I. ÚS 552/05
I.ÚS 552/05 ze dne 6. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného JUDr. Hanou Procházkovou, advokátkou, Štěpánská 45, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 802/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 10 To 163/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 4 T 18/2001, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v hlavičce usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 4 T 18/2001, byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (ve znění účinném do 30. 7. 2000), za což byl odsouzen podle § 187 odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce jedenácti roků a trestu propadnutí věci. Stěžovateli a spoluobviněným v této trestní věci bylo kladeno za vinu, že, stručně řečeno, v době nejméně od 2. 2. 2000 do 10. 2. 2000 zorganizovali v Praze transport dvou balíčků s obsahem 1002 g látky, v níž bylo zjištěno celkem 193,386 g čisté báze heroinu a transport šestiranného revolveru Smith & Wesson ráže .357 Magnum s náboji z České republiky do Francie, když stěžovatel s dalším spoluobviněným pro tuto cestu opatřili automobil Citroen se speciálními úkryty. Další spoluobviněný se poté pokusil v uvedených úkrytech převézt heroin a uvedenou zbraň, byl však zadržen na hraničním přechodu Rozvadov - Waidhaus.

Z podnětu podaných odvolání byl tento rozsudek v celém rozsahu zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 10 To 163/2004, když odvolací soud zmírnil právní kvalifikaci skutku a stěžovateli snížil trest na sedm roků odnětí svobody.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 802/2005, bylo stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 8 (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Článek 38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Článek 40 (3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

Znění čl. 95 odst. 1 Ústavy je následující:

Článek 95

(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Stěžovatel namítá, že mu bylo znemožněno provést důkazy, které navrhoval na podporu svých tvrzení, zvláště pak výslechy svědků, důkaz znaleckým posudkem, listinou - rozhodnutím podle § 80 trestního řádu a důkaz prověrkou na místě podle § 104e trestního řádu.

Dále namítá, že nebyly dány podmínky podle § 55 odst. 2 trestního řádu pro výslech utajeného svědka S. H. Soud, podle názoru stěžovatele, nezkoumal, zda byly skutečně splněny zákonné podmínky, přičemž tímto postupem znemožnil stěžovateli vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Tento utajený svědek měl podle názoru stěžovatele hovořit o skutečnostech, které nevnímal vlastními smysly, nýbrž které zjistil z podkladů, jež nejsou součástí spisu. Stěžovatel se tak neztotožňuje se závěrem soudu, že výslechem svědka byly zhojeny formální vady provedených důkazů, zejména pak videozáznamu o sledování osob pořízeného v únoru roku 2000 celními orgány. Proto stěžovatel zpochybňuje použitelnost tohoto důkazu v trestním řízení. Na provedení důkazu výpovědí utajeného svědka se navíc nemohl řádně připravit. Dále stěžovatel namítá, že v průběhu přípravného řízení se nemohl seznámit s dalšími důkazy, o kterých se dozvěděl až při hlavním líčení, což považuje za porušení práva na obhajobu.

Dále napadený rozsudek krajského soudu podle stěžovatele neobsahuje řádné vypořádání se s obhajobou, jakékoliv úvahy, kterými se soud při rozhodování řídil, popis některých provedených důkazů ani zdůvodnění, proč nebylo některým návrhům na provedení důkazů vyhověno. Za nesprávné považuje stěžovatel hodnocení řady důkazů, zvláště výpovědí svědků M. a J. a připomíná výpověď svědkyně P., kterou soud hodnotil jako nevěrohodnou.

Za největší vadu řízení před odvolacím soudem stěžovatel považuje skutečnost, že se v rozsudku zdůrazňuje nalezení letenky na let dne 11. 2. 2000 v bytě stěžovatele. Takový důkaz podle stěžovatele neexistuje. To je znovu zdůrazněno v doplnění ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2006.

Konečně namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci, když byl nejdříve dvakrát zproštěn viny senátem krajského soudu, ale poté odsouzen senátem krajského soudu v jiném složení, a to na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 10 To 33/2004, který postupoval podle § 262 trestního řádu, údajně bez zákonného důvodu.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že porušením konkrétních procesních ustanovení soudy prvního a druhého stupně došlo k následnému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, tedy že odůvodnění dovolání se krylo s dovolacím důvodem podle trestního řádu.

