I. ÚS 545/05
I.ÚS 545/05 ze dne 14. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele N. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 60, s místem doručení na pobočku Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák &, 750 00 Přerov, nám. TGM 11, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 3 To 50/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal - v rozsahu, týkajícím se jeho osoby- zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 3 To 50/2005, kterým byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci (mobilního telefonu Nokia) a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

Stěžovatel ve stěžejních pasážích velice obsáhlé ústavní stížnosti, doplněné sdělením ze dne 1. 11. 2005 a podáním ze dne 22. 12. 2005, nejdříve shrnul vývoj daného případu. V tomto směru uvedl, že poprvé bylo v této trestní věci rozhodnuto o jeho vině rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 45 T 13/ 2001, jímž byl v celém rozsahu zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch stěžovatele, byl tento v pořadí prvý rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu ke stěžovateli (stejně jako ve vztahu ke spoluobžalovaným J. K. a A. D.) odvolacím soudem, tj. Vrchním soudem v Olomouci zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě pak určitým dílčím způsobem doplnil dokazování a nově rozhodl rozsudkem ze dne 18. 4. 2003, č.j. 45 T 13/2001-1109, jímž shledal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zákona. Toto, v pořadí již druhé meritorní rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, bylo opět napadeno odvoláním, a to jak stěžovatelem, tak i státním zástupcem, který je opět podal v neprospěch stěžovatele. O tomto odvolání bylo poté, po opětovném doplnění dokazování odvolacím soudem - tentokráte však poměrně podstatným způsobem, konkrétně provedením výslechu svědka vystupujícího s utajením totožnosti jako "Petr Malý" - rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 3 To 65/2003, jímž byl napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušen a v návaznosti na to, na základě nově formulované skutkové věty, byl stěžovatel nově shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona. Nově byl stěžovateli tímto rozsudkem uložen zejména trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, znovu pak mu byl uložen již dříve uložený trest propadnutí věci - mobilního telefonu Nokia 8210.

Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v pořadí prvou ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem projednána pod sp.zn. III. ÚS 501/04. Podstata této ústavní stížnosti spočívala podle stěžovatele zejména v tom, že výpověď utajeného svědka "Petra Malého", učiněná tímto svědkem při veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 23. 7. 2003, z níž odvolací soud při formulaci svých skutkových závěrů vycházel, nebyla a objektivně vzato ani nemohla být pravdivá. V době, do níž utajený svědek z hlediska časového umístil onu popisovanou dodávku 35 kg heroinu, jejž měl stěžovateli dodat jistý G. P., byl však již tento údajný "dodavatel" několik měsíců ve vazbě (kam byl vzat v jiné trestní věci někdy v březnu roku 2000); k oné údajné dodávce, kterou prý utajený svědek viděl "na vlastní oči", přitom mělo dojít v červnu nebo červenci 2000, což svědek v rámci své výpovědi výslovně uvedl. O této ústavní stížnosti bylo rozhodnuto již zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04, jímž byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu týkajícím se stěžovatele zrušen. Po vrácení věci Ústavním soudem Vrchní soud v Olomouci případ znovu projednal v několika veřejných zasedáních. V průběhu nich provedl - podle názoru stěžovatele - na danou procesní fázi, tj. na řízení odvolací zcela neobvykle rozsáhlé doplnění dokazování, z nějž za nejvýznamnější, a to i z pohledu předmětné ústavní stížnosti, lze prý považovat zejména opakovaný výslech utajeného svědka "Petra Malého", vlastním jménem prý M. G. (podrobněji viz dále); dále bylo rovněž vyslechnuto několik dalších svědků (z nich zejména svědek S. H.) a konečně byly k důkazu čteny některé připojené spisy. Poté rozhodl Vrchní soud v Olomouci nyní napadeným rozsudkem ze dne 13. 6. 2005.

