I. ÚS 549/05
I.ÚS 549/05 ze dne 24. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dne 7.5.2004, sp. zn. 11 Co 264/2003, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Správy železniční dopravní cesty, státní organizace se sídlem v Praze, Prvního pluku 367/5 jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.

Stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Plzni (dále také jen "krajský soud") pochybil, když své rozhodnutí, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodnil tím, že se stěžovatelka v odvolání v rozporu s § 205a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., (dále jen "o. s. ř.") domáhala nových důkazů. Krajský soud se tedy již nezabýval stěžovatelkou nově uvedenými skutečnostmi a vycházel jen z důkazů provedených soudem prvního stupně, který zjištěný skutkový stav dle stěžovatelky nesprávně zhodnotil a dospěl tak k nesprávným právním závěrům. Stěžovatelka má za to, že postupovala v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., pokud poukázala na určitá tvrzení učiněná v řízení, prokazovala, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zpochybňovala jimi věrohodnost důkazů, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně. Krajský soud dále dle stěžovatelky stejně jako soud prvního stupně nesprávně zhodnotil tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, když je neposuzoval samostatně ani v jejich vzájemné souvislosti, čímž porušil ustanovení § 132 a § 153 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by neprokázala, že její pracovní nepřítomnost byla zapříčiněna pracovní neschopností pro nemoc či úraz, naopak má za to, že prokázala oprávněnost svého požadavku a proto mělo být jejímu odvolání vyhověno. Opačné rozhodnutí považuje stěžovatelka za protiprávní, protože jí nebylo umožněno prostřednictvím navržených důkazních prostředků prokázat nesprávnost postupu a rozhodnutí soudu, čímž bylo stěžovatelce jako jednomu z účastníků v řízení upřeno rovnoprávné postavení. Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud nepostupoval v souladu se zákonem, když porušil ustanovení § 125, § 132, § 142 a § 153 o. s. ř. a vedl řízení tak, že nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků (§ 18 o. s. ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Podáním ze dne 19. 11. 2005, označeným jako doplnění ústavní stížnosti a doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2005, navrhovala stěžovatelka, aby Ústavní soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 20.000.- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Relevantní znění dotčených článků je následující.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Správy železniční dopravní cesty jako vedlejšího účastníka řízení. Účastník řízení ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 7 C 213/93, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením ze dne 13. 2. 1996, č.j. 7 C 213/93-35, Okresní soud v Sokolově zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatelky proti ČSD Plzeňská oblast a Ústavu železničního zdravotnictví, protože ani jeden z odpůrců dle soudu neměl v době zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že usnesením ze dne 22. 1. 1997, č. j. 14 Co 590/96-59, v části, kdy bylo řízení zastaveno proti Ústavu železničního zdravotnictví, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, v části, kdy bylo řízení zastaveno proti ČSD Plzeňská oblast, usnesení soudu prvního stupně zrušil. Usnesením ze dne 8. 6. 1998, č. j. 7 C 213/93, Okresní soud v Sokolově ustanovil k vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ohledně zdravotního stavu stěžovatelky Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Proti vypracovanému znaleckému posudku podala stěžovatelka dne 10. 3. 1999 námitky. Rozsudkem ze dne 28. 12. 1999, č. j. 7 C 213/93-130 Okresní soud v Sokolově Českým drahám, s. o. Praha uložil zaplatit stěžovatelce částku 1.176,- Kč s 3% úrokem od 3. 11. 1992 do zaplacení (výrok I.), návrh za zaplacení 89.147,- Kč s příslušenstvím soud zamítnul (výrok II.), řízení o částce 11.988,- Kč soud zastavil, s tím, že bude postoupeno Okresní správě sociálního zabezpečení v Sokolově (výrok III. a IV). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 8. 2000, č. j. 10 Co 305/2000-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., III. a IV. zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že se nemohl zabývat předmětem odvolání, neboť žaloba není dostatečně skutkově odůvodněna a nelze z ní dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 25. 10. 2000, č. j. 7 C 213/93-153, řízení zastavil, neboť stěžovatelka k výzvě soudu, aby vylíčila rozhodující skutečnosti, o něž opírá svůj nárok, sdělila, že trvá na skutečnostech, které uvedla v návrhu na zahájení řízení včetně jeho rozšíření a doplnění. Soud přitom stěžovatelku poučil, že nebude-li žaloba požadovaným způsobem doplněna, soud řízení o ní zastaví. Žaloba stěžovatelky tak zůstala dle Okresního soudu v Sokolově neúplná a neurčitá, přičemž taková procesní vada brání jejímu projednání. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Usnesením ze dne 5. 2. 2002, č. j. 10 Co 908/2001-176 Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že stěžovatelka odstranila vady žaloby a žaloba je tímto projednatelná. Usnesením ze dne 12. 6. 2002, č. j. 7 C 213/93-186 ustanovil Okresní soud v Sokolově Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy k doplnění znaleckému posudku ze dne 7. 1. 1999. Rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, č. j. 7 C 213/93-220, Okresní soud v Sokolově vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovatelce částku 3.663,- Kč s 3% úrokem od 3. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok I.), žaloba o zaplacení částky 97.472,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok II.), řízení o částce 1.176,- Kč s 3% úrokem od 3. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení bylo zastaveno (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 5. 2004, č. j. 11 Co 264/2003-244, rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním potvrdil s odůvodněním, že důkazní návrhy stěžovatelkou uplatněné v odvolání byly zcela nové, před soudem prvního stupně neuplatněné, proto k nim odvolací soud nemohl s ohledem na znění § 205a odst. 1 o. s. ř. přihlédnout. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.6. 2005, č. j. 21 Cdo 2116/2004-256, odmítnuto.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovateli namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