Všemi napadenými rozhodnutími tedy bylo, podle názoru stěžovatele, zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, což je důvodem pro jejich zrušení.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ponechal výslovně bez komentáře tu část ústavní stížnosti, ve které bylo obecným soudům vytýkáno, že řádně nezjistily skutkový stav, a ve shodě s odůvodněním svého napadeného usnesení uvedl, že skutkové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení pouze uvedl, že setrvává na názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí. Krajský soudu v Plzni jako účastník řízení bez bližší argumentace shledal ústavní stížnost nedůvodnou. Protože účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a odkázali na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí, která jsou stěžovateli známa, a s přihlédnutím k tomu, že ústavní stížnost nedospěla do fáze věcného projednání, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice.

K ověření tvrzených skutečností si Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 18/2001 a sp. zn. 4 T 10/2002. Po jejich pečlivém prostudování zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu. Náprava důsledků plynoucích z porušení zákonného ustanovení je především věcí obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu. Ne každé porušení zákona v jakékoliv fázi řízení s sebou přináší porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené § 2 odst. 6 trestního řádu.

Stěžovatelem předkládaná verze skutkového děje a odlišná interpretace provedených důkazů, jinými slovy nesouhlas se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit protiústavnost napadených rozhodnutí. K jednotlivým námitkám proto postačí stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozsudků, neboť soudy se s jeho obhajobou ústavně konformně vyrovnaly. Odůvodnění názoru soudů, proč neprovedly další navrhované důkazy jako nadbytečné lze nalézt např. na str. 14-15 rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde je uvedeno, že navrhovaný svědek Z. odmítl po poučení vypovídat, svědek M. byl vyslechnut opakovaně a Krajský soud v Plzni odůvodnil, jakým způsobem jeho výpověď hodnotil, když považoval za nepochybné, že se jedná o dealera drog.

Ani námitkám stěžovatele, že rozsudky neobsahují úvahy soudů a jsou nepřezkoumatelné, nemohl Ústavní soud přisvědčit. V příslušných pasážích je srozumitelně vyjádřeno jakými úvahami byly soudy vedeny při interpretaci provedených důkazů.

Odůvodnění nutnosti použití § 55 odst. 2 trestního řádu pro utajení identity svědka S. H. je dostatečně rozvedeno na straně 16 rozsudku Krajského soudu v Plzni a na straně 14 rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud proto uvedené skutečnosti znovu neopakuje. Závěry soudů v této věci nejsou zjevně nelogické či svévolné. Tvrzení stěžovatele, že podle vyjádření samotného svědka k utajení "nebyly žádné důvody" je proto pouze jeho odlišnou interpretací, která zjevně není v této formě obsažena v protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2004 na č. l. 2822 a násl., kdy utajený svědek při výslechu na výzvu obhajoby skutečně nepopsal, jaká konkrétní nebezpečí by mu ze strany obžalovaných mohla hrozit. Navíc stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenamítá, že by svědectví utajeného svědka bylo výlučným nebo zcela dominantním důkazem, na kterém soudy založily své přesvědčení o vině stěžovatele, přičemž relevantní závěr Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku byl Krajskému soudu v Plzni zjevně znám (str. 16 rozsudku, dole). Z již citovaného protokolu ze dne 7. 10. 2004 naopak nevyplývá, že by některý z obhájců či spoluobviněných namítl, že se výslechem tohoto svědka při hlavním líčení dne 7. 10. 2004 cítí zkrácen na právech na obhajobu. Svoji obhajobu mohl stěžovatel nicméně uplatnit v dalších částech hlavního líčení i v podaném odvoláním. K použitelnosti provedeného videozáznamu a zákonných podmínek pro jeho použití jako důkazu v trestním řízení se oba soudy rovněž v odůvodnění svých rozsudků podrobně vyjádřily (str. 15 rozsudku Krajského soudu v Plzni, resp. str. 13-14 rozsudku Vrchního soudu v Praze) a Ústavní soud nemůže do jejich interpretace zákonných ustanovení zasahovat.