Z odůvodnění napadeného rozsudku podle stěžovatele plyne, že odvolací soud i tentokráte pojal za klíčový důkaz - pro posouzení otázky stěžovatelovy viny - svědeckou výpověď svědka vystupujícího v tomto trestním řízení s utajením totožnosti jako "Petr Malý". Vrchní soud při hodnocení otázky věrohodnosti výpovědi tohoto svědka vytváří údajně určitou konstrukci, dle níž se utajený svědek ve své původní výpovědi (kterou učinil před vrchním soudem dne 23. 7. 2003 a která se stala skutkovým základem předchozího, dnes již zrušeného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu) zřejmě toliko zmýlil v časovém údaji, pokud údajnou dodávku 35 kg heroinu od G. P. datoval do roku 2000, a nikoliv do roku 1999 (jak již - dle tvrzení vrchního soudu zřejmě správně - učinil v rámci svého opakovaného výslechu po vrácení věci Ústavním soudem, tj. u veřejného zasedání dne 13. 4. 2005). Vrchní soud měl za to, že přes tento omyl je výpověď svědka Malého "obecně věrohodná". Zřetelně se zde podle stěžovatele nabízí otázka, nakolik je tato pozdější, upravená svědkova výpověď výsledkem pouhého "upřesnění" svědkových vzpomínek na skutečné události z inkriminované doby, a nakolik je reakcí na informace, které svědek v době svého původního výslechu prostě neznal a které získal teprve později, ať již jakýmkoli způsobem (ostatně, zrušení předchozího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nálezem Ústavního soudu bylo rozsáhle publikováno v celostátních mediích, včetně poměrně podrobného rozvedení důvodů, které Ústavní soud k tomuto rozhodnutí vedly). Faktem zůstává pouze tolik, že svědek v rámci své původní výpovědi vypovídal objektivně nepravdivě (byť dostupnými prostředky nelze ověřit, zda zcela či do jaké míry) a že pozdější změnu této své původní výpovědi zdůvodnil - podle názoru stěžovatele - rovněž lživě.

Stěžovatel dále zejména uvedl, že porušení jeho práva na obhajobu, a v návaznosti na to i práva na spravedlivý proces, se Vrchní soud v Olomouci dopustil - v souvislosti s provedením důkazu výslechem utajeného svědka "Petra Malého" - tím, že i nadále k tomuto důkazu přistupoval ve smyslu ust. § 55 odst. 2 tr. řádu, tj. jako k svědku, jehož skutečná totožnost je utajena, přestože jediný zákonem aprobovaný účel, který může být tímto opatřením sledován, podle názoru stěžovatele odpadl. Logickým, jakož i teleologickým výkladem citovaného ustanovení trestního řádu nelze dospět k jinému závěru, než že těch opatření, jimiž má být utajení totožnosti svědka zajištěno, nemůže být užito tehdy, je-li skutečná totožnost svědka obžalovanému známa, neboť v takovém případě nemůže být sledovaného účelu (zajištění utajení jeho totožnosti) objektivně dosaženo, a tudíž jediný zákonem aprobovaný cíl tohoto institutu odpadá. Jak již byl zmíněno shora, stěžovateli je údajně skutečná totožnost svědka vystupujícího v rámci této trestní věci jako "Petr Malý" známá. Fakticky tak prý byla nastolena "schizofrenní situace", kdy všichni zúčastnění vědí, kdo ve skutečnosti utajený svědek je, ale přitom vůči tomuto svědkovi nelze postupovat "standardně", jako k jakémukoliv jinému běžnému svědkovi, tj. například vyslýchat jej s možností přímé konfrontace, atd.

Stěžovatel dále zejména namítl, že ani připojené spisy, které byly vrchním soudem čteny k důkazu, neprokazují, že by se dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, obžalován a posléze i napadeným rozsudkem odsouzen. V těchto případech bylo trestní stíhání stěžovatele jednak zastaveno, jednak byla věc odložena. Brojí rovněž proti tomu, že mu byl vedle trestu odnětí svobody navíc uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto postupem vrchního soudu při novém rozhodnutí v jeho trestní věci, tj. uložením tohoto dalšího, prý v kontextu věci přísnějšího trestu, došlo k porušení obecně uznávaného procesního pravidla tzv. zákazu reformationis in peius, které má v konkrétním případě výslovnou oporu v ust. § 314i písm. b) tr. řádu, podle nějž "bylo-li nálezem Ústavního soudu zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení pouze ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch." Vrchní soud v napadeném rozsudku v souvislosti s ukládaným trestem vyhoštění dále tvrdí, že uložení tohoto trestu nebrání ani žádná z překážek, uvedených v § 57 odst. 3 tr. řádu, včetně překážky uvedené v § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák., leč neučinil jakýkoli konkrétní krok, aby si toto své tvrzení ověřil. V této souvislosti je prý třeba uvést, že stěžovatel odešel z bývalé Jugoslávie proto, že jako aktivní zastánce práv kosovskoalbánské menšiny byl pro tehdejší jugoslávský režim nepohodlný. Svým odchodem z Jugoslávie se proto snažil tomuto politicky i národnostně orientovanému trestnímu stíhání uniknout. Za této situace se stěžovatel obává, že bude-li trest vyhoštění zpět na území bývalé Jugoslávie realizován, bude tato persekuce (dnes reálně ze strany srbských mocenských struktur) pokračovat, resp. toto riziko přinejmenším reálně hrozí.

