalizovaného jednání, je pro stěžovatele a další obviněné příznivější. Obecné soudy však takovou argumentaci obžaloby odmítly a jednání stěžovatele na základě provedených důkazů kvalifikovaly jako trestný čin tzv. obecného podvodu.

Ústavní soud již v minulosti traktoval, že každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem, reprezentovaným pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116, dostupný též na www.judikatura.cz). Jinak řečeno, v průběhu trestního řízení musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že obžalovaný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl obžalován. Jestliže některý ze znaků skutkové podstaty v prokázaném jednání absentuje, nastupuje zásada "in dubio pro reo".

Skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona byla zákonodárcem komponována do trestního zákona novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Touto novelou byla do trestního zákona vložena vedle skutkové podstaty úvěrového podvodu také skutková podstata pojistného podvodu, jejichž společnou charakteristikou je, že kriminalizují nikoliv prokázané vyvolání majetkových následků jednání pachatele, nýbrž i jednání, které hrozí takovými poruchami, tedy jakési "předpolí" majetkových škod (srov. k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 31, vyhlášen pod č. 127/2001 Sb.). Takové skutkové podstaty jsou rovněž výrazem toho, že zákonodárce jen samotný způsob jednání považuje za společensky nebezpečný bez ohledu na výši způsobené škody a k naplnění těchto skutkových podstat postačuje pouze určité kvalifikované jednání, aniž by jím byla způsobena škoda na majetku třetích osob (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, usnesení č. 5).

Vztah mezi skutkovou podstatou obecného podvodu podle § 250 tr. zákona a zvláštními formami úvěrového či pojistného podvodu podle § 250b a 250a tr. zákona spočívá v tom, že skutková podstata podvodu je obecnější co do forem podvodných jednání, nicméně je současně užší v tom, že na rozdíl od úvěrového podvodu vyžaduje způsobení škody a obohacení pachatele nebo jiné osoby (blíže k tomu např. Šámal, P. a kol: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C. H. Beck, Praha 2001, str. 462). Skutková podstata podvodu na rozdíl od úvěrového podvodu tedy vyžaduje, aby byl "mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" prokázán také úmysl pachatele v okamžiku jednání způsobit škodu a obohatit sebe či jiného (viz dále). Je tedy nepochybné, že kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu je z hlediska nároků kladených na shromažďování důkazů usvědčujících pachatele a hodnocení těchto důkazů náročnější. Tento závěr ostatně vyplývá i z motivu zákonodárce vytvořit vedle obecného podvodu novou skutkovou podstatu úvěrového podvodu. Z důvodové zprávy k zákonu č. 253/1997 Sb. vyplývá, že zákonodárce byl přímo motivován snahou rozšířit trestní postih na další formy podvodného jednání, které se zpravidla nedokáže. Podle důvodové zprávy se ukazuje, že k postihu všech forem protiprávního jednání nedostačuje "obecná" skutková podstata trestného činu podvodu, která zahrnuje pouze jednání, kde již vznikla majetková újma. Ne všechny případy, kdy se pachatel dopouští jednání, které k podvodnému obohacení teprve směřuje, lze postihnout jako vývojová stadia trestného činu podvodu.

Zařazení této nové skutkové podstaty s účinností od 1. 1. 1998 však orgány činné v trestním řízení nezbavuje povinnosti, v případě stíhání těch jednání, k nimž došlo před tímto datem a která tedy nelze stíhat jako úvěrové podvody, počínat si v případě kvalifikace takového jednání jako obecného podvodu tak, aby byly mimo jakoukoliv pochybnost prokázány všechny znaky skutkové podstaty podvodu. Podle Ústavního soudu proto nelze připustit, aby pod "zorným úhlem" nové skutkové podstaty se jakkoliv "posouvaly" či dokonce bagatelizovaly jednotlivé znaky a tak vlastně snižoval jakýsi pomyslný "práh" pro kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu, byť by toto jednání jinak naplňovalo znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu.

Jak již uvedeno shora, k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nepostačuje prokázání toho, že pachatel uváděl třetí osobu v omyl tak, že při sjednávání úvěru poskytl nepravdivé, hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, nýbrž je třeba mít za prokázáno, že již v době poskytnutí úvěru jednal v úmyslu způsobit svým jednáním škodu, tedy půjčené peníze vůbec nevrátit, nebo nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby sebe nebo jiného obohatil. Jestliže teprve po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z úvěru a které nemohl v době uzavření smlouvy předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazky plnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo jestliže až dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak takové jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona (srov. Šámal, P. a kol: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C. H. Beck, Praha 2001, str. 469-470).