V dané věci Ústavní soud zejména zkoumal, zda je oprávněná námitka stěžovatelky, že odvolací soud nesprávně zhodnotil tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, když je neposuzoval samostatně ani v jejich vzájemné souvislosti, čímž porušil ustanovení § 132 a § 153 odst. 1 o. s. ř. a neoprávněně se s odkazem na § 205a odst. 1 o. s. ř. nezabýval stěžovatelkou v odvolání nově navrženými skutečnostmi, což ve svém důsledku vedlo dle stěžovatelky k porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.

Ze spisu, který si Ustavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů vycházely při zjišťování skutkového stavu z řádně provedeného dokazování. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Sokolově vycházel při zjišťování skutkového stavu, tedy zejména zjištění, zda měla či neměla být stěžovatelce závodním lékařem vystavena pracovní neschopnost, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vypracovaného Fakultou všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Při ústním jednání dne 26. 2. 2003 stěžovatelka odkázala na své námitky ke znaleckému posudku vyjádřené písemně dne 20. 10. 2002, po poučení předsedy senátu, že všechny rozhodné skutečnosti je nutno uvést a důkazy označit dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř., účastníci řízení, tedy i stěžovatelka, uvedli, že poučení rozuměli, žádné nové rozhodné skutečnosti neuvádějí a provedení dalších důkazů již nenavrhují (č. l. 218 spisu). Pokud tedy stěžovatelka ve svém odvolání ze dne 16. 4. 2003 navrhuje k důkazu písemné listiny, a to dopis ze dne 23. 6. 1989, kterým byl stěžovatelce udělen zákaz vstupu do kolejiště, lékařskou zprávu ze dne 28. 3. 1990, lékařskou zprávu o následcích pádu dne 7. 1. 1993, lékařskou zprávu o následcích pádu dne 22. 1. 2001, pracovní náplň inspektorky pro školení ÚPV Sokolov, dále vypracování posudku znalců z oboru bezpečnosti práce a pracovního lékařství a vypracování revizního posudku, měla tyto důkazní návrhy vznést v souladu s výše uvedeným poučením soudu v řízení před soudem prvního stupně. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její důkazní návrhy spadají pod § 205a odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., Ústavní soud nemůže námitce stěžovatelky přisvědčit. Podle § 205a písm. b) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zde má zákon na mysli správnost postupu soudu prvního stupně z hlediska procesních předpisů. Dle § 205a odst. 1 písm. c) jsou odvolacím důvodem skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je či není věrohodný, a z něj lze či nelze vycházet při zjišťování skutkového stavu, popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Věrohodnost důkazních prostředků oproti tomu nelze zpochybnit např. tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjstil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Navržením jiných důkazů totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomocí kterých lze zjistit skutkový stav, tentokráte již úplně a správně (například tím, že soud nařídí provedení revizního znaleckého posudku) viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád.Komentář. II.díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 924 s.

Ústavní soud má tedy za to, že soudy obou stupňů vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, přičemž je věcí obecných soudů, jaké důkazní prostředky považují ke zjištění skutkového stavu za potřebné, stěžovatelka sama v řízení před soudem prvního stupně výslovně uvedla, že další návrhy na doplnění dokazování nemá. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci, jak bylo výše vyloženo, shledán nebyl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků před soudem, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. S ohledem na tuto skutečnost nebyl dán důvod k tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.