Stěžovatel dále zpochybňuje závěry vrchního soudu ve vztahu k výpovědi svědků H. a V. Podle stěžovatele mj. svědecká výpověď svědka H. v některých pasážích vyvrací výpověď utajeného svědka Petra Malého, aniž to soud zohlednil (svědek prý vyloučil, že by jeho pizzerii stěžovatel navštívil ve společnosti spoluobžalovaného K. či M. G.); svědecká výpověď svědka V. pak podle názoru stěžovatele nemá z pohledu možných závěrů o stěžovatelově odpovědnosti za spáchání v obžalobě popsaného jednání žádnou důkazní hodnotu.

Z výše uvedeného je podle názoru stěžovatele zřejmé, že kromě utajeného svědka "Petra Malého" reálně neexistují žádné důkazy, které by jej usvědčovaly ze spáchání konkrétního skutku, pro který bylo trestní řízení proti němu vedeno a jehož spácháním byl napadeným rozsudkem uznán vinným. V tomto smyslu pak stěžovatel zejména v doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 12. 2005 poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které nelze obžalovaného uznat vinným, pokud by se výrok o jeho vině měl opírat výlučně či v rozhodující míře o výpověď svědka, který byl vyslýchán s utajením totožnosti.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že v odůvodnění stížnosti jsou převážně uplatněny námitky, které již stěžovatel vznesl v odvolacím řízení. Proto odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Rovněž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci odkázalo ve svém vyjádření na hodnocení důkazů provedené vrchním soudem, s jehož závěry se ztotožnilo. K námitce, že ve věci došlo k porušení procesního pravidla zákazu reformationis in peius, státní zastupitelství uvedlo, že se změnou právní kvalifikace došlo k výraznému snížení trestu odnětí svobody a proto s touto námitkou rovněž nesouhlasí. Tvrzení stěžovatele, že má obavy z možné politické perzekuce v Srbsku, považuje státní zastupitelství - s přihlédnutím ke stěžovatelovým aktivitám - za čistě účelové.

Obě citovaná vyjádření byla zaslána na vědomí stěžovateli, který uvedl, že nepovažuje za nezbytné na ně reagovat.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, který jej shledal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci (mobilního telefonu Nokia) a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Ve zkoumaném případě se stěžejní námitky stěžovatele - jak je z výše uvedeného zřejmé - koncentrují zejména do argumentace zpochybňující výpověď svědka Petra Malého, který prý neměl být vyslýchán jako svědek utajený a do názoru, že zásadně jen výpověď tohoto utajeného svědka vedla ke stěžovatelovu odsouzení, což je z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřípustné. Stěžovatel dále napadá především výrok soudu, jímž mu byl uložen i trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud poté, co se seznámil s napadeným rozsudkem a příslušným spisovým materiálem shledal, že obecný soud postupoval ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudu. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími, byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména tohoto rozhodnutí samotného, žádné relevantní pochybnosti.

Pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatele, jejichž podstatná část, resp. shrnutí, je reprodukováno výše, dospívá Ústavní soud - po jejich objektivním zhodnocení a komplexním posouzení celé věci - k závěru, že jim přisvědčit nelze K tomu ho vedou zejména následující důvody.