C) V daném případě má Ústavní soud za to, že skutková zjištění obecných soudů, která si Ústavní soud ověřil též ze spisu Městského soudu v Praze a která shora rekapituloval, neumožňují učinit závěr, že stěžovatel měl úmysl již v okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy a čerpání úvěru peněžní prostředky nevrátit a obohatit tak jiného na úkor První městské banky, jak dovodily obecné soudy. To především proto, že jednání stěžovatele a ostatních obviněných probíhalo v určitých fázích, kdy po uzavření úvěrové smlouvy byly prostředky z úvěru po celou dobu deponovány u Realitbanky, a. s., a všechny rozhodující operace, jimiž nakonec došlo k "rozpuštění" účtu společnosti Hotel Centrum, a. s., u Realitbanky, se udály v Realitbance, a to v době po splatnosti úvěru a v okamžiku, kdy již stěžovatel věděl, že Realitbanka nedisponuje likvidními prostředky a tedy není schopna prostředky pocházející z úvěru proplatit.

Ze skutkových zjištění obecných soudů totiž vyplynulo, že stěžovatel uzavřel za akciovou společnost Hotel Centrum úvěrovou smlouvu na popud P. M., který vystupoval v této společnosti jako předseda dozorčí rady, která podle stanov volila a odvolávala členy představenstva. Podle Ústavního soudu mělo být proto k objasnění stěžovatelova úmyslu prostředky nevrátit již v době uzavírání smlouvy zkoumáno i to, zda byl stěžovatel povinen zástupce majoritního vlastníka uposlechnout, tedy zda při uzavírání úvěrové smlouvy vůbec realizoval vlastní vůli.

Bez ohledu na tuto otázku bylo dále zjištěno, že jako podklad k žádosti o úvěrovou smlouvu byla předložena smlouva se zfalšovaným podpisem, nebylo však prokázáno, jak byla tato smlouva podepisována, kdo ji stěžovateli k podpisu předložil a zda tedy stěžovatel měl vědomost o tom, že podpis statutární zástupkyně společnosti Hradčanská, a. s., není jejím podpisem. Rovněž z ničeho nevyplývá, že by stěžovatel v době uzavírání úvěrové smlouvy věděl, že Realitbanka, a. s., má na základě opatření ČNB zakázáno činit závazky a že tedy není oprávněna se zaručit za směnku vlastní, předloženou První městské bance ke krytí úvěru. Bylo prokázáno, že stěžovatel požadoval poskytnutí úvěru se splatností do 31. 1. 1997 a že ke změně splatnosti došlo až rozhodnutím představenstva První městské banky.

Pokud dále obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že finanční situace Realitbanky, a. s., byla nedobrá a že již v té době trpěla ztrátou likvidity, nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl s touto situací v době uzavírání úvěru srozuměn tak dalece, aby dokázal předvídat, že v okamžiku splatnosti úvěru nebude Realitbanka schopna tuto částku stěžovateli proplatit. Ostatně i bez ohledu na obeznámenost stěžovatele s platební schopností Realitbanky zůstává otázkou, zda nynější hodnocení situace Realitbanky ze strany obecných soudů odpovídalo i tehdejšímu objektivnímu stavu, když ze zprávy auditora vyplynulo, že banka sice utrpěla v roce 1995 ztrátu, nicméně auditor označil tuto ztrátu za potenciální.

Prostředky z čerpaného úvěru nebyly do splatnosti úvěru použity k deklarovanému účelu a byly po celou dobu deponovány u Realitbanky, a. s., ať už na běžném účtu, či ve formě vkladové směnky či směnky vlastní, tedy byly u Realitbanky, alespoň účetně, i v okamžiku splatnosti úvěru, tj. ke dni 31. 5. 1996. Podle Ústavního soudu ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by stěžovatel odmítl k tomuto datu prostředky vrátit s úmyslem sebe nebo jiného obohatit, nýbrž že tak učinil z důvodu ztráty likvidity Realitbanky. Tu ostatně přiznala zástupcům První městské banky také ředitelka Realitbanky, když, jak uvedeno shora, jim jako důvod neproplacení předložené směnky uvedla nedostatek finančních prostředků banky (tedy skutečnost, že částku nemůže proplatit ani sama Realitbanka, ani nelze provést výplatu vkladu společnosti Hotel Centrum, a. s., pro nedostatek likvidních prostředků).

Jak bylo prokázáno, stěžovatel banku opakovaně žádal o vyplacení vkladu, aby následně došlo k připsání prostředků (zřejmě jen účetně, neboť banka takovou sumou ve skutečnosti již nedisponovala, což však nebylo obecnými soudy v objektivní poloze ani zjišťováno) pocházejících z úvěru na termínovaný vklad. Konečně k převodům prostředků z účtu společnosti Hotel Centrum na účty dalších subjektů stěžovatel přikročil až poté, kdy zjistil, že banka není schopna svému závazku dostát a vklad mu v hotovosti vyplatit. Tyto převody v té době již také zřejmě probíhaly pouze účetně, neboť nebylo prokázáno, že by banka tyto účty alespoň v některých individuálních případech rovnou v hotovosti proplatila, nýbrž o proplacení těchto vkladů žádaly subjekty až z Fondu pojištění vkladů či u ČNB.