Pokud rozsudek Vrchního soudu v Praze obsahuje odkaz na nález letenky na let dne 11. 2. 2000 v bytě stěžovatele, jedná se patrně o mylnou interpretaci formulace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten sice uvádí, že byla nalezena letenka na jméno M., což bylo jméno, které stěžovatel užíval při cestování do států Schengenské dohody s falešným pasem, v odůvodnění však neuvádí, že by se mělo jednat o letenku na den 11. 2. 2000. Oba rozsudky však zároveň citují seznam předpokládaných cestujících společnosti Air France pro příslušný let dne 11. 2. 2000, ve kterém se jméno Moch (tedy Jareš) nachází (str. 15 rozsudku Krajského soudu v Plzni, str. 12 rozsudku Vrchního soudu v Praze). V této souvislosti není vůbec zřejmé, v čem by uvedená nesprávnost v rozsudku Vrchního soudu v Praze mohla porušovat stěžovatelova základní práva, když stejný závěr o úmyslu cestovat do Francie byl soudy zjevně dovozen z jiného provedeného důkazu, jež je v odůvodnění obou rozsudků rozveden.

K právu zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, se Ústavní soud rovněž vyjádřil již v některých svých dřívějších rozhodnutích, v nichž byla formulována podstata tohoto práva spočívající v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 37). Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Ústavní soud se také již ve svých rozhodnutích vyjadřoval i k aplikací ustanovení § 262 trestního řádu, a to např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 90/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 82), ve kterém zdůraznil, že postup podle uvedeného ustanovení by měl být postupem výjimečným. Bylo tedy předmětem posouzení Ústavního soudu, zda okolnosti daného případu použití uvedeného ustanovení opodstatňovaly či nikoliv. V této otázce, poté co se seznámil s obsahem usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 10 To 33/2004, dospěl k závěru, že uvedený postup je řádně zdůvodněn argumenty nikoliv účelovými či nepravděpodobnými (str. 4 usnesení, č. l. 2660) a následoval po opakovaném zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Proto se Ústavní soud ani v tomto bodě nemá důvod domnívat, že by tímto rozhodnutím byla svévolně porušena stěžovatelova základní práva.

Konečně pak Ústavní soud dodává, že interpretace dovolacích důvodů a poměření dovolacích námitek s ustanoveními trestního řádu, je v pravomoci Nejvyššího soudu. Ten, podle své ustálené judikatury, nepovažuje námitky směřující do fáze hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu za podřaditelné pod § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, s výjimkou korekce nejextrémnějších excesů s ohledem na ústavněprávní záruky soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, 8 Tdo 1477/2005, přístupné na http://www.nsoud.cz). V nyní projednávaném případě Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně podrobně zdůvodnil proč považuje stěžovatelovy námitky za skutkové a procesní, tudíž vymykající se dovolacímu důvodu.

V této souvislosti Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že přestože bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto Nejvyšším soudem jako podané z jiného důvodu, než je uveden § 265b trestního řádu, považuje ústavní stížnost za včas podanou ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím, neboť byla podána v zákonné lhůtě odvíjející se od doručení rozhodnutí o dovolání. Nutnost ústavně konformní interpretace dovolacích důvodů, jež vylučuje takový postup Nejvyššího soudu, který by nezaručil ochranu základních práv, byť by se v dovolání jednalo o námitky skutkové či jiné než "hmotněprávní", činí i z institutu dovolání účinný prostředek ochrany práva před excesy nižších soudů. Opačný restriktivní přístup Ústavního soudu by mimochodem vedl k odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně pro opožděnost, neboť následné dovolání podané z jiného důvodu než připouští zákon, by nebylo chápáno jako účinný prostředek ochrany práva (v materiálním slova smyslu, postupem lege artis), který zákon připouští a váže na něho počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti.

Z výše popsaných důvodů nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než konstatovat zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.