V prvé řadě je třeba poukázat na podstatné části rozsáhlého odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento soud (zvláště s ohledem na závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04) řešil otázku věrohodnosti výpovědi utajeného svědka, který vystupoval pod jménem Petr Malý. Odvolací soud proto v rámci veřejných zasedání doplnil za tím účelem dokazování; zejména opětovně vyslechl utajovaného svědka Petra Malého, obžalovaného a další osoby a podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečetl i listinné důkazy. Svědek Petr Malý ve své původní výpovědi u veřejného zasedání dne 23. 7. 2003 mj. uvedl, že zná stěžovatelova spoluobžalovaného K., který vystupoval pod přezdívkou "Ford Jack" a stěžovatele K. pod přezdívkou "Sandokan Lambordžika". A. H. i jiné osoby mu říkali "Hlavatý"; obžalovaného K. zná svědek nejméně čtyři roky. On sám drogy nebere a nikdy nebral. Osobně viděl, a to několikrát, jak K. dával drogu K. K. znal dva roky před tím, než ho zavřeli. V době od května do října 2000 se svědek zdržoval v Ostravě a byl asi dvakrát v K. vile, která se nachází v Ostravě - Heřmanicích. Svědek uvedl, že se oba podíleli na distribuci drog, a to heroinu. K. zprostředkoval "jednoho kluka" do Itálie, kam měli odvézt heroin. Tento muž požadoval od K. 10.000,- DEM na obhajobu, neboť byl v Itálii zadržen. K. chtěl, aby tuto částku zaplatil K. Ten s tím však nesouhlasil, nakonec dal K. půl kg heroinu, aby jej prodal a ze zisku zaplatil těch 10.000,- DEM na obhajobu. Svědek v období od května do října 2000 viděl nejméně 2x K., jak míchal heroin v mixeru na ovoce, který byl na 5 kg ve své vile v kuchyni. Svědek viděl vícekrát obžalovaného K., jak prodával heroin koncovým uživatelům v pizzerii Domino v Ostravě, v klubu Vega v Černé Louce a dále v ulici, kde sídlí kancelář Nikolas Tours. K. při distribuci drog spolupracoval i s dalšími osobami, např. s A. H., byl to konkurent K. Další osoby, kterým heroin dával, byl např. tlustý cikán, říkali mu Koza, pak nějaký Albánec, vietnamští občané, dlouhovlasý Vietnamec, který si říkal Pavel a žije v Opavě. Osoba pod přezdívkou "Syčák" pomáhala K. najít řidiče, který by mu vozil drogy do zahraničí, dělal to za odměnu a za heroin, který mu dával zdarma a ten ho prodával ve Frýdku-Místku nebo v okrese Ostrava. Heroin, který distribuovali obžalovaní K. a K., pocházel z Bulharska. V jednu dobu mu to dovezl G. P., občan z Jugoslavie, přímo z Kosova, z města Uroševac. Tento (prý) dodal obžalovanému K. v období od května do 3. 10. 2000 35 kg heroinu (poznámka: původní výpověď - srov. i str. 11). Distributoři drog užívají pro heroin různé názvy, např. kazety, kompakty. Ze strachu z odposlechů určí jen místo předání. Množství se uvádělo jako např. 5 cédeček, 3 kazety a oni již věděli, kolik to je. Množství neuváděli přesně, neboť se báli, že jsou odposloucháváni. Rovněž nehovořili přímo o částkách. Obžalovaný K. se zabýval distribucí drog ještě v době bývalé Jugoslávie, odkud musel uprchnout, je na něj vyhlášeno celostátní pátrání srbskou policií. Schovává se zde v České republice. U veřejného zasedání dne 13. 4. 2005 utajený svědek Petr Malý dále uvedl, že K. byl největší dovozce a vývozce heroinu na Ostravsku. V červnu roku 1999 G. P. předal obžalovanému K. 35 kg heroinu. V té době byl utajený svědek na návštěvě u obžalovaného N. K. ve vile. G. P. přijel osobním vozidlem značky Opel, šedé barvy. Hmotnost heroinu je mu známa jednak z toho, že heroin viděl a dále slyšel rozhovor mezi N. K. a G. P. G. P. zná podle vidění. Tento dodával obžalovanému K. heroin z Bulharska. Obžalovaný J. K. rozprodával jako dealer heroin, který zůstával na území České republiky a zároveň obžalovanému K. schovával heroin do jednoho bytu.