Dne 28. 5. 1996 došlo na mimořádné valné hromadě Realitbanky, a. s., k navyšování základního jmění a upisování akcií, které však posléze nebyly splaceny. Pokud by k navýšení základního jmění skutečně došlo, vylepšila by se likvidní pozice banky a zřejmě by nedošlo ani k uvalení nucené správy ČNB a k úpadku banky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že z takto zjištěného skutkového stavu nelze učinit závěr, že by stěžovatel již v okamžiku poskytnutí úvěru jednal s úmyslem tyto prostředky První městské bance nevrátit, a nelze dovodit ani závěr, že stěžovatel v době čerpání úvěru musel vědět, že peníze v tak krátkém časovém intervalu nebude moci vrátit. Tento závěr totiž nekoresponduje právě se skutečností, že jak ke dni splatnosti úvěru, tak i jistou dobu po ní byly prostředky pocházející z úvěru deponovány u Realitbanky, a. s., zřejmě však již pouze virtuálně. Tento závěr by podle Ústavního soudu mohl být akceptován pouze v případě, pokud by stěžovatel již v době čerpání úvěru věděl, že Realitbanka bude v blízké době čelit problému s vlastní likviditou a že tedy prostředky deponované u Realitbanky nebude s to vrátit.

Jinak řečeno, je nepochybné, že stěžovatel předložil k žádosti o úvěr doklady, které neodpovídaly skutečnosti, čímž bezpochyby uvedl banku v omyl, a že prostředky pocházející z úvěru posléze nezaplatil a převedl je ve prospěch třetích subjektů. Z provedených důkazů však podle Ústavního soudu nelze učinit závěr, že s tímto úmyslem již uzavíral s První městskou bankou úvěrovou smlouvu a čerpal úvěr.

Z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu je však již irelevantní, zda a ve kterém okamžiku po splatnosti úvěru stěžovatel skutečně pojal úmysl prostředky vůbec nevrátit a vyvést je popsaným způsobem z účtu v Realitbance.

Na základě takto shora provedené konfrontace skutkových zjištění obecných soudů s právními závěry, obsaženými v napadených rozhodnutích, proto dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že tato skutková zjištění nenasvědčují učiněným právním závěrům, tedy závěrům, že se stěžovatel svým jednáním dopustil podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona. Naopak, tento právní závěr, jímž došlo ke kriminalizaci jednání stěžovatele a k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se Ústavnímu soudu jeví v takovém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že jím současně došlo i k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva být stíhán a zbaven osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny, a v konečném důsledku tedy práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 Listiny, jak vyloženo shora.

Za situace, kdy Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele ve skutečnostech, jež se týkají samotných základů trestní odpovědnosti stěžovatele (stěžovatelovy viny), se již nezabýval dalšími námitkami stěžovatele stran neproporcionality výše stanoveného trestu ve vztahu k celkové délce trestního řízení, resp. době, která uběhla od spáchání trestného činu.

Ústavní soud však dále považuje za nutné uvést několik poznámek ve formě obiter dictum k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i ze spisu Městského soudu v Praze, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolacímu soudu zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí.

Vzhledem k neustálému posilování zásady kontradiktornosti trestního procesu a vzhledem k tomu, že v řízení před soudem zastupuje žalobu státní zástupce, nikoli státní zástupce a soud, jak by se snad mohlo jevit z doslovného textu zákonných ustanovení, má Ústavní soud za to, že právě v řízení o mimořádném opravném prostředku by soud měl pečlivě vážit úlohu státního zástupce vystupujícího jako žalující strana řízení a povahu jeho návrhů uvedených ve vyjádření k podanému mimořádnému opravnému prostředku. Jinými slovy, navrhuje-li státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v řízení o dovolání zrušení napadeného rozhodnutí, měl by právě dovolací soud vzhledem k výše citovaným zásadám současného trestního řízení a také zásadě přiměřenosti, v jejichž světle je třeba interpretovat jednotlivá ustanovení trestního řádu, přistupovat k projednání takové věci co nejzdrženlivěji (srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 144).

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil ve vztahu ke stěžovateli. Stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud odmítl s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů a s ohledem na ekonomii řízení, neboť vytýkané vady rozhodování obecných soudů jsou odstranitelné v řízení před odvolacím soudem. Za tohoto stavu je stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ačkoliv Ústavní soud předmětná rozhodnutí zrušil pouze ve vztahu ke stěžovateli, bude nyní na Vrchním soudu v Praze, aby v novém řízení, v němž bude postupovat mimo jiné podle § 314h trestního řádu, posoudil, zda lze s ohledem na zjištěný skutkový stav vztáhnout důvody kasace rozhodnutí i na obviněného J. Z. Jinak řečeno, zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu týkajícím se toliko stěžovatele nebrání, aby obecný soud v novém řízení aplikoval institut beneficia cohaesionis podle § 261 trestního řádu ve vztahu k obžalovanému J. Z. Pokud jde o P. M., který si podal samostatnou ústavní stížnost projednávanou druhým senátem Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 544/05, bude na Vrchním soudu v Praze, aby vyčkal výsledku řízení o jeho ústavní stížnosti a řídil se rovněž i závěry, k nimž dospěje Ústavní soud v tomto samostatném řízení [pozn. red.: ve věci sp. zn. II. ÚS 544/05 byl mezitím (dne 7. 12. 2006) vydán nález, který bude uveřejněn ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.