I. ÚS 547/05
I.ÚS 547/05 ze dne 24. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Liborem Čechem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Jižní 870, proti oznámení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 2. 8. 2005, čj. 530/2005-ODS-SPZ, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 3 Tdo 820/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 5 To 322/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 13 T 22/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se J. Č. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR (dále též "ministerstvo"), usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu Ostravě a rozsudku Okresního soudu v Ostravě, pro porušení čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 TrZ, trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ k § 241 odst. 1 TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 TrZ, trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 TrZ a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v postupu ministerstva a obecných soudů. Jejich rozhodnutími byl označen za zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 TrZ, ačkoli nebyl řádně posouzen materiální předpoklad pro takové rozhodnutí - skutečná nebezpečnost jeho recidivy pro společnost. Nebylo přihlédnuto k závažnosti způsobeného následku a účinku trestného činu, způsobu provedení činu a subjektivní stránce. Je přesvědčen, že neměl být odsouzen, ale měl být dlouhodobě léčen.

Po přezkoumání oznámení ministerstva, označených rozhodnutí obecných soudů a obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti shora označeným rozhodnutím podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Na základě tohoto úkonu dovodil, že vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. Oznámení ministerstva ze dne 2. 8. 2005, čj. 530/2005-ODS-SPZ, které neshledalo důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, považoval za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně práva poskytuje a od něhož zjevně odvodil i počátek běhu lhůty pro podání této ústavní stížnosti.

Jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat v zákonné lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o lhůtu kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k subjektu (ministru spravedlnosti), který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn. Tento subjekt však není povinen podnět akceptovat, tzn. že záleží na posouzení ministra spravedlnosti, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch, případně v neprospěch pachatele. Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který může podat u Nejvyššího soudu ČR pouze ministr spravedlnosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení (§ 266 TrŘ).

V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikoval, že stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek (§ 266 a násl. TrŘ), není posledním procesním prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Za prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět k podání stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání. Ten však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tzn. že nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

V projednávané věci bylo posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 3 Tdo 820/2003, které stěžovatel také napadl projednávanou ústavní stížností.

Okresní soud uvedl, že označené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno shodně dne 25. 9. 2003. Od data doručení tohoto usnesení počala běžet stanovená zákonná šedesátidenní lhůta. Jelikož ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 29. 9. 2005 (viz razítko na listovní zásilce), jedná se o návrh podaný zjevně po lhůtě stanovené pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

V obecné rovině a pro úplnost Ústavní soud dodává, že oznámení ministerstva o neshledání důvodů k podání stížnosti pro porušení zákona nemůže porušit ústavně zaručená práva, neboť nejde o rozhodnutí, ale o uvážení ministra, zda byly splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona či nikoli. Ústavně zaručená práva mohou být porušena teprve až rozhodnutím o podané stížnosti pro porušení zákona.

Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

František Duchoň soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.