Vrchní soud ve vztahu k svědku Malému dostatečným způsobem odůvodnil, proč jsou i nadále splněny veškeré zákonné podmínky pro to, aby totožnost tohoto svědka byla utajena. Připomněl, že utajení skutečné totožnosti svědků je jedním z prostředků ochrany jejich života, zdraví, nebo jiných ústavou zaručených práv. Odvolací soud si je vědom toho, že jde o zásah do práva obviněného na obhajobu, a to jednak v možnosti prověření pravdivosti skutkových tvrzení, jednak v možnosti prověření věrohodnosti svědků obhajobou; povinností státu je však chránit obě tato práva, tj. práva na obhajobu i práva svědka na utajení totožnosti (při splnění zákonných podmínek) obou těchto subjektů. Jejich uplatnění v plném rozsahu v trestním řízení v jedné a téže věci ovšem často není reálně možné, neboť z logiky věci vyplývá, že uplatnění práva jednoho zásadně omezuje naplnění práva druhého. Zákonné předpoklady utajení totožnosti svědků jsou vymezeny v ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., dle něhož nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka. Zákonnými předpoklady utajení totožnosti a podoby svědky jsou tedy také : 1) zřejmé ohrožení svědka nebo osoby jemu blízké vážným nebezpečím porušením jejich základních práv, 2) souvislost ohrožení svědka nebo osoby jemu blízké s podáním svědectví, 3) existence konkrétní zjištěné okolnosti, dokládající tato ohrožení svědka nebo osoby jemu blízké, 4) nemožnost spolehlivě zajistit ochranu svědka nebo osoby jemu blízké jiným způsobem. Přitom však závěr, že újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv zřejmě hrozí, nemusí být jistý, postačí zde určitý doložený předpoklad způsobení této újmy nebo porušení těchto práv. Rozhodně nelze vyžadovat již způsobení této újmy či porušení práv svědka nebo osoby jemu blízké, protože právě těmto důsledkům mají opatření podle § 55 odst. 2 tr.ř. zabránit. Odvolací soud uvedl, že si je plně vědom toho, že jestliže byl až v odvolacím řízení vyslechnut svědek, jehož podoba a osobní údaje jsou utajeny, je zřejmé, že obžalovaný má ztíženou možnost ověření věrohodnosti takového svědka; to proto, že nezná jeho skutečnou totožnost a nemůže o ni opírat případné námitky v tomto směru, přičemž je vyloučeno provedení konfrontace se svědkem a značně omezen i postup, jímž by obžalovaný sám nebo jeho obhájce provedl výslech takového svědka. Stěžovatel však měl právo vyjádřit se k výpovědi utajeného svědka a v rámci toho vznést námitky ohledně jeho věrohodnosti. Dále měl možnost svědkovi klást otázky, zaměřené právě k tomu, aby si mohl i bez znalosti jeho totožnosti ověřit jeho věrohodnost. Ze spisového materiálu vyplývá, že svědek, jenž vystupuje v trestním řízení pod utajenou totožností jako Petr Malý, se pohyboval v prostředí a mezi osobami, které páchají vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost, a tyto osoby jsou ohroženy vysokými tresty odnětí svobody. Již tato skutečnost svědčí pro závěr, že pokud by byla prozrazena pravá totožnost osoby, jež vystupuje v daném trestním řízení jako Petr Malý, může být ohrožen nejen on sám, ale i osoby jemu blízké, přičemž jejich právo na život, na zdraví a na soukromí je zaručeno ústavou ČR. Hrozba je v daném případě podle mínění soudu reálná a to s ohledem na možnosti obžalovaného, respektive na možnosti osob s ním spojených, které se podílely na dovozu a distribuci heroinu. Zejména je nutno přihlédnout k významu výpovědi utajeného svědka a na možnosti zajistit svědkovi ochranu jiným způsobem, neboť nebezpečí, jež hrozí svědkovi a osobám jemu blízkým, je zvýšeno tou skutečností, že předmětné trestné činnosti se dopouštělo velké množství osob, které se navzájem znaly, byly spolu v častém kontaktu, přičemž utajený svědek se mezi nimi pohyboval, obžalovaný a další osoby, které se podílely na trestné činnosti, mu důvěřovaly a všechny osoby nebyly zjištěny.

