I. ÚS 548/05
I.ÚS 548/05 ze dne 19. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Interbusiness, a.s., se sídlem Podbabská 20, Praha 6, zastoupeného Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem Ovčí hájek 2172/42, 158 00 Praha 5, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.7.2005, čj. 62 Co 67/2005-371, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.10.2004, čj. 22 E 599/2002-205, a ve výroku II, týkajícího se náhrad nákladů řízení před soudy obou stupňů, u šesti paušálních náhrad za poskytnutou právní službu advokáta stěžovatele (oprávněného) snížil náhradu podle ust. § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vždy o 50 %, neboť za stěžovatele byl údajně v každém stadiu řízení realizován pouze jeden úkon právní služby. Pro takový závěr není podle mínění stěžovatele opora v obsahu spisu, protože v každém stadiu řízení činil právní zástupce stěžovatele více než jeden úkon právní služby. Svým postupem proto Městský soud v Praze zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ve výroku II. zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který v plném rozsahu odkázal toliko na odůvodnění dotčeného usnesení. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 22 E 599/2002. Zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 15.10.2004, čj. 22 E 599/2002-205, zamítl v bodu I. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného (Český národní investiční obchodně-podnikatelský fond, a.s., v likvidaci) u Československé obchodní banky, a.s., a v bodu II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podali odvolání oprávněný i povinný. Oprávněný napadl usnesení soudu I. stupně v celém rozsahu. Odvolání povinného směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení. Namítal, že oprávněný měl při nařízení exekuce úspěch pouze co do jistiny ve výši 2.600.000,- Kč, zatímco pokud jde o příslušenství, které tvoří 12/13 vymáhané pohledávky, úspěch neměl. Proto by měla být povinnému přiznána plná úhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že exekuční titul splňuje zákonné požadavky, které jsou na tento titul kladeny. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán důvodně. Proto změnil usnesení soudu I. stupně tak, že tomuto návrhu v plném rozsahu vyhověl. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že povinnému, jež byl ve všech stádiích řízení neúspěšný, byla uložena povinnost k náhradě nákladů, jež oprávněný účelně vynaložil. Tyto náklady jsou tvořeny šesti paušálními náhradami za právní služy advokáta v jednom stupni řízení z předmětu řízení 2.600.000,- Kč (z jistiny pohledávky) ve výši 35.250,- Kč, sníženými vždy o 50 % dle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., na částku 17.625,- Kč, neboť za oprávněného byl v každém stadiu řízení realizován pouze jeden úkon právní služby, šesti náhradami hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb., po 75,- Kč a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 50.000,- Kč. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá přezkoumání bodu II. napadeného rozhodnutí tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho právní zástupce v rámci řízení provedl více úkonů právní služby, než uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud, aniž by to však blíže specifikoval. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu; z jeho rekapitulace vyplývá, že v rámci poměrně dlouhého řízení advokát skutečně učinil řadu úkonů, že však - podle rozhodnutí obecného soudu - nelze všechny úkony podřadil pod úkony právní služby, jak je stanoví § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů [ve spisu je obsaženo např. doplnění návrhu na základě usnesení soudu (č.l. 44 a 69), zaslání listiny soudu (č.l.71), návrh na určení neplatnosti dodatku ke smlouvě s COOP bankou, který se netýkal předmětu exekučního řízení (č.l.160) apod.]. Za této situace neshledal Ústavní soud ani svévoli ani tzv. extrémní rozpor mezi obsahem spisu a napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ve smyslu uznávané judikatury. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice poměrně stručné, je však výstižné, neboť soud vyložil, jakými úvahami se při rozhodování řídil a v jeho postupu Ústavní soud nehledal rozpor se základními právy stěžovatele. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze postupoval v rámci daném příslušnými právními předpisy, a aplikoval běžné právo způsobem ústavně konformním, takže nelze dovozovat porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává.

Ústavní soud poukazuje v této souvislosti také na svou obecně dostupnou judikaturu (viz např. usnesení sp.zn. IV. ÚS 303/02, www.judikatura.cz), podle které se při rozhodování o nákladech řízení v zásadě jedná o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I kdyby tedy bylo předmětné rozhodnutí z hlediska běžné zákonnosti sporné, Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod založit nemůže.

Ústavnímu soudu pro nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.