Vrchní soud tedy - podle názoru Ústavního soudu - dostatečným způsobem odůvodnil, proč považoval za potřebné totožnost zmíněného svědka utajit; tvrzení stěžovatele, že stejně ví, o koho se jedná, není z hlediska specifik daného případu natolik podstatné, protože jednou věcí je domněnka, ať již pravdivá či nikoliv a jinou věcí je jistota o totožnosti svědka a jeho postavení obžalovanému tváří v tvář. V daném případě Ústavní soud, jde-li o samotné utajení totožnosti svědka orgány činnými v trestním řízení, žádné pochybení nezjistil. Tzv. utajený svědek vypovídal proti osobám, obchodujícím s omamnými látkami, přičemž je obecně známo, že takováto činnost bývá doménou organizovaného zločinu. Ten odborná literatura vymezuje takovými znaky jako je organizace osob s cílem páchání trestné činnosti, hierarchické vazby nebo osobní vztahy, jež umožňují vůdcům řídit skupinu, použití násilí, zastrašování a korupce k dosažení zisku nebo kontroly nad územím či trhy, praní peněz z nelegálních zisků pro další trestnou činnost a za účelem proniknutí do legální ekonomiky, potenciál pro expanzi do jakékoli nové činnosti a za národní hranice, popř. též spolupráce s dalšími organizovanými nadnárodními zločineckými skupinami (srov. též Hendrych, D., a kol.: Právnický slovník, C. H. Beck 2001, 2. vydání). V rámci organizovaného zločinu pravidelně dochází k zastrašování osob, jež mají proti případným pachatelům svědčit, případně k "odplatám" za poskytnutí takového svědectví, jakožto "varování" pro další svědky (či osoby, jež by mohly jako svědci připadat v úvahu).

Odvolací soud v napadeném rozsudku dále hodnotil věrohodnost výpovědi utajeného svědka Petra Malého na základě analýzy poznatků o něm, jež si vyžádal; ty jsou součástí tajné přílohy spisu, do které mohou nahlížet pouze toliko orgány činné v trestním řízení. I když svědek svoji výpověď ohledně časového údaje ve vztahu k 35 kg heroinu změnil (neboť původně uváděl, že G. P. dodal stěžovateli 35 kg heroinu v době od května do 3. 10. 2005, kdy však byl Malý ve vazbě), nelze se podle mínění vrchního soudu ztotožnit s tvrzením obžalovaného o jeho celkové nevěrohodnosti. Obecný soud nezjistil nic, co by svědčilo pro závěr, že utajený svědek vypovídal nepravdu, aby poškodil obžalovaného. V této souvislosti je nutné poukázat na skutečnosti, které nelze z hlediska věrohodnosti svědka opomenout. Jedná se o způsob prvního výslechu svědka ve veřejném zasedání dne 23. 7. 2003, který byl veden formou otázek a odpovědí ze strany státního zástupce a byl s ohledem na časové vymezení skutku v napadeném rozsudku zcela logicky orientován pouze na období roku 2000. Svědek vypovídal s poměrně značným časovým odstupem od doby, kdy mělo ke skutku dojít, přičemž je třeba vzít v úvahu i další okolnosti, týkající se osoby tohoto svědka, včetně celkového způsobu jeho života tak, jak vyplývají z utajené části trestního spisu. Jedná se o osobu, která se pohybuje v prostředí a mezi osobami, které páchají vysoce závažnou drogovou trestnou činnost, a to po delší dobu. S odstupem času je nepochybně obtížné si přesně a detailně zapamatovat, kdy, mezi kým a k jakým konkrétním transakcím došlo, zejména jestliže se jednalo o rozsáhlou síť obchodů s drogami, jak vyplývá ze spisu. Odvolací soud přisvědčil krajskému soudu, že se všichni obžalovaní navzájem znali, byli ve stálém osobním i telefonickém kontaktu a navzájem od sebe nakupovali a také navzájem prodávali heroin, avšak nikoli jen pro vlastní potřebu (i když každý z nich byl ve větší či menší míře uživatelem drogy), ale zejména za účelem jeho dalšího prodeje a poskytování zdarma, jež mělo vést k rozšíření okruhu konzumentů drogy. Prodej pak realizovali jak sami, tak prostřednictvím dalších osob. Je pravdou, že až na výjimky termínu heroin, "háčko", obžalovaní při vzájemných telefonních hovorech neužívali, avšak pojmy "půlka, jednička, dvojka, herák, zboží, cédéčka", jsou termíny, které se běžně užívají mezi distributory a uživateli drog a "nelze pochybovat o tom, že by tyto užívané pojmy měly jiný význam".

Ústavní soud dovozuje, že ač byla výpověď utajeného svědka Petra Malého pro daný případ jistě důležitá, zjevně nebyla jediným usvědčujícím důkazem, nebo důkazem, který by bylo možno označit za naprosto a výlučně stěžejní, vedoucí pouze a jen k odsouzení stěžovatele, byť týž má názor jiný. Ve věci figurují i výpovědi dalších svědků, záznamy (odposlechy) telefonních hovorů a listinné důkazy (např. spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 53 T 12/2001, spis Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 1 KZv 86/2001, spis Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. ČTS: NPC-96-2003-E 6). Stěžovatel sice prostřednictvím svého obhájce vznesl námitky k procesní využitelnosti trestních spisů, jejichž podstatná část byla podle § 213 odst. 1 tr.ř. ve veřejném zasedání přečtena; k tomu však vrchní soud správně uvedl, že podle § 89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz sloužit vše, co může vést k objasnění věci, tedy nejen výpovědi obžalovaného a svědků, znalecké posudky, nýbrž i listinné důkazy, jimiž trestní spisy orgánů činných v trestním řízení nepochybně jsou. Odvolací soud se proto s touto námitkou obhajoby neztotožnil a při zjišťování skutkového stavu v dané věci vyšel i z těchto důkazů listinných. To je podle přesvědčení Ústavního soudu - v této konkrétní souzené věci - i z hlediska ústavnosti zcela přijatelné.

Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že jeho závěry v této souzené věci nejsou v nesouladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46) ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Doorson vs. Nizozemí, 1996).

Pokud stěžovatel zpochybňuje závěry vrchního soudu ve vztahu k výpovědím svědků H. a V. je Ústavní soud toho názoru - aniž by chtěl či mohl vstupovat do podrobného rozboru provedených důkazů - že uvedené závěry neprokazují, že by byl obecný soud při hodnocení těchto důkazů (v souvislosti s důkazy ostatními) postupoval nelogicky či dokonce svévolně, či že by byly jeho závěry s učiněnými skutkovými zjištěními v extrémním rozporu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Lze připustit, že v některých aspektech svědek H. vypovídal odlišně než utajený svědek Malý, leč nejednalo se o takový nesoulad, který by - podle názoru obecných soudů - mohl znevěrohodnit výpověď svědka Malého jako celek; (pokud tento svědek např. vyloučil, že by stěžovatel jeho pizzerii navštívil ve společnosti spoluobžalovaného Karagjuziho či M. G., nelze z této dílčí části výpovědi vyvozovat úsudek natolik zásadní, jak činí stěžovatel ohledně věrohodnosti tohoto utajeného svědka).

Odvolací soud stěžovateli dále uložil podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona trest vyhoštění na dobu neurčitou, s čímž stěžovatel - jak již bylo uvedeno - rovněž polemizuje. K uložení tohoto trestu byly - podle mínění vrchního soudu - splněny veškeré zákonné podmínky. Stěžovatel je státním příslušníkem republiky Srbsko - Černá Hora, na území České republiky mu nebyl poskytnut azyl a nehrozí mu prý nebezpečí, že bude ve státě, do kterého má být vyhoštěn, pronásledován z důvodu, uvedeného v § 57 odst. 3 písm. d) tr. zákona. Odvolací soud po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou není v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť obžalovaný se dopustil trestného činu vysokého stupně společenské nebezpečnosti, který zanechává závažné důsledky na zdraví a životech lidí. Nelze přehlédnout, že obžalovaný (stěžovatel) byl na území ČR již 2 x odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž předmětného trestného jednání se dopustil v době podmíněného odsouzení pro trestný čin dle § 176 odst. 1 tr. zákona. Trestné jednání obžalovaného nelze proto hodnotit jako mimořádné vybočení z jinak řádného způsobu života. Před spácháním daného trestného jednání byl již ve výkonu vazby, a to v trvání tří měsíců, "který již vykonal". Není jistě zájmem žádného státu, aby se na jeho území zdržovaly osoby cizí státní příslušnosti, které opakovaně úmyslně porušují zákonné normy tohoto státu a páchají trestnou činnost, která je vysoce společensky nebezpečná.

Stěžovatel se dovolal i údajného porušení zásady zákazu reformace in peius ve smyslu § 314i písm. b) trestního řádu, z něhož plyne, že po zrušení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení Ústavním soudem pouze ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Podle přesvědčení Ústavního soudu podmínky tohoto ustanovení nejsou splněny.

Krajský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 10 let. Vrchní soud mu snížil tento trest na 5 let a uložil mu trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle ústavní stížnosti k vykonání trestu odnětí svobody došlo již 3. 10. 2005. Právě výrokem napadeného rozsudku vrchního soudu se tedy stěžovatel stal o 5 let dříve člověkem volným a mohl tak realizovat jedno z nejvýznamnějších základních práv, edy právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy). Za této situace nemá Ústavní soud za to - v tomto kontextu - že by byl uložený trest vyhoštění změnou předchozího rozhodnutí v neprospěch stěžovatele, který se může jako volný a svobodný člověk odebrat do své domoviny.

Stěžovatel sám argumentuje zejména svými osobními (rodinnými) poměry, ze kterých vyvozuje, že trest vyhoštění vůči němu je velmi přísný. Odvolací soud ve vztahu k těmto námitkám doplnil, že si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž otázka existence rodinného života je v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních vztahů s tím, že stát má závazek nebránit otcům v základních vztazích k jejich dětem, jestliže o to usilují. Z provedeného dokazování však vyplývá, že stěžovatel před vzetím do vazby dne 3. 10. 2000 ve společné domácnosti se svým synem a jeho matkou nežil; i když má na území České republiky povolen od 15. 1. 1996 trvalý pobyt, žil nejméně od roku 1998 ve společné domácnosti s V. K., nyní K. Podle vrchního soudu J. Š. (syn) začal obžalovaného ve výkonu trestu navštěvovat až poté, kdy obžalovaný podal v dané trestní věci mimořádné opravné prostředky. Nelze proto konstatovat, že obžalovaný-stěžovatel má skutečné úzké osobní vztahy k J. Š. a jeho matce B. Š. Odvolací soud proto nabyl přesvědčení, že v daném případě neexistuje žádná skutečnost, pro kterou by ve smyslu §57 odst. 3 tr. zák. neměl být zmíněný trest obžalovanému ukládán. Tyto argumenty považuje i Ústavní soud za logické, přesvědčivé a z hlediska ochrany ústavnosti za plně akceptovatelné.

Ústavní soud považuje v této souvislosti za korektní zmínit i vlastní nález ve věci Novosad (I. ÚS 501/04), podle něhož "posledním arbitrem toho, co je či není k jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný ...". V uvedené věci však odvolací soud nově formuloval skutkovou větu výroku o vině a tak "posunul stíhané jednání směrem k dokonanému činu" (roz. od pokusu, za který byl odsouzen). Oproti tomu - jak je patrno z výše uvedeného textu - byla situace u stěžovatele podstatně jiná. Citovaný nález ve věci Novosad proto nelze chápat mechanicky; ostatně, tento nález sám nevylučuje (arg. "zásadně"), aby bylo při výkladu zásady zákazu reformace in peius použité i hledisko objektivní, které - podle mínění Ústavního soudu - zcela vyloučit nelze.

Pokud stěžovatel konečně tvrdil, že bude v případě vyhoštění do bývalé Jugoslávie jako příslušník kosovoalbánské menšiny perzekuován, nelze nevidět, že jde jen o obecné tvrzení, které nebylo nijak ani konkretizováno ani doloženo.

Jen pro úplnost Ústavní soud dále dodává, že i právo na svobodu pohybu a pobytu, zakotvené v čl. 14 odst. 1 Listiny, byť se ho stěžovatel výslovně nedovolává, je nutno zvažovat s ohledem na čl. 14 odst. 4 Listiny. Toto právo nelze vykládat tak, že by zaručovalo také svobodu pohybu a pobytu bez ohledu na státní hranice a na státní občanství fyzické osoby. Je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek určitou osobu, cizího státního příslušníka, s ohledem na vlastní zájmy, vpustí či nevpustí na vlastní území. Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky ani neexistuje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 532/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, str. 453, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 290/04 či sp. zn. I. ÚS 38/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována).

Ústavní soud uzavírá, že se s uvedenými závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Vrchní soud v Olomouci vyhověl závěrům, vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/04, přičemž mj. dostatečným způsobem reagoval na pochybení, kterého se ve svém předchozím rozsudku zrušeném citovaným nálezem Ústavního soudu, dopustil. Sama ústavní stížnost v podstatě spočívá v polemice s řádně zdůvodněnými právními názory obecného soudu, neboť stěžovatel své předchozí námitky proti postupu a závěrům obecných soudů opakoval i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle přesvědčení Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic zásadního vytknout. Zde je nutno připomenout - jak již Ústavní soud vícekrát vyslovil - že Ústavní soud reaguje kasačním způsobem na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem natolik intenzivní, že je třeba dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Není jeho úkolem zasahovat v rovině podústavních zákonů, resp. vyhledávat všechny možné, či spíše z hlediska stěžovatele subjektivně pociťované nedostatky v postupu orgánů veřejné moci a předmětné řízení, ve kterém nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, takto předělávat.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud důvodnou ani žádost stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.